Neobvyklé přátelství

Když Maja Kazazičová přišla v krutém válečném konfliktu o nohu, byla přesvědčená, že už nikdy nebude chodit bez bolesti. Život jí podruhé změnilo až setkání s delfíní samicí, která má protézu ocasu.

Maja Kazazičová nahlédla do akvária o objemu téměř 2800 hektolitrů. Už dva roky sem, v Clearwateru na Floridě, chodila pozorovat Winter, zraněnou samici delfína skákavého. Zdálky sice vypadala dost přívětivě, ovšem ve chvíli, kdy se připravovala ke skoku, se do Majina radostného rozčilení přece jen přimísila špetka strachu.

Mladá žena se spustila do bazénu. Se svou zbrusu novou nohou si připadala silná. Konečně byla s to dostát dávnému slibu.

Když v Mostaru v bývalé Jugoslávii, nyní městu na území Bosny a Hercegoviny, chodila do druhé třídy, zemřela jí na leukemii pětiletá sestřenice Jasmína. Po její smrti Maja v duchu složila slib: jednoho dne to děvčátko uctí tím, že si zaplave s delfínem, se zvířetem, které obě milovaly. „Jasmína k tomu nikdy nedostala šanci,“ vypráví Maja „a tak jsem se rozhodla, že to jednoho dne udělám za ni.“

Lékaři v improvizované nemocnici usoudili, že levou nohu zachránit nelze, a tak ji amputovali těsně pod kolenem. Bez anestezie.

Na střední škole milovala sporty – fotbal, košíkovou, tenis. Chtěla se stát profesionální sportovkyní. V roce 1993 během občanské války však na dvoře jejich domu explodovala minometná střela. Šest kamarádů, s nimiž si zrovna povídala, zahynulo, ona utrpěla těžké zranění. Střepiny jí vnikly do levé nohy a obou rukou. Bylo jí tehdy šestnáct let.

Lékaři v improvizované nemocnici usoudili, že levou nohu zachránit nelze, a tak ji amputovali těsně pod kolenem. „Bez anestezie,“ podotýká Maja. „Přivázali mě a do pusy mi dali kus gumy, prý abych se do ní zakousla. Všechno jsem ale cítila.“

Rána se jí zanítila, bez antibiotik opakovaně upadala do bezvědomí. Rodiče se u jejího lůžka střídali po celé týdny. Nakonec se britská aktivistka Sally Beckerová, která během války evakuovala mnoho dětí, zasadila o to, aby se mladá pacientka dostala mezi ty, které přepraví na léčení do Spojených států.

Tak se stalo, že Maja strávila téměř dva roky v nemocnici v Cumberlandu ve státě Maryland, kde o ni pečovali členové organizace Veteráni pro mír. Jejího otce totiž zranili při dalším ostřelování a matka zůstala doma, aby se postarala jak o něj, tak o druhé dítě, desetiletého syna.

Po několika měsících v USA dostala první protézu. Jelikož jí zůstala pouze malá část kosti, moc dobře jí neseděla, a vzhledem k tomu, že měla navíc poraněnou i pravou nohu, chůze pro ni byla nesmírně bolestivá. Přesto se jí podařilo odmaturovat na americké střední škole.

V osmnácti z nemocnice odešla. Nastěhovala se do společného bytu s kamarádkou, které se rovněž poštěstilo vymanit se z balkánské vřavy. Když za ní pak do Marylandu konečně přijeli rodiče, byla už prakticky úplně nezávislá. Získala bakalářský titul z psychologie na pensylvánské Univerzitě svatého Františka a přestěhovala se na pobřeží Floridy. Tam si nejdřív našla práci v pojišťovně, ale netrvalo dlouho a založila si vlastní firmu na tvorbu webových stránek.

Po desítkách operací už také byla schopná si občas jít zahrát golf nebo tenis. Na nedokonalé protéze však stále kulhala a po každé pohybové aktivitě ji celé dny sužovaly prudké bolesti.

Aby se aspoň nějak odreagovala, chodívala se dívat na delfíny do mořského akvária v Clearwateru poblíž svého domova v Palm Harbor. A právě tady ji zaujala mladá samice Winter, která kdysi v pasti na kraby přišla o ocas.

Po desítkách operací už je Maja také schopná si občas jít zahrát golf nebo tenis

„Plavala spíš jako kreveta než jako delfín. Úplně jsem se s ní ztotožnila…“ Po jedné lékařské kontrole se vydala v ne zrovna růžové náladě do delfinária. Ten den ošetřovatelé zkoušeli Winter nový umělý ocas – špičkový technický výrobek: ohebný ocelový kloub potažený silikonem s gelovou výstelkou, která měla za úkol chránit jemnou delfíní kůži. Když byli hotovi, Winter vyrazila vodou jako blesk. Maja na ni zírala jako hypnotizovaná.

Tedy, jestli tohle dokáže ona, tak není jediný důvod, abych to nedokázala já, napadlo ji.

Zašla se tedy poptat trenérů a ti jí dali kontakt na výrobce umělých končetin, firmu Hanger Prosthetic & Orthotic z marylandské Bethesdy. Za deset dní od nich měla zcela novou nohu s měkkou výstelkou a uvnitř zabudovaným výkonným mikroprocesorem, který dokonale upravoval polohu protézy podle druhu aktivity a terénu. „Vlastně poprvé za skoro šestnáct let jsem při chůzi nepociťovala vůbec žádnou bolest.“

O dalších osm měsíců později byla konečně schopná splnit slib, který kdysi v duchu dala Jasmíně.

Do akvária ji doprovodila matka Azra a otec Mugdim. „Přežila jsem válku, takže tohle bude hračka,“ prohlásila prý, když se nořila do bazénu. Natáhla k Winter ruku; ta se opatrně přiblížila a vzápětí zase odplula. Po několika minutách se ale nechala pohladit po zádech. Nakonec ji šťouchla čenichem do ramene. A pak spolu obě celou hodinu plavaly nádrží.

Matka se neubránila pláči. „Když si naše Maja jednou něco vezme do hlavy, vždycky to dotáhne až do konce,“ konstatovala šťastně. Kdyby bývala nevěděla, jak jsou delfíni citliví na hluk, křičela by Maja radostí. Takhle jen tiše řekla: „Připadá mi, jako bych splatila nějaký dávný dluh.“

Venku na parkovišti nasedla do auta a zplna hrdla jásala, dokud docela neochraptěla.

"Než jsem se ponořila do bazénu s Winter, měla jsem husí kůži," říká Maja. "Bála jsem se, protože delfíni vypadají roztomile, jenže pořád to jsou divoká zvířata."