Městečko malovaných dveří

Městečko Valloria na západním výběžku italské Riviéry vyvolává až velkolepě idylickou atmosféru. Nájezdy turistů se mu totiž v uplynulých desetiletích vyhnuly. Až donedávna z něj však také odcházeli všichni mladí. Patřil k nim i Angelo Balestra: odešel za prací do města a nakonec se usadil v Miláně, kde pracuje v reklamě. Domů ho to pořád táhlo, víkendové návštěvy u matky mu ale brzy začaly dělat starosti. „Trápilo mě dívat se, jak v obci, která mívala stovky obyvatel, zůstala pouhá třicítka starých lidí,“ přiznává. „Žádné otevřené obchody, nic. Všechno chátralo a rozpadalo se – střecha kostela, tradiční lisovny olivového oleje i samotné ulice…“

 

Valloria není jediné místo, jež takový úpadek postihl. Okolní zelené kopce jsou podobnými středověkými vískami obsypané. Nedokázaly se prodat turistickému ruchu a Balestra se obával následků: „Měl jsem dojem, že naše historie postupně mizí.“ A tak se rozhodl do záchrany města zapojit svůj marketingový talent. V roce 1991 založil se skupinkou vrstevníků spolek pojmenovaný podle charakteristické dominanty obce: Tři kašny. Nejdřív potřebovali sehnat peníze na opravu městské infrastruktury a místního muzea. Uspořádali tedy velké letní slavnosti. Přišli s chytlavým rýmovaným sloganem A Valloria fai Baldoria (Odvažte se ve Vallorii) a na červenec 1992 nachystali první slávu. Byl to trhák. „Najednou bylo třeba nasytit tisíc lidí!“ vzpomíná Balestra. „Hovězí na grilování brzy došlo, a tak jsme museli vzbudit řezníka ze sousední vesnice.“

 

Pak dostalo sdružení ještě lepší nápad. Letní slavnosti zdůrazňovaly místní pohostinnost, jenže ve skutečnosti byla tehdy většina domů už prázdná. „Chtěli jsme jejich dveře otevřít, a tak jsme je předali umělcům. Městečko se proměnilo v galerii pod širým nebem,“ líčí Balestra. První malování vyhlásili na první červencový víkend 1994. „Zpočátku se to lidi dozvěděli jen od známých,“ vykládá Balestra. „Sezvali jsme k nám umělce z okolí, ale také malíře z Milána a Turína, poněvadž někteří z nich se ve Vallorii narodili.“ Při premiéře pomalovali osmnáct dveří. Našli jste tu tak různorodé věci, jako madonu s děťátkem od Marcella Bonomiho nebo modernistickou červenou židli vznášející se nad bílou dlažbou od Rosaria Curcia. Profesionální ilustrátor Marco Scuto vytvořil zas portrét muže, který v jedné ruce drží deštník a v druhé pumpičku. Fabrizio Riccardi z Turína nakreslil jeptišku, která si přikrývá pusu rukou a vyhlíží z okna předsíně. Před ní na skutečném parapetu se přitom páří dvě ještěrky. Riccardiho výjev jako by symbolizoval radost a svobodu, které sem přilákaly umělce ze Švýcarska, Německa, Irska i Spojených států. Jakmile se totiž možnost namalovat si vlastní dveře ve Vallorii rozkřikla, žádosti o zakázky se jen hrnuly.

 

Do dnešního dne umělci vymalovali celkem 122 domovních dveří. Počet domů je přitom pochopitelně omezený. „Na malování zbývá už jen pár vchodů, nemůžeme teď nabídnout víc než šest nebo sedm dveří ročně,“ vysvětluje nečekané obtíže Balestra. „Loni jsme přitom obdrželi třicet žádostí a museli spoustu uchazečů odmítnout.“ „Honorář tu nikdo nedostává,“ dodává malířka Allessandra Puppová, která vystudovala ve Florencii. „Každý umělec svou účast považuje za věc cti.“ Michelina Croteauová sem přijela z amerického New Hampshiru. Dočetla se o Vallorii na internetu a dostala pozvání. „Bylo to tam báječné,“ ujišťuje. „Pořád mě při práci chodili pozorovat místní obyvatelé, hlavně děti.“ Její malba znázorňuje skládanky papírových draků. „Ty slavnosti se mi tak líbily, že jsem napřesrok s sebou vzala pár známých a příbuzné.“ A po příjezdu ji čekalo překvapení. „Z mých dveří se stalo interaktivní dílo, protože další lidé začali na dveře přimalovávat vlastní papírové skládačky a podepisovali je.“

 

Vedle červencových malířských slavností proslula ovšem Valloria ještě další letní událostí – srpnovými hody. „Všechno jídlo navaří místní,“ vysvětluje Maria Bietoliniová, která s Balestrou připravovala pro městečko reklamní kampaň. „Mladí vypomáhají jako číšníci a celou noc obsluhují tisícovku lidí u stolů prostřených tamhle v kopci pod olivovníky. Na tabuli jsou výhradně místní speciality. Dokonce i víno a destiláty pocházejí z našeho údolí.“

 

V mnoha věcech se ovšem Valloria skoro nezměnila. Pořád je to ospalé městečko. Počet obyvatel se ustálil na čtyřicet. Číslo však klame. Mnoho rodáků si tu koupilo dům a zrenovovali ho na chalupu, kterou pronajímají turistům, nemovitosti tu nakupují i přespolní. Valloria se dokonce chlubí několika novými agriturismy, jak se tady říká penzionům. Jeden člen původního spolku Tři kašny pověsil ve městě na hřebík práci instalatéra a otevřel si tu úspěšnou restauraci La Porta dei Sapori (Dveře chutí).

„V devadesátých letech, kdy jsem malovala svoje dveře, tu bydlelo třicet staříků, mladí si museli hledat práci daleko,“ vzpomíná Puppová. „Teď už se sem naopak zase sjíždějí.“ A přistěhoval se i Angelo Balestra. „Rozhodl jsem se odejít z Milána a na penzi se vrátit. Jsem moc rád, že jsem to udělal. Opravdu tu stojí za to žít.“

 

Malou ochutnávku malovaných dveří najdete níže, další si můžete prohlédnout na stránkách www.valloria.it .