Můj boj s rakovinou jícnu

Všechno pro mě začíná u moře. Na pravidelnou srpnovou pouť k mysu Cape Cod se s Hilary a naším tříletým synem Tynanem těšíme celý rok. Když tam dorazíme, jsme z našeho newyorského bytečku s jedním oknem a občasnými patnácti minutami slunka denně (to když se počasí vyvede) celí pobledlí a jenom kolem sebe mžouráme. Od Tynanova narození si v Chathamu pronajímáme pořád stejnou chatu. Je to naše cesta na slunce.

Po strmém sestupu k pláži jsou vidět jen vlnité duny obsypané trsy trávy, kosodřevinou a prvosenkami. Vlnolamy se táhnou na obě strany a pobřeží je bohaté na mušle, kraby, mořské ptáky, řasy i ryby. V dálce na horizontu spolu dovádějí tuleni.

My si na písečných plážích s Tynanem hrajeme na letadýlka: s roztaženýma rukama běháme po mělčině a nalítáváme do vlnek. Musím dávat pozor, aby nezaběhl moc daleko, protože vlny v zálivu by ho snadno překotily. Beru ho s sebou do vody, splýváme spolu a on se v jednom kuse směje.

Jezdí sem také naši známí Peter a Katy. Někdy si uděláme na pláži piknik, sedíme jen tak v lehátkách, díváme se směrem ke Španělsku a vedeme takové ty přerušované rozhovory, které člověk pěstuje tváří v tvář otevřenému horizontu. Pouštíme si přitom mixy letní hudby: Sly Stona, War, Madonnu nebo Mungo Jerry.

Skáčeme do vln, jíme ústřice, odpalujeme baseballové míčky, pouštíme draky a házíme si talířem, pijeme martini, koukáme na maják a děti si prostě hrají. Jsou to ty nejlepší dny v roce.

Konec klidných dnů

V roce 2007 jsem si v naší chatce s krytou verandou a venkovní sprchou jednou takhle v srpnu dočistil zuby a vypláchl si pusu lidokainem, protože mě už pár týdnů bolelo v krku a špatně se mi polykalo. Když jsem ale použil anestetikum, mohl jsem dál v klidu popíjet kávu a sledovat stříbrozelenou hru světel na hladině, při které vítr přeskakuje vlny jako přes švihadlo. Stal se z toho nový rituál – den jsem začínal lidokainem a pak si ho občas dal ještě před obědem. Když mě krk bolel i večer, přidal jsem si navíc Vicodin a občas ho zapil džinem, aby se mi líp spalo. „Víš, že se mi ten krk vlastně vůbec nelepší?“ otočil jsem se k ženě jednou ráno a odmlčel se mezi kloktáním. „Možná mám rakovinu nebo tak něco.“

Moje drahá, která si na podobné řeči zrovna nepotrpí, podala synovi hrnek a obrátila oči v sloup. „Ty se z tý svojí hypochondrie jednou osypeš.“

Pár týdnů po dovolené jsem v New Yorku navštívil ordinaci specialisty na nemoci ušní, nosní a krční. Antibiotika ani další léky, které jsem zkoušel, už totiž nezabíraly, rentgen neukázal taky nic, a přesto mě v krku bolelo čím dál víc. Doktor mi strčil ruku do pusy a sahal pořád hlouběji, až jsem měl dojem, že mi snad za chvíli vyrazí zuby loktem. Pak pokýval a poslal mě na biopsii. Výsledek? Nádor u kořene jazyka, karcinom dlaždicové buňky, čtvrtý stupeň metastáze. Rakovina jícnu.

První den byl prostě absurdní. Nemohl jsem najít manželčino telefonní číslo do nového zaměstnání, kde začala dělat teprve před několika dny. Od naší dovolené u moře jsem docházel na série testů a nechával si to pro sebe. Hilary měla spoustu starostí s tím, že ji to ve staré práci nebaví, pak hledala nové místo, začínala jinde a nechtěl jsem jí starosti ještě přidělávat. Většina biopsií úst a jícnu přece končí negativně. Ta moje se ovšem ukázala pozitivní. Snažil jsem si představit, jak ten nevyhnutelný rozhovor začnu: „Panebože, miláčku, dokážu si představit, kolik máš práce, ale vypadá to, že potřebuju na operaci a pak mě budou pár měsíců ozařovat a dávat mi chemoterapii. Možná si o tom můžem víc promluvit ve výtahu, než vysvobodíme chůvu od hlídání.“

O téhle podobě rakoviny se ví, že je agresivní a nádor se zvětšuje. O šancích na přežití a opětovném výskytu se diskutuje. Doktor William Portnoy říkal, že může nádor vyoperovat a že by to mělo být co nejdřív. Vysvětlil mi, že se prostě musím rozhodnout a podstoupit určitá rizika. Třeba poškození nervu, zohavení, ztráta řeči, problémy s polykáním a žvýkáním. Byl vlídný. Je to obličejový chirurg hokejového týmu New York Rangers, a to budí důvěru. Celou dobu jsem si přitom říkal, co jsem komu vlastně provedl. Co jsem udělal? Asi by se takhle ptal každý, vždyť ta diagnóza zní hodně nepravděpodobně, nikdy jsem nekouřil!

Jak mi řekl jeden z onkologů důvěrně: „Bývalo to onemocnění válečných veteránů.“ Kuř třicet let krabičku denně, zapíjej to půllitrem vodky – a dočkáš se rakoviny jícnu a možná i plic. Ale já jsem pětačtyřicetiletý absolvent vysoké školy a obchodní stratég v oboru technologií. Lidi jako já, nekuřáci mladší než padesát, postihovala tahle rakovina jen vzácně. Až donedávna.

Jako jedna z prvních začala šíření rakoviny hlavy a krku v souvislosti s určitými typy pohlavně přenosného papillomaviru (HPV) zkoumat Maura Gillisonová, docentka Lékařské fakulty Univerzity Johnse Hopkinse v Baltimoru. Je to stejný virus, který způsobuje většinu rakovin děložního krčku a bradavic. Rizika jsou velká, protože je dost běžný, dokonce i u teenagerů. Jen ve Spojených státech má nějakou podobu HPV víc než dvacet milionů lidí a šest milionů dalších každoročně přibývá.

Virus se přenáší při orálním sexu a nakazit se jím můžou muži i ženy.

U čtvrtiny z 35 000 pacientů, u nichž se rakovina ústní dutiny objeví tento rok, bude diagnóza souviset s infekcí HPV. S postupující léčbou mi připadalo stále zvláštnější, jak málo lidí o tomhle vůbec ví.

Jazyk je důležitější, než si většinou myslíme. Sahá mnohem dál, než je vidět, a pomáhá nám mluvit, polykat a dýchat. Potřebujete ho taky při pískání. Než začnou děti mluvit, musí napřed ovládnout jeho sval. Je prý jeden z nejsilnějších, co máme. Navíc má desítky tisíc receptorů, které nám umožňují určit povahu všeho, čeho se ústa dotknou. Na uhel spálený steak, sametově rudé víno, zkyslé mléko, hořký lék, dětský polibek, partnerovo tělo. Receptory přenášejí mozku data o každé z těchto chutí. Je v nich zahrnuto, kdo jsme, co máme rádi, jací jsme a co je pro nás trošku moc sladké, co nám zas úplně nechutná a co je tak akorát.

Takže jak se tenhle virus, který způsobuje rakovinu děložního krčku, ocitl u mě a proč mi roste v krku, koupe se v lymfatických žlázách a ohrožuje můj jícen i život? Podle doktorky Gillisonové a dalších expertů je třeba odpověď hledat v 70. letech, kdy lékaři šíření HPV poprvé zaznamenali. „Souvisí se změnou sexuálního chování,“ konstatuje doktorka. V období mezi antikoncepční pilulkou z roku 1960 a AIDS z roku 1984 mělo víc lidí víc pohlavních styků a na víc způsobů než kdykoli dřív. Z dětí 70. let, které vyrůstaly s Nixonem, vyšší rozvodovostí, ekonomickou krizí a orálním sexem, jsou dnes čtyřicátníci a začíná na ně útočit rakovina. V době, kdy se do veřejného povědomí plížilo HIV, množily se i další viry včetně virů DNA a HPV, které jsou asymptomatické a nakažlivé. Miliony lidí prostě v uplynulých třiceti letech hrály, aniž to tušily, o svůj život skořápky: vyzkoušely orální sex bez kondomu.

Kde byla ta chyba

Jakmile se dozvíte, že vaše rakovina souvisí s HPV, probíráte se v paměti každým zážitkem a zoufale se snažíte najít chvíli, kdy jste tu špatnou volbu udělali. Odpověď ovšem nenajdete, protože nejde o jedno jediné setkání. Celý život jsem potkával lidi a měl nejrůznější zážitky a vztahy. Neodhalil jsem konkrétní chybu, které bych mohl soustředěně litovat, takže mi zbyly leda obavy a pocit viny. Říká se, že tenhle druh rakoviny postihne stokrát pravděpodobněji člověka, který měl v životě orální styk s víc než pěti partnery. Kolikrát jsem se tedy riziku vystavil? A kolikrát jsem ohrozil ostatní?

Hilariny testy dopadly normálně, to však ještě neznamená, že je na ústní HPV negativní. Bude v pořádku? Umírá snad někde někdo kvůli tomu, že jsem jednou v 80. letech v San Francisku zapadl do poněkud odvázaného klubu I-Beam? Lámu si hlavu nad nitkami mezilidských vztahů a nedokážu s jistotou odpovědět. Žít s tímhle je stejně těžké jako život s rakovinou.

Šance, že nad touhle nemocí vyhraju, mám víc než 60 ku 40. Jsem relativně mladý a zvažuju agresivní léčbu, takže pravděpodobnost úspěchu je možná ještě vyšší. Jenomže stejně nevím, kolik času mi zbývá, a tak to bude dalších pět let, než překonám potenciální období opětovného výskytu. Na návratu téhle nemoci nic hezkého není. Procenta pravděpodobnosti pak už rychle hrajou proti vám.

Alespoň to tvrdí všichni, od doktorů přes rentgenové specialisty po sestry a veškerý nemocniční personál. Kdo říká, že v těch procentech nehraje roli strach, lže si fakt do kapsy. Musím si to všechno promyslet a najít správný postoj. Budu pasivní a odtažitý? Budu se snažit a studovat, zjišťovat a vycházet doktorům vstříc? Chci to vůbec vyhrát? Vždyť ani nevím, jak mě to zasáhne. Změní se mi hlas?

Přijdu o kus jazyka a kdoví, kolik toho zbude z jícnu a krčních svalů. Oddělení v nemocnici, kam docházím, je plné smutných a vystrašených pacientů zohavených jizvami, se slavíky v krku. Jak vlastně budu vypadat? Bude mě život ještě bavit? Potřebuji se dostat do stavu, kdy tohle všechno zvládnu.

Tati, budem si hrát na letadýlka?

Nikdy jsem nebyl domýšlivý. Patřím k těm, kteří jsou na deprese a úzkosti připraveni a na terapie jsem chodil už od roku 1990. Takže když jsem se před operací loučil s rodinou, měl jsem plnou hlavu myšlenek – ne všechny se ale týkaly vyhlídek na další existenci planety Země. Poklekl jsem, abych se rozloučil s malým Tynanem.

„Je ti hodně špatně, tati?“ Podíval jsem se na něj, jak stojí před branou špitálu. Neměl jsem ponětí, co vlastně zrovna v té chvíli ví či cítí nebo co si bude pamatovat. Má rád baseballového hráče Dereka Jetera, modely autíček Hot Wheels a oplatky. A taky skupinu Kinks. Když byl ještě v kolébce, zpívával jsem mu večer co večer jejich Waterloo Sunset.

„Je, ale doktoři mi pomůžou.“

„A až se uzdravíš, budem si zas hrát na letadýlka?“

Tak na letadýlka. Naše hry na pláži, kdy běžíme s rukama roztaženýma a cákáme se v příboji. Jak jsem se tak to chladné listopadové ráno hrbil v nemocničním areálu a díval se na toho malého kluka, najednou jsem pochopil, co je třeba dělat: musíme se vrátit na tu pláž. Tynan mě právě zbavil všech velkých, děsivých „témat“ a nahradil je jedinou představou. Uviděl jsem se s rodinou na Cape Codu. Vrátit se tam za každou cenu – o to musím usilovat. Proč bych měl myslet dál?