Hledač dětí

Conor Grennan se vlekl podél stěny. Černou himálajskou noc protínal jen tenký žlutý kužel jeho čelovky. Pod sebou slyšel prudký tok mrazivé řeky. Uvědomoval si, že stačí jediný špatný krok, a propadne se hluboko pod uzoučkou stezku. Po několikatýdenní túře v horách ho nesnesitelně pálilo v koleni, ale šlapal dál.

Mezi odlehlými horskými vesničkami Nepálu nechodí potmě ani místní. Však také dvaatřicetiletého Američana od nočního putování zrazovali. Grennan ale nosičům nabídl dvojitou odměnu a vysvětlil jim, že nemá na vybranou. Ne kvůli dobrodružství: měl jiný důvod.

V batohu měl desky s fotografiemi 24 dětí, které si oblíbil při dobrovolnické práci v sirotčinci nedaleko Káthmándú. Z vesnic u tibetské hranice je během občanské války odvedli s tisícovkami dalších obchodníci s lidmi. Jejich rodiče se domnívali, že dětem pomáhají k tomu, aby unikly náboru povstalecké armády. Ve skutečnosti je nechali doživotně upsat k těžké práci. Grennan se chtěl pokusit o cosi, co nikdo před ním nezkusil: spojit je znovu s rodiči.

Teď kvůli tomu už třetí týden putoval od vesnice k vesnici. Jak ale začne padat sníh, jediné letiště v regionu ukončí provoz, takže by zůstal v nelítostných horách trčet několik dlouhých měsíců. Z míst, kde se právě nacházel, trvá cesta k letišti zkušenému chodci tak pět dní. Potřeboval se tam dostat za dva.

ZASTÁVKA

Nepál měl pro něj původně být pouze zábava, první zastávka na cestě kolem světa. Jako syn irské básnířky a amerického profesora vyrostl v newyorském Poughkeepsie. Promoval z politologie na Virginské univerzitě. Po téměř deseti letech práce pro mezinárodní neziskové organizace, například pro pražský politologický institut EastWest, cítil naléhavou potřebu vyměnit diplomatický kufřík za batoh. Když bude cestou pracovat jako dobrovolník, myslel si, přivydělá si. Sirotčinec na jih od Káthmándú, spravovaný Francouzi, jeho nabídku uvítal. „Říkal jsem si, že bych mohl udělat nějakou záslužnou práci, pak zas odjet a užívat si,“ vzpomíná. To bylo ještě před tím, než se setkal s chovanci Domova u Princezničky.

Ztracené nepálské děti

Když v listopadu 2004 do Nepálu dorazil, zuřila tam už osm let občanská válka. Smutné příběhy, které slyšel v domově, představovaly jen zlomek utrpení třiceti tisíc „ztracených nepálských dětí“. Obchodníci s lidmi nejdřív rodiče ujistili, že jejich peníze použijí na školné v Káthmándú, pak ovšem děti vyhodili v hlavním městě na ulici. To v lepším případě. V nejhorším je rovnou prodali do otroctví. Některé dívky provezli přes hranice a prodali v Indii jako prostitutky. Těch osmnáct, které Grennan poznal, mělo štěstí – ty odložili v sirotčinci.

Mladík do té doby s dětmi moc nepobyl. Teď najednou ale věnoval každé ráno klukům a holčičkám, které rády volaly jeho jméno a lezly po něm v rozesmátém hloučku. Jedl s nimi dvakrát denně čočku s rýží a sledoval, jak vylizují plechové talíře.

Časem si oblíbil pětiletou Mamitu, která se nikdy nesmála, a Dharmu, desetiletého geniálního kluka, jenž mu dělal tlumočníka. Kamarádil se i s Hirazenem, vesele podvádějícím v kartách, a Ganešou. Byl nejstarší a kvůli jeho klidnému vůdcovskému přístupu mu přezdívali „šéf“.

Grennan vykuleným dětem často vyprávěl o světě za jejich údolím, líčil jim ponorky, letadla a lidi, kteří se prošli po Měsíci. „Myslím, že mi dodnes nevěří,“ směje se.

Za pár měsíců nastal čas, aby pokračoval v cestě. Dětem řekl, že se do roka vrátí. „Neslibujte jim to,“ vyčítali mu ostatní dospělí. Dobrovolníci prý tohle tvrdí vždycky, a děti už je pak nikdy nevidí. „Já se ale vrátím.“

Slovo dodržel. Objel svět a v lednu 2006 se opět objevil v Domově u Princezničky. Plánoval se tu usadit na neurčito. Žít mohl z úspor. Nepál patří k nejchudším zemím na světě a průměrný roční výdělek představuje pouhých 290 dolarů. „Tolik stál můj batoh,“ kroutí hlavou.

I když byl život v Domově u Princezničky v údolí Káthmándú snazší než ve válkou poničených vsích, topení tu neměl nikdo. V údolí sice nesněží, ovšem teploty padají na bod mrazu a vichr z hor dokáže být krutý. Děti se v takových chvílích omotávaly vrstvami šatů a choulily se v posteli, zatímco Grennan se klepal ve spacím pytli.

V každé vesnici se kolem Grennana shromáždili všichni její obyvatelé, aby se něco dozvěděli o dětech, se kterými už dávno ztratili jakýkoli kontakt.

NA STOPĚ

Domov u Princezničky se časem naplnil. Jednou se doslechli, že jeden nechvalně známý obchodník drží sedm dětí v chatrči u hlavní silnice ve městě. Grennan se to spolu s dalšími dobrovolníky vydal prověřit.

V chatce byla jediná místnost bez oken a naprostá tma. Díry ve stěnách kdosi ucpal novinami, aby dovnitř tolik netáhlo. Děti tiše seděly na zemi. Byly špinavé, bosé, podvyživené. Následující týdny jim dobrovolníci vozili aspoň rýži a snažili se obchodníka přimět, aby se jich vzdal. Nechtěl. Když je prý zaměstná v hotelu, můžou mu celé roky vydělávat peníze. Grennan požádal o intervenci místní sociální úřad. Dozvěděl se však, že obchodník má (pravděpodobně padělané) potvrzení, že děti jsou v jeho péči, a jediné, co můžou dělat, je žalovat ho pro její zanedbávání, a to se povleče.

V dubnu 2006 obsadili maoističtí povstalci z hor metropoli a Grennan s ostatními lidmi ze Západu musel odejít. Když se po pěti měsících do Nepálu vrátil, všechny v domově našel v pořádku, jen těch sedm dětí od překupníka v bojích někam zmizelo. Připadal si za ně odpovědný. „Řekl jsem si, že je musím najít.“ Za tři měsíce to po různých neuvěřitelných peripetiích opravdu dokázal.

DO HOR

Grennan na své cestě za rodinami ztracených dětí musel z hlavního města Nepálu Káthmándú vyrazit přes celou zem do nejvzdálenější oblasti Humla.

Poté, co boje v horách ustoupily, byly všechny sirotčince v zemi přecpané. Grennan s francouzským kolegou Farídem Ait-Mansúrem se rozhodli, že jediný způsob, jak pomoct desítkám dalších, je založit nový. Chtěli ale nabídnout víc. Hodlali se vydat do hor, aby se děti pokusili vrátit rodinám.

A tak Grennan vyrazil se jmény a fotkami čtyřiadvaceti dětí z Domova u Princezničky do hor. Jednomotorový letoun ho po dobrodružném letu vysadil na špinavé ranveji v odlehlé severozápadní oblasti Hamla. „Hamla je snad nejzapomenutější kraj v Nepálu,“ vypráví. „Nejsou tady silnice, mosty vyhodili partyzáni do vzduchu. Přes řeky se dostáváte na provazových kladkách, které tahají lidé na břehu. Když na stezce potkáte stádo ovcí nebo buvolů, nezbude vám nic jiného, než se přitlačit ke skále.“

Najal tlumočníka, dva nosiče a vydal se s jednoduchou mapou do první vesničky Ripa. Po dvou dnech dorazili k první skupině obydlí. „Všechny domky stály ve strmém svahu. Byla to zvláštní, ale překrásná vyhlídka,“ vypráví. „Všichni vyšli ven a prohlíželi si mě.“ Starším sdělil jména rodin, které hledá.

První, jíž přinesl zprávy o synovi, mu věnovala pytel ořechů a med. „Jak jsem je uviděl, bylo jasné, že to jsou Dharmovi rodiče.“ Přesto k nim přistupoval opatrně. „Máte syna? Kdy jste ho nechali odejít?“ Teprve potom vytáhl snímek desetiletého chlapce, kterého rodiče viděli naposledy, když mu bylo pět. „Oba se rozplakali.“

Následující týdny se podobně srdceryvné scény opakovaly. Procházel vesnici za vesnicí, až mu zbývalo kontaktovat už jen rodinu posledního chlapce. Bylo mu patnáct, z domova odešel v pěti a podle záznamů se ho zřekla ovdovělá matka. Doufal, že najde aspoň příbuzné. Ve vsi ho zavedli k chlapcovu otci. Ten si překvapeně prohlížel potvrzení o vlastním úmrtí, které obchodníci zfalšovali, aby mohli dokázat, že pečují o „sirotka“.

Cestou však Grennan pochopil, že většina rodin další dítě neuživí. Rodiče doufali, že se o jejich potomky postarají v domově a že se budou moct dál vzdělávat v Káthmándú. Najednou byl za děti zodpovědný úplně sám.

TĚŽKÁ CESTA

Naplnil digitální fotoaparát snímky rodin, pečlivě složil dopisy pro děti a vydal se na svízelnou pouť zpátky. Sněhové mraky nad vzdálenými horami mu dělaly starosti.

Jeden dobrovolník, který pracoval pro Světovou potravinovou organizaci, mu nabídl, že ho sveze vrtulníkem, který pro něj má přiletět. Musel se však do rána vyšplhat na náhorní plošinu. Grennan zaplatil nosičům, rozdal zbytek rýže a nechával se unést myšlenkami na přátele, s nimiž stráví v Káthmándú Vánoce. Nejvíc přitom myslel na americkou dobrovolnici Liz Flanaganovou, která s ním v sirotčinci strávila pár týdnů.

Následující čtyři dny se však žádný vrtulník neukázal. Pátý den si Grennan uvědomil, že buď se dostane pryč po svých, nebo tu stráví zimu. Najal si tedy nové nosiče a vyrazil k přistávací plošině. Aby stihli poslední spoj, pochodovali 27 hodin v kuse.

BUDEME HLEDAT DÁL

V Káthmándú si děti fascinovaně prohlížely snímky rodičů, nových sourozenců i potůčků a mýtin, kde si hrávaly. Dopisy od rodičů si braly s sebou do postele. Ait-Mansúr mezitím zprovoznil jejich nový domov Dhaulagári. Grennan spočítal, že nakrmit, ubytovat, ošatit a vzdělávat jedno dítě je vyjde na 750 dolarů ročně. Přátelé ve Spojených státech naštěstí rádi pomohli: na jediné dobročinné akci vybrali na pět tisíc dolarů.

Od první výpravy do hor se Grennanovi a jeho společníkům podařilo spojit 125 ztracených dětí s rodiči, z toho se jich asi 20 vrátilo zpátky do hor.

Dnes žije v Dhaulagári 26 dětí. Některé matky tu pracují jako pomocné síly. Z poslední výpravy do hor přinesl Grennan další fotografie, které rozdával dětem. Poprvé měl však také pro jednu holčičku špatnou zprávu. „Tvoji rodiče už ve vsi nebydlí,“ řekl jí, „a nejsem si jist, jestli je dokážeme najít.“ Když se rozplakala, vzal ji do náruče a pošeptal: „Neboj, budeme je hledat dál...“