Ochrnutá šampionka znovu chodí!

Jednoho dne na konci listopadu 2010 se šestadvacetiletá medailistka z paralympiády rozhodla stát středem pozornosti. Seděla ve svém invalidním vozíku, oči jí plály. Bylo znát, že na takové situace není zvyklá a stydí se. Položila prostou otázku: „Mám?“

Vstala. Zůstala stát. Vykročila vpřed. Dělala opravdové kroky. Bez pomoci.

Otočila se, vrátila se k vozíku a znovu si sedla.

S pýchou sledovala mou reakci.

Stal jsem se svědkem zázraku jako ze středověku a dramatického obratu v životě vrcholové sportovkyně.

Na paralympijských hrách v Pekingu 2008 získala jako ruční cyklistka dvě stříbrné medaile, třikrát se stala mistryní světa a šestkrát mistryní Evropy. Novým rekordem vyhrála v roce 2009 mistrovský titul na světovém šampionátu Iron Man. Vedle studia kineziologie na Svobodné univerzitě v Amsterdamu se stala profesionálkou, která žije sportem postižených.

Daň za tělesnou námahu

Monique van der Vorst pochází ze sportovní rodiny. Matka Elyse soutěžila na plaveckých mistrovstvích, o dva roky starší bratr Joost býval vynikajícím pozemním hokejistou.

Monique vyrůstala ve vesnici Nieuwerkerk aan de Ijssel nedaleko Rotterdamu a už ve třinácti byla blázen do sportu. Hrála tenis a byla členkou družstva pozemních hokejistek. Hodně běhala.

Měla radost, když jí rodiče dali k narozeninám závodní kolo. Avšak velká tělesná námaha v tak mladém věku si vybírala daň.

Levý kotník zátěž nevydržel, takže začala kulhat. Operace šlach vyústila v závažné komplikace.

Časem se už nedokázala na levou nohu postavit: při chůzi ji vlekla za sebou. Lékaři nakonec konstatovali, že ji postihla svalová dystrofie, a vyjádřili obavy, že by mohlo dojít i na amputaci.

Osm měsíců strávila Monique v rehabilitačním středisku, kde se podrobovala intenzivní fyzioterapii.

Podařilo se jí zbavit se velké části přebytečných tekutin, které způsobovaly otoky nohy, a tím uniknout amputaci. Zaplatila za to však neméně krutou daň.

Náročná cvičení přetěžovala pravou nohu a chrupavka v pravém koleni se následkem toho opotřebovala natolik, že k chůzi musela používat berle.

„V patnácti mi lékař oznámil, že od té chvíle budu muset používat invalidní vozík. Levou nohu jsem měla ochromenou, pravá nedokázala nést mou váhu.“

Životní přítelkyně - ruční cyklistika

V rehabilitačním středisku našla novou životní přítelkyni: ruční cyklistiku. Umožňovala jí unikat ven a projíždět se po cyklistických stezkách Rotterdamu. „Chůzí o berlích jsem si posílila paže. Ruční cyklistika se stala jediným způsobem, jak překonat pocity marnosti. Dodávala mi ohromnou sílu a měla jsem pocit, že mě osvobozuje.“

Odmaturovala v osmnácti, pouze s ročním zpožděním.

V roce 2000 se Monique zúčastnila svého prvního závodu v ruční cyklistice pro stroje s odnímatelným rámem.

Jako začátečnice ho překvapivě vyhrála. Co však bylo podstatnější, seznámila se s profesionálnějšími stroji s pevným rámem a nadchla se neuvěřitelnou rychlostí, jakou skýtají.

„Od první chvíle jsem věděla, že jsem objevila obrovskou vášeň. Nahradila mi chození do společnosti s přáteli.“

Na novém ručním kole začala trénovat v kopcích kraje Limburg na jihu Nizozemska.

Rodiče měli radost, že dcera našla způsob, jak se prostřednictvím sportu vyrovnat s životním handicapem.

Po všech vítězstvích však Monique stihla další krutá rána: v roce 2008 do ní zezadu narazilo auto. „Výsledkem bylo poškození míchy, které vedlo k částečné paraplegii. Jinými slovy, přišla jsem i o zbytek citu v pravé noze. Měla jsem teď ochromené obě a k pohybu mi zbyl už jen trup.“

O to pozoruhodnější byla její účast na šampionátu Iron Man na Havaji v roce 2009. Závodníci museli uplavat 3,8 km, na ručním kole ujet 180 km a korunovat to závodem na invalidních vozících na trase 42 km. „Vyžaduje to vynikající tělesnou sílu a výdrž,“ shrnuje dívka. „Soutěže se smělo účastnit jen osm postižených sportovců. Jako jediná jsem dokončila závod ve stanoveném časovém limitu. Cílem jsem projela za jedenáct hodin a deset minut. A mimochodem, soutěžili jsme s osmnácti sty tělesně zdravými sportovci.“

Třináctého března 2010 se Monique ve výcvikovém táboře na ostrově Mallorca dostala do kolize s trénujícími kolegy. Bezprostředně po nehodě měla pocit, jako by její ochromené nohy chtěly skákat. „Měla jsem je ještě připoutané ke kolu, ale ten pohyb byl tak silný, že jsem z něho skoro vypadla. Připadalo mi, jako by byly pod proudem, a nepřestalo to, ani když mi v nemocnici dali svalové relaxanty.“

Na Lékařské fakultě Svobodné univerzity v Amsterdamu, kde Monique studuje kineziologii, nedokázal křeče nikdo vysvětlit. Přijali ji tedy na Zaandamskou kliniku, poblíž Amsterdamu. A tam se měsíc po nehodě stalo cosi zvláštního. „Sevřela jsem ruku a v levé noze pocítila brnění, lehké záchvěvy.“

Plnou parou vpřed

Horská dráha jejího života se pořád ještě neměla zastavit. Pocítila silnou motivaci. Zkusila cvičit a vynutit si, aby ji z nemocnice propustili. Brnění přicházelo a zase odcházelo. „Jednou jsem mohla pohnout pravou nohou, pak zase levou. Na lůžku jsem se obracela za použití kyčlí. Otevřel se přede mnou jiný svět. Bylo to prazvláštní.“ Stále to ještě nikomu neprozradila. „Nechávala jsem si to hodně dlouho pro sebe, protože jsem nechtěla probouzet plané naděje. Sama jsem tomu ostatně stěží věřila. Nakonec jsem to pověděla rodičům. Překvapením skoro spadli ze židlí.“

Přemístili ji do rehabilitačního centra v Amsterdamu. „Dělala jsem všechno pro to, abych znovu získala vládu nad tělem. Začala jsem koleny a nikdo u toho nesměl být: nijak zvlášť mě nebaví před lidmi padat na obličej, a já na něj spadla snad stokrát. Bylo mi to ale jedno.“ Pomáhali jí neurologové, fyzioterapeuti, ale také psycholog a sociální pracovnice. „Měli vlastně za úkol mě krotit, protože já se do všeho hrnula plnou parou.“

Po dvou a půl měsících v amsterdamském centru, 20. listopadu, oslavila 26. narozeniny. Prožívala je sladkobolně. Štěstí se přelévalo do nejistoty a zase zpátky. Měla obrovskou trému. Poté nadešel nevyhnutelný okamžik, kdy to musela říct světu.

„Plakala jsem štěstím i smutkem,“ prohlásila, když novinku sdělovala veřejnosti. „Když mi došlo, že opět mohu chodit, měla jsem radost. Na druhou stranu jsem si neuvědomila důsledky toho všeho. Byla jsem si jistá tím, co mám, jako sportovec ale najednou ztrácím sebejistotu. A s ní i své paralympijské sny. Plánovala jsem, že na Havaji obhájím titul Iron Man a také že překonám mužský světový rekord a pak zamířím pro zlato do Londýna na Paralympijské hry 2012. Vsadila jsem na to všechno. Jenže teď to musím vzdát. Někdo si možná pomyslí, proč naříkám. Můžu přece chodit, ne? Takový člověk nechápe, co obnáší sport. Nedovede se vžít do mé vášně trénovat a žít sportem, neustále se snažit zdokonalovat, udělat všechno pro zlatou medaili a být nejlepší.“

Podívejte se na Monique na videozáznamu!

Dva měsíce nato Monique odemkla opět dveře svého bytu. Vstoupila dovnitř drobnými, váhavými krůčky, ale nepotřebovala se ani opírat o stěny. Vypadala zdravě, jak lze od sportovce očekávat. V předsíni se blýskalo černé karbonové závodní kolo.

„Zhruba před rokem jsem se poprvé za dlouhá léta dokázala postavit a teď chodím. Dá se říct, že teď na plný úvazek rehabilituju. Cvičím patnáct hodin týdně a přidávám k tomu plavání, fitness a jízdu na kole."

Náraz při kolizi s kolegou totiž zřejmě odblokoval nervové centrum. Lékaři říkají, že jsem se ještě plně nezotavila. Může to prý trvat roky, jenže já se upjala na návrat mezi tělesně zdatné sportovce. Mým snem je zaběhnout jednou maraton.“