Pozor ! KYBERŠIKANA

Julia Bosma (12) měla strach. Ty zprávy jí chodily do e-mailu i do mobilního telefonu. „Drž tu svoji odpornou držku!“ „Rozbijeme ti hubu!“ „Víme, kde bydlíš…“

Ať byla kdekoli, nenacházela úniku před holkami, se kterými ještě před dvěma měsíci kamarádila.

Původně se Julia nemohla začátku roku v nové střední škole v Haarlemu dočkat. Těšila se na nové kamarádky, děvčata, s nimiž bude zábava a kterým bude moci věřit.

Pár týdnů to tak skutečně fungovalo. V říjnu se však dívky domluvily a za to, že se s nimi kvůli hodině klavíru nechtěla sejít ve městě, se obrátily proti ní.

Maličkost nabyla obřích rozměrů.

Stali jste se obětí kyberšikany? Nebo někoho takového znáte? Jaký je váš názor na ni? Prosím, vyplňte naši malou anketu.

Po vyučování našla poničené své jízdní kolo, na chodbě do ní zezadu někdo nečekaně strčil. Opravdu ji ale vyděsila až online šikana – ve škole i doma, ve dne v noci. Nechutnalo jí jíst a nemohla spát. Necítím se v bezpečí, přemítala.

Jenže co mohla dělat?

Svět se změnil aneb moderní šikana on-line

Moderní šikana daleko přesáhla ploty škol. Oběti jako Julia už dnes nenajdou klid ani doma.

Díky chytrým telefonům, laptopům a herním zařízením mučitelé po libosti brázdí kyberprostorem, pronásledují je, posílají jim zprávy v denních i nočních hodinách, na sociálních sítích jim vytvářejí falešné profily a ty pravé nabourávají.

Oběti jako by se najednou ocitly ve světě, kde se sesypaly všechny zdi.

Dětská šikana je problém dospělých, říká v našem rozhovoru Zuzana Baudyšová, ředitelka Nadace Naše Dítě. Co děti k šikaně vede? Kam se obrátit pro pomoc? Čtěte zde.

„S chytrými telefony, které jste svým dětem koupili, dokážou dělat mnohem víc než jen udržovat kontakt. Mohou špehovat. Mohou zaznamenávat. Jsou nebezpečné,“ varuje Bamber Delver z holandské Nadace dětského spotřebitele a spoluautor nedávno vydané knihy Generace WiFi.

Statistiky toho o kyberšikaně moc neříkají.

Částečně proto, že je to nový jev.

„Před dvěma lety nikdo nevěděl, že něco takového existuje,“ upozorňuje Baltazar Rodriguez, inspektor odboru počítačové zločinnosti portugalské kriminálky. „Za poslední rok ale přichází na naši policii jedno oznámení denně.“

Evropská unie loni zveřejnila studii Děti online, které se zúčastnilo 25 000 dětí a teenagerů z 25 zemí. Obětí šikany se stalo šest procent z nich.

Studie, vypracované jednotlivými evropskými státy, hovoří varovněji.   

 „Ruské děti se stávají obětí šikanování ve virtuálním světě stejně často jako v reálném životě,“ vysvětluje profesorka psychologie Moskevské státní univerzity Galina Soldatova.

„Ve Španělsku představuje nový typ šikanování značný problém,“ tvrdí Sofia Buelga, profesorka sociální psychologie na univerzitě ve Valencii a autorka španělské studie. „Na facebooku se například setkáte se stránkami typu ‚Všichni proti Marii‘. V extrémních případech to oběť někdy může dohnat až k sebevraždě.“

Příběhy šikanovaných jsou smutné.

Představte si dvanáctiletou maďarskou dívenku, která nedokáže pochopit, proč se jí třída straní, až se dozví, že kdosi vytvořil na sociální síti falešnou stránku, kde se její spolužáci na sebe dočetli odporné poznámky pod jejím jménem.

Nebo šestnáctiletý holandský autista, který dva a půl roku nedokázal promluvit poté, co spolužáci zveřejnili na YouTube videa, která ho ztrapňovala. Když viníky dopadli, vyšlo najevo, že nepředpokládali, že by YouTube sledovali rodiče či policie.

Desetiletým dvojčatům z francouzského Bondoufle šikana z reálného života v základní škole – ukradené brýle, zmizelé notebooky – znenadání prosákla až domů, když jim spolužák začal posílat sprosté e-maily. „Poslední slovo budu mít já, ty blbečku,“ psalo se v jednom z nich. „Přestaň si hrát na to, že se umíš prát. Dloubnu do tebe prstem a ležíš.“

Kyberšikana se provádí snadno, bránit se proti ní je ale těžké, jak zjistila Julia. Propadala pocitu, že se nemá na koho obrátit. Nakonec to po dvou měsících už nevydržela a zatelefonovala matce do práce. „Můžu za tebou přijít?“ zeptala se. Rodiče tušili, že má nějaké problémy, ale nedokázali si představit jejich rozsah. To přejde, říkali si. Julia je chytrá, společenská dívka, má silnou vůli, musí tomu čelit. Jakmile jí však dcera zavolala, matce došlo, že potřebuje jejich pomoc. „Nikdy a nikde mě nenechají na pokoji,“ plakala. „Musíš se vzchopit a říct to učitelce. Musí se dozvědět, co se děje,“ nabádala ji máma. „Jenže za to mě budou všichni nenávidět ještě víc!“

Pokud se děti zdráhají svěřit, je pro učitele obtížné sledovat, co se děje v kyberprostoru, nemluvě o nějakém zvládání situace.

„Většina učitelů se k odpovědnosti hlásí,“ ujišťuje Heidi Vandenbosch, asistentka na katedře komunikací univerzity v Antverpách. „Školy ale nemají jasno v tom, jak žáky v této věci poučit. Mnoho učitelů je nakloněno myšlence kampaně proti šikaně, ale obávají se, že to bude příliš technologicky náročné a oni to nezvládnou.“

Francouzský učitel matematiky Thierry Cadart soudí, že vražda třináctileté dívky, k níž došlo v červnu 2011 poblíž Montpellieru, představuje tragický příklad toho, proč se mají učitelé i rodiče zajímat o to, co se mezi žáky děje v kyberprostoru. Mezi obětí a další studentkou totiž vypukl svár o chlapce – v reálném životě i online. Čtrnáctiletý bratr druhého děvčete, ve své věkové kategorii místní boxerský šampion, si pak na oběť počkal před školou a zasadil jí několik úderů, z nichž zvedák na čelist byl smrtící. Pachatel nyní čeká na obvinění a podstupuje psychiatrická vyšetření. Tragické vyústění z Montpellieru dokládá, že kyberšikana až příliš často přerůstá z posměšků v násilí.