Rodina rozhodla: dáme ti své ledviny

„V těchto místech jsem se celé dny ukrýval pod vrstvou písku. Odtud jsem vycházel na průzkumné akce a zahajoval útoky,“ rozkládá André Bek rukama sem a tam. V dunách přírodního parku poblíž malebných vesniček Drunen, Loon op Zand a Kaatsheuvel v Severním Brabantsku strávil v roce 1981 spoustu času coby poddůstojník nizozemského válečného námořnictva. Byl členem elitní skupiny mladých mužů, kteří podstupují ten nejtvrdší výcvik. Bylo mu něco přes dvacet a měl pocit, že je nezničitelný.

Dnes může jen doufat, že zanedlouho oslaví padesátiny. Dunami se prochází se svou ženou, osmačtyřicetiletou veselou a atraktivní José. Jsou spolu už pětadvacet let. Potkali se koncem roku 1982 v Rotterdamu. Byla učitelka tance, on její žák. Jednou mu řekla, že má ráda muže s dobrodružnou povahou. André opáčil: „A já mám zase rád učitelky tance.“ Budoucnost měli u nohou. Netušili, že se jejich životy brzy dramaticky změní.

Začátky ...

Po vojenském výcviku se André zapsal na medicínu, na obor stomatologie. Studium bylo náročné a občas ho při něm přepadla nesnesitelná bolest hlavy. Navíc se mu často dělalo špatně od žaludku. Postupně ho to dostalo do kolen. V roce 1983 se nechal vyšetřit. Migréna, oznámil mu tehdy lékař. Domů se vrátil se spoustou prášků, jenže problémy neustoupily. Následovala další vyšetření, neurologická. Zase nic. Nakonec příčinu objevil o rok později internista jedné rotterdamské nemocnice. Potíže nesouvisely s migrénou či studiem, ale s neuropatií neboli Bergerovou chorobou, nevyléčitelnou nemocí, která oslabuje imunitu, což má za následek infekci ledvin. Závěr byl šokující: Andrého ledviny pracovaly už jen na 15 procent.

„Musíte okamžitě začít s dialýzou a doufat, že včas najdete dárce,“ prohlásil internista. André tomu nechtěl uvěřit. Zaplavil ho vztek. Všechny plány rázem vzaly za své. Život s José, tanec, cestování, potápění, všechno. „To ať raději umřu,“ zařval. Strávit zbytek života připoutaný k nějakému aparátu? Nikdy! Co ale jiného?

Čekání na umělou ledvinu

Se smíšenými pocity přijímá tuhle šanci většina pacientů s poškozenými ledvinami. Umělá sice dokáže odstranit z krve škodlivé látky, musíte se k ní ale připojovat třikrát až čtyřikrát týdně, vždy na několik hodin. Bez ní přichází smrt. Lidem to často bere životní optimismus. Cítí, že spíš přežívají, než žijí. Čekají, až se objeví vhodný dárce, aby se mohli vrátit zpátky do normálního života. A přitom vědí, že se možná nedočkají nikdy.

Jdeme pěšinou mezi trsy pobřežní trávy a vřesem. Pusto a prázdno, kam oko dohlédne. „Adept na transplantaci ledvin čeká průměrně přes čtyři roky,“ vysvětluje André. „Na rozdíl od minulosti se vás ale dnes doktor rovnou zeptá, jestli v rodině nemáte někoho, kdo by vám chtěl ledvinu darovat. Abyste nemusel čekat na ledvinu nějakého nebožtíka.“ V 80. letech se takové dotazy považovaly za nepřípustné.

O to víc ho tehdy překvapila nabídka, kterou krátce po osudovém verdiktu dostal. Do nemocnice ho přišli navštívit rodiče, o dva roky mladší bratr a manželka José. Snad ani neměl radost, že je vidí. Zhroutil se mu svět. Seděli u stolu ve společenské místnosti, když matka najednou prohlásila: „André, zjistili jsme, že je možné, aby ti ledvinu daroval někdo z rodiny. Chceme to pro tebe udělat. Táta, René i já.“ Andrého to šokovalo. Dostat ledvinu od rodičů či od bratra? Copak to jde, aby kvůli němu riskovali? Věděl, že žít se dá i s jednou ledvinou, ovšem věděl i to, že s každou operací mohou přijít komplikace. Smí takovou nabídku přijmout? Pak se podíval na José. Po tvářích jí tekly slzy, ale z očí vyzařovala naděje. A mohl snad odmítnout?

První vyšetření ukázala, že vhodnými dárci by mohli být oba rodiče i bratr. První jsem na řadě já, rozhodl otec. Zevrubnější prohlídky však odhalily, že trpí nebezpečným aneurysmem aorty. Fakt, že se na to náhodou přišlo, mu zřejmě zachránil život. Zároveň bylo jasné, že dárcem ledviny být nemůže. Jeho místo bez zaváhání zaujal bratr René. Od té doby je pojí velmi hluboký vztah.

První ledvina: bratr René

První transplantace: ledvinu daroval bratr

Transplantace proběhla 8. srpna 1985. Bratři se sešli v nemocnici. „Zvládni to, držím ti palce,“ řekl André bratrovi. „Hlavně ty to zvládni,“ odpověděl René. Pak je odvezli na operační sály. René se zotavil rychle, během týdne byl doma. André však musel záhy podstoupit další, už neplánovanou operaci. Měl totiž perforovanou bránici a navíc jeho měchýř nedokázal udržet moč. Během rekonvalescence se lékaři museli vypořádat ještě s dalšími komplikacemi. Nakonec však tělo bratrovu ledvinu přijalo. Časem se André plně uzdravil a stejně jako René si vychutnával život plnými doušky.

Darování ledvin živými je důležité nejen proto, že se tím zkrátí trýznivá doba čekání, ale i z ryze medicínského hlediska. Ledvina od živého dárce totiž v novém těle začne pracovat podstatně rychleji a nebezpečí, že ji organismus odmítne, bývá menší. Odhaduje se, že na pooperační komplikace v tomto případě umírá pouze každý třetí z 10 000 pacientů. Ledvina od živého dárce obvykle spolehlivě pracuje 15 až 20 let, což je dvakrát déle než u ledvin od zemřelých.

André bohužel to štěstí neměl. Nemoc se vrátila jako atentátník, který se nechce vzdát. „Nejdřív si toho ani nevšimnete,“ vypráví. „Jen vás častěji přepadá únava, máte o něco vyšší tlak a všude po těle vás svědí.“ Tentokrát to však s jeho kondicí šlo s kopce hodně rychle. Každé ráno mu bylo zle. Stačilo, aby ušel pár kroků, a byl vyčerpaný.

Druhá ledvina: otec

Druhá transplantace: ledvinu daroval otec

V lednu roku 1989 se musel vrátit do nemocnice. Tentokrát tu s ním byl otec. Lékaři ho uzdravili a on se chystal splnit slib. André to přijímal se smíšenými pocity. Znovu se díval, jak kvůli němu odvážejí otce na operační sál. „Hodně štěstí,“ popřál mu André. „Na shledanou, synu, ať ti všechno dopadne dobře,“ odpověděl otec.

Obě operace proběhly bez komplikací. S nově nabytou energií a za pomoci manželky José, rodičů a bratra se André znovu pustil do života. Jenže na jak dlouho?

V Andrého tváři je cosi chlapeckého a jeho oči jsou vlídné. Je nesnadné si představit, že v životě tohoto muže byly časy, kdy se mu dva tři kroky zdály nad všechny síly. Teď si s lehkostí vyšlapuje, cesta necesta. Má víc práce než kdy před tím. Pracuje jako poradce a osobní trenér ve fitnesscentru v Barendrechtu. Dost času mu zabírá odpovídání na otázky novinářů, které zaujala jeho kniha Tanec v písku vydaná v roce 2007. Popisuje v ní, co všechno jako pacient s nemocnými ledvinami zažil. Čte se to jako detektivka. Mnozí z těch, co si knížku přečetli, mu píší: váš příběh mi dal novou naději do života... Jeho v nejhorších časech posilovala slova někdejšího velitele: „Holandští tygři, když máte pocit, že už nemůžete ani o kousek dál, ve skutečnosti dokážete ujít ještě pořádný kus!“

Třetí ledvina: matka

Třetí transplantace: ledvinu darovala matka

Nemoc se vrátila ještě dvakrát. Třetí transplantace proběhla 18. ledna 1994; tentokrát mu ledvinu darovala matka. Matčina ledvina ho udržovala při životě deset let. Poté se zrádná nemoc ozvala znovu. Tentokrát se přihlásila José: už dávno se rozhodla, že bude-li zapotřebí, udělá to. Když mu sdělila, že chce absolvovat dárcovské testy, André to odmítl. José však trvala na svém. „Tohle se netýká tebe, ale nás obou. Jestli odmítneš, jsi sobec,“ zlobila se.

Čtvrtá ledvina: žena Chosé

Nakonec neochotně souhlasil. Do Erasmovy nemocnice v Rotterdamu dorazili 23. srpna 2004. Než každého odvezli do vlastního pokoje, loučili se. „Uvidíme se v tvém dalším životě, miláčku...“ Zamávali si a André cítil, jak se mu do očí derou slzy.

Od té doby už uplynulo několik let. A přes dvacet let od první transplantace. Teď André stojí uprostřed dun a nasává vzduch provoněný borovicemi. V těchto místech si kdysi po vojensku vykračoval, silný, neporazitelný. Už ví, že není, ale pořád ještě žije. Změnilo ho to. Zvážněl a zmoudřel. Smrt, která mu celá ta dlouhá léta dýchá na záda, ho naučila pokoře a skromnosti.

Naučil se vážit si všeho, co život nabízí. Ledvina, kterou mu darovala José, funguje zatím bezchybně a díky pokrokům v medicíně se André může těšit na dalších dvacet let života. Tedy pokud nemoc neudeří znovu. Na to ovšem nechce myslet – odmítá žít ve strachu. Většinu dne tráví manželé spolu. Čeká je stěhování z přelidněné čtvrti do nového bytu s výhledem na řeku Maas a panoráma Rotterdamu. Věří, že se jim podaří našetřit dost peněz, aby se mohli podívat na Nový Zéland. Vědí, jak moc je důležité jít za svými sny.

Čtvrtá transplantace: žena Chosé

Teď spolu vylezli na vrcholek jedné z dun a stojí u kmene staré rozložité borovice. Její větve se pateticky vzpínají k nebi. Tenhle strom je pro ně pojítkem mezi současností a tím, co se zdá dávnou minulostí. Kdysi tu André opřen o jeho kmen za dlouhých nocí odpočíval po náročném výcviku. Později si pod jeho korunou začali s José dělávat pikniky.

A taky tu s celou rodinou slaví výročí každého z těch dní, kdy dostal novou životní naději.