Karneval v Benátkách je tu

Pokud se na proslulý karneval chystáte, nechte se inspirovat reportáží polského autora Błażeje Stanisławskiho, který Benátský karneval prožil a nafotil v roce 2009. 

V celé střední Evropě se masopust slavil po staletí, a to včetně středověku.

Zima v Benátkách je jiná než ve střední Evropě. Jako by si tu léto jen odskočilo zdřímnout. Z modré oblohy už od rána září slunce a jeho paprsky prosvětlují hotelový pokoj. Odevšud se ozývá hlahol zvonů. Pod oknem nenuceně klábosí dva gondoliéři, kteří si tu udělali přestávku.

Lidé se mačkají u kavárenských stolků, které plní i ta nejmenší náměstíčka. V slavném Canale Grande se tísní přeplněné vodní tramvaje a taxíky, mezi nimi kličkují gondoly. Do vyvrcholení karnevalu zbývá sice ještě měsíc, ale už teď tu každý míří za maskami na náměstí Svatého Marka.

Masky

Co chvíli musíme zastavit, aby se kolem nás mohly protáhnout postavy v pestrých kostýmech z drahých látek. Krejčí je šijí podle oděvů, jaké Benátčané nosili v 17. století. Bohatě zdobené róby připomínající časy renesance či baroka doplňují klobouky s honosnými péry. Každá z postav v ruce drží zrcadlo, v němž si co chvíli prohlíží svou tvář, vlastně masku, která tvář skrývá. Masky patří ke zdejšímu koloritu snad odnepaměti.

Mnohé mají neosobní, lhostejný výraz symbolizující smrt, s níž se Benátčané po staletí snažili vyrovnávat po svém – veselím a smíchem. Za maskou se ovšem také dá schovat a v jejím skrytu vést dvojí život. A tak si šlechtična mohla na chvíli dovolit zapomenout na společenské konvence a stát se pouliční courou, zatímco obyčejná služka se mohla odít do skvostné róby a hrát si na dámu.

Ve středověku patřila výroba masek k prosperujícím řemeslům. Jejich výrobci tehdy dokonce měli vlastní cech. Masky vyráběli z kůže, papíru nebo z porcelánu. Největší zájem o jejich zboží byl pochopitelně vždy v časech karnevalů.

Postava celá v černém si upravuje líčení před arkádami Dóžecího paláce. Pár před zvonicí zdobí zlaté masky doplněné zelenými péry. A kdosi skrývající se pod zlatobílou maskou zase o něčem dumá u katedrály před sousoším čtyř tetrarchů. Snad o tom, jak se sem toto dílo znázorňující prý syny císaře Konstantina dostalo. A nebo snad obdivuje bronzové čtyřspřeží, které kdysi zdobilo hipodrom v Konstantinopoli?

Láska a zločin

Podle historických pramenů se tradice nablýskaných maškarních rejů začala psát v 16. století, kdy v Benátkách vznikala commedia dell’arte, která na jevišti zobrazovala rozdíly mezi privilegovaným stavem a prostými lidmi.

Postavy z těchto her si měnily tváře pomocí masek, což jim umožňovalo brát na sebe podobu představitelů různých společenských vrstev. Na scéně se objevoval Harlekýn, mazaný a erotickou vášní nabitý sluha, který nosil pestrobarevný klaunovský oděv a černou masku. Chybět nesměli Pantalone, nabručený stárnoucí šlechtic a věčný sukničkář, a také krásná a chytrá Kolombína, jeho služka, která byla současně Harlekýnovou milou a jako on nosila pestrý oděv a černou škrabošku. Pak tu byla ještě Rosaura, neposlušná Pantalonova dcera, a roztoužený milenec Florindo.

Postupem doby postav na scéně přibývalo. Doložit se dá víc než stovka různých kostýmů a masek. Některým z nich se říkalo tarocchi – znázorňovaly totiž předlohy z tarotových karet. Až později je začaly zdobit i kabalistické symboly.

Nejznámějším benátským převlekem je nicméně volto, pochmurná bílá maska s mnohasetletou tradicí. Vyhlíží přísně až krutě a na návštěvníky města zřejmě dělá největší dojem. Hlavně v noci, někde v tmavé uličce, kdy kolem vás projde postava v černém, s černým třírohým kloboukem, pod nímž svítí bílá maska. Traduje se, že v časech Benátské republiky tento převlek použil nejeden vrah.

Prastará tradice

Kořeny karnevalu sahají až do starého Řecka. Tehdejší výroční mumraje se konaly na počest boha vína a nespoutaného veselí Dionýsa. Během karnevalových radovánek Řekové velebili jeho neřesti. Staří Římané jejich zvyk převzali, jen bůh se tentokrát jmenoval Bakchus a během slavnosti zvané Saturnálie si páni a otroci tradičně vyměňovali role.

Každoroční předjarní nespoutané karnevalové veselí pak pokračovalo i za feudalismu. Přitom ve středověku lidé během karnevalů dělávali spousty věcí, které se nijak neslučovaly s tehdejší církevní morálkou. Církev však raději na pár dnů v roce jistou míru rozpustilosti mlčky tolerovala. Věděla, že to lidem pomůže zbavit se frustrace a negativních emocí, které je dusily celý rok.

Podle některých výkladů pochází slovo "maska" z langobardského termínu pro duši zemřelého, jiné vidí původ v arabském slově "maskara", tedy šprýmař nebo šašek.

Během karnevalových oslav se každý mohl cítit svobodný a dokonce jít za hranice, které se jinak považovaly za nepřekročitelné. Všechno však rázem skončilo na Popeleční středu. Tehdy kněží i těm největším rošťákům pomazali hlavu popelem a začala doba půstu a pokání.

Právě tak to vypadalo i ve středověkých středoevropských městech, snad jen s tím rozdílem, že v Čechách a na Moravě se karnevalu říkalo masopust, v Polsku mięsopust. Pohled zvenčí nám zanechal tehdejší legát sultána Sulejmana II., který právě z Polska napsal: „V jistou část roku křesťany posedne bláznivost, z níž je dokáže uzdravit nějaký prášek, který jim v kostelech sypou na hlavy. Působí rychle.“

Dnes se karnevaly pořádají v mnoha zemích, ovšem v Benátkách (stejně jako v Riu do Janeiro, ve francouzské Nice, německém Kolíně nebo v Laze ve Španělsku) stále vycházejí z původních tradic oslav boha Dionýsa a Saturnálií. Nikoliv však nepřetržitě. Když v roce 1797 Napoleon Bonaparte Benátskou republiku dobyl, všechny podobné radovánky jejím občanům zakázal. Trvalo dvě století, než Benátčané tradici obnovili.

První novodobý karneval se v Benátkách konal v sedmdesátých letech minulého století.

Od té doby tu pestrobarevné karnevalové veselí každoročně propuká hned po Vánocích a končí až ve čtvrtek před Popeleční středou.

Na závěr se vždy na náměstí Svatého Marka koná slavný velký ples. Teď do něj však ještě nějaký ten čas zbývá. Procházíme se podél Velkého kanálu, na jednom dřevěném můstku stojí Romeo a Julie. Šaty samý brokát a hedvábí, zlatem se třpytící doplňky, v rukách zlaté růže, na obličejích zlaté masky. Kolik tajemství, myšlenek a přání se za nimi skrývá?

Błażej Stanisławski je pracovníkem Archeologického a etnologického ústavu Polské akademie věd