Jak se kluk z rumunského sirotčince naučil mít rád

Heidi Solomonová stála u kuchyňské linky a nožem krájela plátky sýra. Chystala sendvič pro desetiletého Daniela. Bylo všední dubnové odpoledne, stejně všední jako jakýkoli jiný den z těch tří bouřlivých let, kdy s nimi v domě na předměstí Clevelandu žil jejich adoptivní syn. „Nechci to,“ zasyčel najednou klučina. Heidi to nechalo v klidu. Věděla, že nepřátelská agresivita s ní nemá nic společného.

První roky svého života prožil Daniel v sirotčinci, který víc než útulek pro opuštěné děti připomínal vězení. Když ho Solomonovi adoptovali, projevoval k nim náklonnost, ale během času se jeho chování zhoršilo. Začal házel hračkami, napadal ostatní děti; nakonec ho vyloučili ze školy. Musel absolvovat pozorování na psychiatrii. Heidi tohle všechno věděla, ale na to, co mělo přijít, připravená fakt nebyla. Tenhle jen něco přes metr a půl vysoký kluk zničehonic vyskočil, popadl kuchyňský nůž a přitiskl jí ho ke krku.

Až do své adopce Daniel, podle rodného listu Florin-Daniel Bica, nikdy neměl boty. Nikdo mu nikdy nečetl pohádky. Nikdy ho nikdo neobjal. Vlastně ani nevěděl, že má nějaké rodiče. Jediné spojení se světem mu poskytovalo okno v místnosti, v níž žil s desítkami dalších sirotků. „Každou noc jsme viděli světla z města,“ vzpomíná dnes osmnáctiletý mladík. „Říkal jsem si – co to jen může být?“

Jednoho říjnového dne roku 1996 ho jakýsi neznámý muž ze sirotčince odvedl. Posadil ho do auta a jeli na letiště. „Vůbec jsem netušil, co se děje,“ líčí mladík. „Připadal jsem si spíš jako v nějakém snu.“ Na letišti po něm pak ten muž chtěl, aby pozdravil jakéhosi pána a paní.

Ještě teď, když si Heidi kluka v modré větrovce na letišti vybaví, derou se jí slzy do očí. Jen jim stydlivě zamával. „Tenkrát začal můj život číslo dvě,“ dodává s úsměvem Daniel.

Tolik dětí potřebuje pomoc

Že jednou adoptuje dítě, se Heidi pevně rozhodla už v patnácti. Napadlo ji to, když opustila rodiče a odstěhovala se do Marylandu, kde tři roky trénovala sportovní gymnastiku. Během oné doby žila v sedmi různých rodinách. Často měla pocit, že v nich není ani tak host jako spíš obtížné břemeno. Po návratu domů věděla, jak důležité je mít rodinu. Tehdy jí došlo i něco jiného: „Rozhodla jsem se nemít vlastní děti. Vždyť všude kolem je tolik těch, které potřebují pomoc.“

Kvalifikovala se tedy jako učitelka pro zvláštní školy, pracovala se členy dětských gangů a dětmi emočně narušenými. Když měla volno, vypomáhala v nevládní organizaci na podporu dětí Big Brother Big Sisters. Její manžel Rick, který pracuje ve firmě na prodejní automaty, sice nebyl myšlenkou na adopci nijak nadšen, ovšem když si Heidi bral, slíbil jí to.

Šestiletý Daniel ještě v sirotčinci

Brzy po svatbě, v roce 1994, začali dítě skutečně hledat. Přáli si nějaké ze zámoří. Jednoho večera Heidi zase listovala seznamem dětí k adopci a zastavila se u fotografie smějícího se kluka se snědou tváří a s vlasy jako uhel. „Jako by na mě z té fotky vyjukl,“ říká Heidi. „A tak povídám Rickovi: tohle je náš syn.“

Daniel v té době žil ve strohém a neuvěřitelně přísně vedeném sirotčinci v rumunském Becleanu. Dávali jim tu najíst, starali se o jejich hygienu a občas je bili rákoskami. Jinak je ponechávali vlastnímu osudu.

Během prvního půlroku se zdálo, že se Daniel novému domovu v Ohiu přizpůsobuje dobře. Neznámý svět ho fascinoval, rád telefonoval a líbilo se mu, že se s novou matkou učil plavat. Byly s ním ovšem i problémy: občas dostával záchvaty vzteku a neusnul sám. Brzy sice pochytil několik anglických slovíček, ale když šel do první třídy, dorozuměl se jen stěží.

Uvědomil si, že ho někdo přivedl na svět a opustil

A pak se něco zvrtlo.

Bylo mu osm, a tak pro něj rodiče uspořádali narozeninovou oslavu. První, jakou kdy zažil. Ten den si uvědomil, že ho kdosi přivedl na svět a poté ho opustil. Naplnilo ho to výbušným vztekem.

„Měl jsem představu, že mě Heidi a Rick na sedm let někde odložili a pak si mě zase vyzvedli, a přitom se tvářili, že se vlastně nic nestalo,“ vysvětluje Daniel. Oni se mu však snažili vyložit, že nejsou jeho biologičtí rodiče. Marně. „Bylo mi jedno, co říkali,“ shrnuje. „Převládal ve mně vztek.“

Dostával hodinové záchvaty zuřivosti, házel čímkoli, co se mu dostalo pod ruku – zdi po celém domě byly plné děr. Heidi s Rickem mu nakonec v pokoji nechali pouze matraci. A mělo být ještě hůř. K desátým narozeninám mu dali štěně, které se záhy pokusil uškrtit. Potom ho od synagogy odvezlo domů policejní auto, neboť ostatní dětí ohrožoval lopatou.

Solomonovi požádali o pomoc terapeuty. Jednoho z nich Daniel kousl: udělal mu na břiše několikacentimetrovou jizvu. Třikrát během jednoho roku mu úřady nařídily ústavní léčení. Jednou například poté, co kusem skla ohrožoval ředitele školy. Jenomže povinná léčba jenom násobila jeho zlobu. „Před tím se hned naštval a jeho vztek se občas stupňoval,“ líčí Heidi, „ale na psychiatrii byl násilnický zcela vědomě.“

Nejčastějším objektem jeho agrese se stala právě Heidi. Udeřil ji hlavou do tváře a pak se smál jejímu monoklu pod okem. Mával před ní golfovou holí. Párkrát, když Rick nebyl doma, musela přivolat policisty, aby ji přijeli před chlapcem ochránit.

Dalším člověkem, kterého Daniel nenáviděl asi stejně silně jako Heidi, byl paradoxně zřejmě on sám. Mluvíval běžně o sebevraždě a několikrát se o ni, byť poněkud nešikovně, také pokusil: buď vyskakoval z oken, nebo seskakoval střemhlav ze stromů.

Rodina se pod tím vším stresem začala rozpadat. Rick mluvil o odchodu. Heidi stravoval pocit viny. „Vzpomínám si, jak jsem v novinách četla o tříčlenné rodině, která zahynula při požáru, a říkala jsem si: tohle jsme mohli být my. Způsobili jsme tolik nepříjemných zmatků.“

Psychiatři, psychologové, přátelé i příbuzní, ti všichni se Heidi snažili přesvědčit, že není naděje, aby ji Daniel měl někdy rád, že by zkrátka nad ním měla zlomit hůl. Ona to však rozhodně nemínila vzdát. „Jistě, nenáviděl mě, ovšem nebrala jsem si to osobně,“ rekapituluje dnes. „Věděla jsem, že to všechno bylo kvůli tomu, co se s ním dělo před tím. Byla jsem si jista tím, že víc než cokoli jiného potřebuje rodinu. Daniel je můj syn. Nikdy jsem o tom nezapochybovala.“

Toho dne, kdy jí Daniel přitiskl ke krku nůž, si zachovala chladnou hlavu, byť byla jen o něco málo větší než on. Už předtím absolvovala trénink, jak jednat s dětmi se sklonem k násilí. Vyrazila tedy Danielovi nůž z ruky a on od ní odstoupil. Krizi se podařilo zažehnat.Teprve později si povolila uvažovat o tom, co se mohlo stát a co se třeba někdy stane. Daniel byl desetiletý vyzáblý kluk, ovšem rostl. Věděla, že takhle to už dál nepůjde.

Reaktivní porucha příchylnosti

V té době už Daniel bral psychofarmaka. Některá se účinkem míjela, jiným se dařilo stabilizovat rychle se měnící nálady. Nicméně žádné z nich nemohlo vyléčit nejvážnější diagnózu – reaktivní poruchu příchylnosti, což je duševní porucha, kvůli níž děti trpí ve společnosti ostatních.

„Takové dítě si myslí, že je špatné, nechtěné, bezcenné, že ho nikdo nemá rád,“ napsali v lékařském časopise, který Heidi objevila na internetu, psychoterapeuti Terry Levy a Michael Orleans. Výsledkem je podle autorů hluboký pocit odcizení, vedoucí ke zlobě a násilí. Stručně řečeno – Daniel nebyl schopen mít někoho rád. Tato porucha se běžně objevuje u zneužívaných dětí a u tisíců sirotků, kteří jsou každoročně adoptováni z dětských domovů, či spíš odkladišť nechtěných dětí, ve východní Evropě.

V posledních několika letech se pod tlakem západních vlád a některých nevládních organizací Rumunsko přece jen snaží péči o opuštěné děti zlepšit. Podmínky v leckterých sirotčincích jsou stále ještě otřesné, rumunským úřadům spolu s americkými skupinami, které zde působí, se však už podařilo ty nejhorší zavřít a jejich chovance přemístit do lepších podmínek či jim najít adoptivní rodiče. Sirotčinec, odkud pochází Daniel, se také podařilo zmodernizovat – nyní připomíná studentskou kolej.

Pro Daniela ale přišly tyhle změny příliš pozdě. Navíc léčení jeho poruchy je nejen těžké, ale také sporné. Jednomu z léčebných postupů se říká terapie připoutání a její součástí je znehybnění pacienta. V Coloradu ale v roce 2000 zemřela během této procedury desetiletá dívka. Dva terapeuti, oba jsou ve vězení, ji tehdy zabalili do flanelového prostěradla, čímž u ní chtěli navodit stav „znovuzrození“. Jenže dívka se udusila.

Heidi se poté, co ji Daniel ohrožoval nožem, rozhodla vyřešit situaci razantně.

S Donaldem Federicim, virginským neuropsychologem, se dohodli na jemné, ale náročné metodě léčby: Heidi bude řadu měsíců neustále ne dál než metr od Daniela, aniž by spolu museli komunikovat. Nejdůležitější bylo, aby se Daniel podíval Heidi do očí pokaždé, když od něj bude něco chtít. Metoda měla evokovat spojení mezi matkou a dítětem, jež se mezi těmi dvěma dosud nevytvořilo.

„V prvních týdnech jsem fakt mámu nenáviděl. Tak moc, jak jen můžete někoho nenávidět,“ přiznává Daniel. Nakonec se začal měnit. Srovnal si v hlavě, že Heidi a Rick nejsou jeho biologičtí rodiče, navíc neustálý intenzivní kontakt zřejmě způsobil, že si to uvědomil v plné šíři. Jeho zloba slábla. Po osmi týdnech ustaly výbuchy hněvu, chlapec se přestal pokoušet ublížit sobě či někomu jinému.

Rozbouřené emoce se ovšem rozeběhly nečekaným směrem. Jeho agresivita už sice nebyla zjevná, ale přesto vyplouvala na povrch. Když spolu večeřeli, Daniel nepromluvil ani slovo. A začal krást. Po tom všem, čím si Heidi a Rick museli projít, se však tohle zdálo zvladatelné. A tak se ti dva rozhodli pro něco, o čem dokonce i Rick mluvil jako o šílenosti – adoptovali dalšího východoevropského chlapce, tentokrát dvouletého Alexandra Josepha z Ukrajiny.

Danielův bratr Alexandr, adoptovaný z Ukrajiny, trpěl emočními problémy.

Danielovi bylo dvanáct – a žárlil. V jednu chvíli pohrozil, že se zabije. Heidi s Rickem ze zoufalství zkusili jinou část terapie připoutání. Každý večer si Daniela – byl to tehdy už pěkně urostlý puberťák – jeden z nich posadil na klín, krmil ho zmrzlinou a nepřestal, dokud s nimi nezačal mluvit a dívat se jim do očí. Tentokrát žádný průlomový okamžik nenastal, ale během měsíců uplatňování této metody, kterou doprovázela intenzivní profesionální terapie, se Daniel přece jen měnil. Začal oceňovat, jak moc toho pro něj ti dva udělali. Postupně mu docházelo, že je má vlastně rád. Pomalu otvíral svou duší, přestal krást, našel si pár kamarádů. Zlepšil se i jeho vztah se sourozencem, který měl své vlastní problémy: byl hyperaktivní a také trpěl lehkou formou reaktivní poruchy příchylnosti. Daniel začal být naopak hrdý na to, že je starší bratr. Rodičům někdy vypomohl tím, že brášku pohlídal.

Heidi ho velice podporovala v tom, aby pomáhal i druhým. V synagoze se stal vedoucím skupiny mladeže, pod vedením nevládní organizace Habitat for Humanity se podílel na stavbě domů pro chudé a přihlásil se na výcvik dobrovolných hasičů. Před dvěma lety k překvapení všech získal cenu synagogy pro nejlepšího středoškoláka. Přebíral ji v sále, kde bylo tři sta lidí. V děkovné řeči mluvil o svém dětství v sirotčinci a děkoval Heidi a Rickimu za vše, co pro něj udělali. Pak hlasem, přiškrceným dojetím, pronesl slova, o nichž si jeho rodiče mysleli, že je od něj neuslyší: „Mám vás rád.“

„Tohle byla na mou duši ta nejúžasnější chvíle, co jsem kdy zažila,“ prohlašuje Heidi.

Vzdát se, to Heidi Solomonová rozhodně odmítala. "Vždyť jsem ho měla ráda," říká o svém adoptivním synovi.

Další články v rubrice DRAMATA:

Den, kdy padla Berlínská zeď

Zastrašit se nedala, o záchranu lesa bojuje

Co Formule 1 naučila nemocnici

Ochrnutá šampionka znovu chodí

Můj boj s rakovinou jícnu

Vynucená manželství bez lásky

Holčička se vzácnou nemocí zachráněna

POZOR! Kyberšikana!