Dovolená, na kterou nikdy nezapomenu, nezačala zrovna slibně. Těsně před odjezdem jsem vystupovala v jedné hře, kde byla scéna s poměrně drsnou rvačkou. Během ní se pode mnou zřítil stůl a kolega spadl přímo na mě. Pocítila jsem ochromující bolest v zádech. Nenechala jsem se ale odradit a odhodlaně pokračovala v přípravách na cestu. Rozhodla jsem se, že napíšu článek S ischiasem v Kyrgyzstánu. Jelikož jsem však najednou chodila jako robot, a vždycky, když jsem se chtěla posadit, jsem měla pocit, že si sedám na ježka, poslal mě můj chiropraktik na magnetickou rezonanci. Vyšetření potvrdilo jeho obavy: prasklá ploténka. Čtyři dny před odjezdem. Nic lepšího mě potkat nemohlo.

 

Lékař mi sice předepsal spousty cvičení, ale žádné z nich se neodehrávalo na koňském hřbetě. Zoufale jsem žadonila, aby mě pustil, a tvrdila, že takové zklamání mě poškodí mnohem víc než celá záda. Obrátil oči v sloup, dal mi korzet, doporučil léky proti bolesti a zeptal se, jestli budu mít možnost v naléhavém případě odletět hned zpět. V tu chvíli mi došlo, že o místě, kam mám letět, nevím vůbec nic. Byla jsem natolik zaneprázdněna svými zády, že mi na průzkum Kyrgyzstánu nezbyl čas.

 

Ukázalo se, že jedu do vnitrozemské republiky ve střední Asii, sousedící s Kazachstánem, Uzbekistánem, Tádžikistánem a Čínou. Bývala součástí Sovětského svazu. Na základě Boratových vtípků o Kazachstánu jsem si říkala, že to musí být svým způsobem absurdní místo. Ukázalo se však, že je to ráj na zemi, který se za posledních 2000 let, kdy tudy vedla hedvábná stezka, nezměnil. Uchvátilo mě už pročítání itineráře. Čekalo mě čtrnáctidenní táboření, přejezd zasněžených čtyřtisícovek na koni, kamenitá údolí bez stop civilizace, jen stáda koní a jaků, jurty.

Panenská divočina bez telefonního signálu a televize. Zkrátka, musela jsem jet. "Svět na koni",cestovní kancelář pro každého, kdo vyhledává dobrodružství v sedle. Ta mi chvíli před odjezdem poslala dotazník: "Jak zkušený jste jezdec? Dáváte přednost hřebci, nebo honebnímu koni? Jaké máte jezdecké ambice?" Vyplnila jsem formulář poctivě a upřímně, i když psaní mi působilo bolest v zádech. "Dala bych přednost pomalejšímu koni, který se jmenuje Šnek, nikoli Blesk. Ať už na koni, nebo po vlastních, preferuji klidnou chůzi. Nutně potřebuji westernové sedlo nebo sedlo endurance s opěrkou na záda a pokud možno i s přihrádkou na pití a rádiem. Jsem skutečně mizerný jezdec."

Myslím, že právě v ten moment mi došlo, že jízda na koni není totéž jako jízda volvem. Manžel mi složitě vycpal dvoje nadměrné cyklistické kalhoty peřím z polštáře. Kamarádka mi přinesla obrovské vložky, které používala po porodu na hemeroidy, abych si jimi vycpala jezdecké kalhoty. Na letišti jsem ani nedokázala zvednout batoh na váhu. Nevěstilo to nic dobrého.

 

Cestu letadlem jsem přežila jen díky cvikům na uvolnění zad v uličce. Letušky si ovšem myslely, že jsem se dala pod vlivem alkoholu do tance, a přinutily mě vrátit se na místo. Od té doby mi nabízely už jen vodu. Pak se nám představil úžasný italský průvodce Domenico Mocchi. Obdržel můj vyplněný dotazník a marně se pro mě snažil sehnat westernové sedlo. Bál se, že bych bez něj mohla zkolabovat. Bohužel se mi nepodařilo jeho obavy rozptýlit. Ve skupině jsme měli dva zdravotníky a lékaře. Všichni byli zkušení jezdci v dokonalé fyzické kondici. Před jejich jezdeckými historkami jsem si připadala úplně malinká. Polovina z nich měla na sobě speciální vesty s ochranou zad. Po čtyřech hodinách jízdy cestami plnými výmolů jsme konečně dorazili k Issyk-Kuľu, ohromnému tyrkysovému jezeru v horách. Přenocovali jsme v rodině slavného lovce orlů Sogana Bai, který nás s nesmírnou pohostinností nakrmil a ubytoval.