Den, kdy padla Berlínská zeď

Pár set kilometrů směrem na jih však někteří lidé už experimentovali s demokracií. Pak se jednoho listopadového dne 1989 svět proměnil. „Tak jsem tam šel,“ vzpomíná Németh. „Na ten strašný den nezapomenu.“

Stráž Németha doprovodila do budovy. Čekala tam na něj skupina postarších funkcionářů. Seznámili ho s hrozbou ze Západu. „Pak přišla skutečně tajná část,“ vypráví Németh. „Sdělili mi, že v bunkrech u Balatonu se nacházejí sklady jaderných hlavic.“ Po podpisu dokumentů a prohlášení mlčenlivosti Németh odešel. Zážitek jím hluboce otřásl.

Moskva odjakživa přítomnost jaderných hlavic v Maďarsku popírala. Slib mlčenlivosti Németh porušil. Řekl o tom ženě a dvěma klíčovým poradcům.

Každý nový premiér východoevropské země tehdy zahajoval své působení cestou do Moskvy, aby se představil sovětskému premiérovi. Miklós Németh však nejdřív zajel do Vídně, potom do Varšavy. Naznačil tak, kde vidí budoucnost své země. V březnu 1989 ovšem vycítil, že cestu do Moskvy nelze dál oddalovat. Maďarské reformy vstupovaly totiž do klíčové – a riskantní – etapy. Németh se chystal brzy, nejlépe ještě do konce roku, vyhlásit svobodné volby.

Jeho ministr spravedlnosti připravoval novou ústavu, která by zaručovala právo svobody projevu a soukromého vlastnictví. Németh nenavrhoval socialismus s lidskou tváří. Měla to být pouze lidská tvář – a tečka.

Listopad 1989: vojáci východoněmecké armády ostražitě střeží zeď nedaleko Brandeburské brány

Gorbačovo "NE"

Potřeboval ovšem jistotu, že nezachází příliš daleko. Odpověď na tuto otázku mu mohl dát jen jediný člověk. Napsal tedy Michailu Gorbačovovi a požádal ho o schůzku v prvním březnovém týdnu. V načasování hrál roli ještě jeden faktor: s Gorbačovem se také snažil sejít tajemník komunistické strany Károly Grósz. Németh se obával, že jeho plánované reformy zhatí, proto chtěl být v Moskvě první.

Požádal o hodinovou audienci. Dostal dvacet minut.

Popsal Gorbačovovi své plány na rozšíření demokracie v Maďarsku a vysvětlil mu, proč je přesvědčen, že to tak musí být. Bez obalu přiznal, jaké to může mít důsledky – otevřené volby, které mohou komunisty vyhodit ze sedla. Chtěl vědět, jak by na to Moskva reagovala. Gorbačova tím zaskočil. Čím déle spolu hovořili, tím víc se čílil. „Nakonec se rozzuřil,“ líčí Németh. „S ,maďarskou cestou‘ nesouhlasím,“ prohlásil. „Správný postup je vrátit se k základům leninismu.“ Důrazně Németha vyzval, aby se řídil pokyny svého šéfa, správně smýšlejícího Károlyho Grósze.

To na oplátku šokovalo Németha. Očekával, že se sejde s podobně smýšlejícím reformátorem. Mýlil se. „Uvědomil jsem si, že Gorbačov je socialista do morku kostí,“ přiznává později. „Když jsem mu oznámil, že plánujeme volby a vyjednáváme s opozicí, byl vzteky bez sebe.“

Némethovi se udělalo nevolno. Vše, o co se v poslední době snažil, se mělo zhroutit. V hlavě se mu rojily obrazy sovětských vojsk projíždějících Budapeští. Znal to už z roku 1956. Na okamžik dokonce uvažoval, jestli za tohle nepůjde sedět. Potom ale Gorbačov náhle změnil tón: „Samozřejmě, soudruhu, odpovědnost je ale na tvé straně, ne na mojí.“

Napětí povolilo. O osudu Maďarska si mohou rozhodnout Maďaři, ne Moskva. Németh se raději zeptal přímo: „Kdybychom vyhlásili volby a byli přehlasováni, provedete stejnou intervenci jako v roce 1956?“ „Nět,“ odvětil Gorbačov.

Jeho „ne“ mělo dalekosáhlý význam. Németh dostal volnou ruku. Otevřelo cestu všemu, co následovalo, od vytvoření demokratického Maďarska až po pád berlínské zdi. Németh však vypustil další bombu: oznámil Gorbačovovi, že hodlá stáhnout Maďarsko z Varšavského paktu a odvolat z něj sovětská vojska. Zmínil i ruské jaderné zbraně. Gorbačov zamrkal. „K tomu se vrátíme.“

Németh jel z Kremlu na letiště a cítil se všelijak. Schůzka, která měla trvat dvacet minut, se protáhla na tři hodiny. Měl povznesenou náladu, ale cítil i hluboký nepokoj. On a jeho reformátoři ušli pěkný kus cesty. Zatím však jen připravili scénu pro ještě rizikovější budoucnost.

Studená válka

Dnes je už téměř nemožné pochopit skutečné rozměry „studené války“, kdy proti sobě stály dva naprosto odlišné politické a ekonomické systémy. S výjimkou Švýcarska a pár primitivních kmenů v amazonských pralesích neexistovalo neutrální území. Konflikt vcucnul prakticky všechny národy. Jeho součástí se staly Vietnam a Korea, Turecko a Alžírsko. Čína, Etiopie, Somálsko, Kuba, Chile i Guatemala.

Celá Evropa a dokonce i Měsíc.

Studená válka byla válkou totální. Nikoli postupy vojsk, ale sociálními a ekonomickými důsledky. Za půlstoletí spolykala polovinu vládních výdajů Spojených států.

V jejím stínu vyrostl nový ekonomický řád: Brettonwoodský systém. Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Organizace spojených národů.

A také síť organizací mezinárodního obchodu a spolupráce, od SEATO a NATO po Varšavskou smlouvu. Studená válka si podmanila západní kulturu. Každý věděl o jaderném knoflíku, o „záruce vzájemného totálního zničení“ i o „horké lince“ mezi Moskvou a Washingtonem. Co by byl bez ní James Bond, Graham Green, John Le Carré, Tom Clancy?

A symbolem všeho se stala berlínská zeď.