Pohlednice z Buenos Aires

Buenos Aires je opravdu divné město.Divné kvůli tomu, že měst v něm existuje víc. Můžete projít jeho ulicemi, aniž by vás kdokoli vzal na vědomí. Bez toho, že by k vám někdo utrousil slovo, bez toho, že by si vás někdo všiml. Divné, jelikož každý tu chce žít, jako by byl v Paříži. Ostatně, během těch let jsem mnohokrát slyšel, že Buenos Aires bylo kdysi považováno za Paříž Jižní Ameriky. V 90. letech se však upnulo k novému modelu: jeho vzorem se stal New York.

Najednou začaly v úrodné rovině pampy vyrůstat mrakodrapy. Urbanisti naplánovali nové čtvrtě kolem řeky, které jako by měly okopírovat efekt newyorského Manhattanu. Bloky oceli a betonu zakryly i konstrukci staré tržnice, založené inženýry, kteří kdysi vybudovali zdejší přístav. Domy z červených cihel, inspirované anglickým stylem 19. století, nahradili sklenění obři, v nichž se odráží hnědavý a bouřlivý proud řeky La Plata.

Během deseti let převzalo nové centrum byznysu s nemovitostmi a nadnárodních společností kontrolu nad městem. Díky svým viditelným hranicím se čtvrť stala okamžitě populární. Ty nejlepší (a dražší) restaurace se přestěhovaly sem, do bezchybných ulic, které vypadají jako obří parkoviště uprostřed města. Nenápadité a exotické hotely zastřely horizont, takže člověk netuší, kde moderní architektura vlastně končí.

Divné město, tvrdím už proto, jak to impresivní a rušné místo kontrastuje s chudými čtvrtěmi v jeho jižní části, s bezdomovci, beroucími v noci ulice útokem, s dětmi ze slumů, co zalidňují nároží po osmé večerní.

A druhá strana mince? Velkorysé osvětlení hlavních bulvárů stojí tisíce a tisíce dolarů, ovšem demonstruje, že není nic, co by naše Buenos Aires muselo závidět desítce nejvýznamnějších metropolí světa. Jenže lžeme sami sobě – a nikdo nechce slyšet, zda radní rozdělují městský rozpočet podle toho, co zdejší obyvatelé skutečně potřebují.

Světla, ne stíny. Další věc ze seznamu těch, které jsou pro Argentinu typické. Náš životní styl ale čím dál víc rozevírá propast mezi dvěma světy – a tohle město není výjimkou. Tolika chyb jsme se už dopustili ve jménu „pokroku“! A naši kongresmani zatím obědvají v restauracích kolem Puerta Madero, na „ostrově fantazie“.

Navzdory nerovnováze mezi oběma srdci Buenos Aires se zdá, že metropole je ta pravá pro turisty odevšud. Němci, Američané, Italové, Mexičané, Brazilci... ti všichni zde mají pocit něčeho zvláštního, a já na mou duši netuším čeho. Možná mé vnímání není až tak dobré, jak jsem si myslel, nebo za to může moje neschopnost objevit „magii města“.

Ať už je však příčinou toho, že cizinci Buenos Aires milují, cokoli, myslím, že je to právě to, co ve mně vyprovokovává opačnou reakci.

Ano, tohle město skutečně překvapí každého: uprostřed nejhorší hospodářské krize za posledních padesát let tu lidé obědvají v dobrých restauracích, nakupují spoustu bezcenných věcí a sní o zasloužené dovolené na Azurovém pobřeží. Divné – jako by se domnívali, že žijí ve Francii, a přitom snili o tom, že se tam jednou vypraví.