Výletní loď Explorer ztroskotala v Atlantiku

Lisa Paisolaová se na výletní lodi plavila mrazivou Antarktidou už téměř čtrnáct dní. Nikdy předtím jí ale ještě nebyla taková zima jako teď. Spolu s dalšími dvaatřiceti lidmi se choulila v kovovém záchranném člunu, kterým pohazoval divoký vítr. Plavidlo se v pravidelných intervalech nořilo do oceánu a přelévaly se přes něj vysoké vlny.

Pokaždé zadržela dech. Z ledové spršky ji rozbolela hlava a znecitlivěly tváře. Měla na sobě dlouhé spodní prádlo, silný svetr, nepromokavé kalhoty a bundu. Přesto se neovladatelně třásla a začínala si uvědomovat, že už necítí prsty u nohou.

V jednu chvíli se obrátila ke své třiašedesátileté tetě Kay Van Horneové a poznamenala: „Třeba je to náš poslední východ slunce.“ Ukázala přitom na oranžovou záři v dálce. Světlo rozbřesku barvilo vysoké ledové kry do pastelových barev.

Teta jí pevně stiskla ruku. „Víš co, nebudeme se bát toho, co nemůžeme ovlivnit,“ pronesla tiše. „Pokud už přišel náš čas, tak prostě přišel náš čas.“

Jako bych se dívala na Titanik...

Kay Van Horneová je učitelka z Denveru a žije hlavně cestováním. Se stejně dobrodružně založenou neteří nevyrazila poprvé. Už dříve spolu přejely Maroko na velbloudích hřbetech. Lisa Paisolaová je realitní makléřka z North Salt Lake v Utahu a navštívila už všech pět kontinentů. Společně se teď vydaly na výletní plavbu ve stopách irského objevitele Ernesta Shackletona.Každou ta cesta přišla na 15 000 dolarů.

V argentinském přístavu Ushuaia se nalodily na devětatřicet let starou motorovou loď Explorer, dostatečně pevnou, aby zvládla cestu fjordy Jižního oceánu. Když ji Lisa Paisolaové poprvé uviděla, napadlo ji všelicos. Velmi sice toužila navštívit šestý světadíl, ale nebyla si jistá, jestli devatenáct dní strávených na plavidle, vypadajícím jako rybářský člun, je zrovna ten nejlepší nápad.

Odvážná teta ji přesvědčila, aby obavy hodila za hlavu, a tak se nakonec obě rozhodly strávit část života na Exploreru. Během nenucených večeří se seznámily s ostatními osmdesáti devíti spolucestujícími. Pod vedením ostřílených průvodců podnikaly výpravy do přírody na okolní ostrovy a užívaly si neporušenou krajinu kolem.

Po dvanácti dnech na moři se ve své útulné kajutě právě chystaly ke spánku, když pocítily ostrý, řinčivý náraz. Už dávno si zvykly na zvuky, jaké loď vydává, když si razí cestu mrazivými vodami. Tentokrát to však byla jiná rána. Lisa Paisolaová pochopila, že mají problém. „Rychle, usuš si vlasy,“ nabádala tetu, vylézající právě ze sprchy. „Určitě bys nechtěla mít mokré vlasy, kdyby se něco stalo.“

Lisa Paisolaová vyrostla v ohijském městečku Newark a už jako malá se rozhodla, že jednou obepluje svět

„Mám pocit, jako bych se dívala na Titanik,“ odvětila sarkasticky Van Horneová. „Vypadá to na dlouhou noc, tak si radši vezmu podvlékačky.“ Posadila se jako obvykle na okraj postele a zapnula fén na nejvyšší výkon.

O pár minut později, někdy kolem půlnoci, se rozezvučel alarm a kapitán Exploreru Bengt Wiman chladným hlasem oznámil do interkomu: „Toto není cvičení. Oblečte si, prosím, každý svou polární výzbroj a okamžitě se dostavte na shromaždiště!“ Ještě než opustili přístav, dostali všichni cestující informaci, že v naléhavém případě je posádka svolá do haly.

Lisa se roztřásla. „Jenom co jsem zaslechla alarm, věděla jsem, že zemřu,“ vypráví. Jako by jim osud chtěl dopřát jít v Shackletonových stopách až do samého konce. Jeho loď Endurance totiž v roce 1915 rozmačkaly ledové kry Jižního oceánu. Posádku, která se zachránila na Sloním ostrově, našli až skoro za dva roky.

Dnes jsou neštěstí na velkých výletních lodích vzácná. Lidé sice občas stále někde padají přes paluby a páchají menší zločiny, ovšem případů, kdy by se moderní loď celá potopila, je mizivě málo.

Patří k nim například potopení luxusní lodi Sea Diamond po tom, co najela na mělčinu u řeckého ostrova Santorini. Dva z jejích téměř 1200 cestujících zůstali dosud nezvěstní; nejspíš se utopili.

Explorer se teď ovšem chystal proniknout do hlavních zpráv v mnohem chladnějších vodách.

Ženy si navlékly svou polární výzbroj a spěchaly do haly. Lisa si všimla, že mnozí spolucestující se nestihli převléknout ani z pyžam, běžela tedy zpátky do kajuty, kde popadla velkou tašku se zimním oblečením. „Vezla jsem hodně věcí navíc, protože nesnáším, když je mi zima,“ vysvětluje.

Tašku se spodním prádlem, rukavicemi a teplými ponožkami postavila doprostřed místnosti, aby si z ní mohl každý vzít to, co potřeboval.

Kapitán jim rychle a stručně vylíčil, že loď narazila na ledovou kru pod hladinou a i přesto, že má její trup zesílený plášť, utržila díru velikosti mužské pěsti. Několik členů posádky se otvor vytrvale pokoušelo opravit, nicméně kapitán zároveň připustil, že veškerá snaha, jak zabránit zatopení lodi, je nejspíš marná. Voda už zaplavila toalety a loď se pomalu potápí.

Paisolaová se posadila k počítači v hale a rychle poslala e-maily své rodině. Všem jim napsala, že je má moc ráda, a připojila stručnou poslední vůli. Potom nabídla spolucestujícím, aby použili její e-mailový účet. Nikdo neměl zájem.

„Všichni tam jen šokovaně seděli,“ vzpomíná. „Jako by nemohli uvěřit, že se opravdu potápíme.“

Opusťte loď!

Wiman oznámil, že vyslal nouzové volání a tři lodi pohybující se v oblasti nabídly pomoc. Ta nejbližší byla od nich vzdálená šest hodin cesty. Krátce po jedné hodině v noci, když už se Explorer značně ponořil, se znovu ozval v interkomu. „Opusťte loď!“ zopakoval třikrát. Aha, teď budou muset plout v záchranných člunech.

Neteř s tetou se vzaly kolem ramen, aby se jim lépe šplhalo po příkře se zvedající palubě, a podívaly se pod sebe, na černé moře a bílé čepičky rozvířených vln. Věčně optimisticky naladěná teta prohodila: „Aspoň že máme dost záchranných člunů.“ Pozorovala námořníky, jak ve spěchu připravují potřebné vybavení. „Nezbývalo nám, než věřit, že nakonec nějak přežijeme. Nebo jsme si mohly rvát vlasy zoufalstvím.“

Lisa s tetou a dalšími jednatřiceti pasažéry v člunu č. 3

Aby zmírnily napětí, začaly si pobrukovat píseň od Montyho Pythona Na život hleď vždy z té lepší stránky. Lisa přitom ale stejně myslela na orchestr vyhrávající pasažérům na Titaniku.

Do záchranného člunu číslo tři se spolu s nimi natěsnalo na jednatřicet cestujících a námořníků. S lehkým zaskřípěním se odrazili od trupu lodi. „Zadržovali jsme dech a doufali, že nevypadneme,“ vybavuje si napínavé okamžiky Van Horneová.

O pár vteřin později dopadl člun do vln. Posádka se neúspěšně pokoušela nastartovat motor, zatímco nad jejich hlavami se spouštěl druhý člun. Lodní šrouby se mu už otáčely. „Oni nás nevidí!“ vyjekl jednapadesátiletý Andy White. „Musíme se dostat od lodi, nebo nás rozmačkají!“

Lodní architekt z anglického Essexu býval mistrem ve veslování. Teď se tedy opět bleskově chopil vesla. Když se rozlomilo, popadl jiné. Tentokrát se mu spolu s jedním z dalších mužů podařilo dostat loď dostatečně daleko, aby mohli veslovat.

Jenže zjistili, že míří přímo na kru přes dva metry vysokou. Vítr jim nedovolil člun nijak ovládat a jelikož se motor nepovedlo spustit, byli vydáni na milost a nemilost vlnám. Andy White si uvědomil, že během několika minut nevyhnutelně narazí do ledové masy. Všiml si ale sekery připevněné k přednímu pažení záchranného člunu a dostal nápad: až doplujeme ke kře, vysekám v ledu schůdky a vyvedu lidi nahoru... Ještě měli naději.

V člunu bylo ticho, většiny pasažérů se zmocnila mořská nemoc. Někteří se nakláněli přes palubu a zvraceli. Lisa našla v kufříku na fotoaparát jednu starou tabletku Dramaminu a přikázala tetě, aby otevřela pusu. Pak rozdaly několik ohřívačů rukou, které si nezapomněly vzít s sebou. „Udržujte krevní oběh v činnosti,“ křičela teta.

Eli Charne, osmatřicetiletý fotograf z Kalifornie, utíkal ze své zaplavené kajuty na poslední chvíli. Zůstalo v ní všechno jeho fotografické i další vybavení. V člunu se ocitl bez jediného kousku nepromokavého šatstva. Jakýsi cestující mu věnoval jednu ze svých rukavic, další se s ním podělil o deku. Dvě ženy, které seděly vedle něj, mu radily, aby si mnul ruce i chodidla. „Byl jsem tak zesláblý, že jsem se nedokázal vůbec přestat třást,“ vybavuje si matně Charne. „Každá nabídnutá pomoc mi ale dodávala naději.“

Lisa všem pasažérům zvedla náladu žlutou pláštěnkou ve tvaru ponča. Na jejích dřívějších exkurzích v severních mořích si ji kvůli ní spolucestující často dobírali, říkali jí Superman. Teď ale pod obrovským gumovým pončem našlo ochranu dvanáct lidí.

White, přikrčený na přídi, zahlédl, jak se k nim blíží nafukovací člun se dvěma námořníky. Hodili jim lano, aby mohli neovladatelnou loď přivázat za jejich loďku. Přesto se White obával, že ještě zdaleka nejsou ze všeho venku. Stejně uvažovala i jeho přítelkyně Lee Moultonová, padesátiletá zdravotní sestra. Všimla si, jak moc jsou mnozí spolucestující bledí a jak se třesou. Hrozilo jim podchlazení.

Nejvíc ze všech se asi bála o osmnáctiletého Bradenna Hannu z Ontaria, nejmladšího člena výpravy. Chtěl na vlastní oči spatřit antarktické ledovce a varovat lidstvo před následky globálního oteplování. Na cestu si šetřil několik let. „Hledal jsem pořádné dobrodružství, a nakonec jsem ho také našel,“ svěřil se Moultonové. „Je divné, že v takové situaci se mnou nejsou máma s tátou.“

Kalhoty už měl promočené skrz naskrz. Moultonová ho objímala kolem ramen a pošeptala mu: „Přitiskni se ke mně, bude ti teplo.“ Pár lidí mezi sebou sice tiše hovořilo, většina však čekala na svůj osud mlčky.

Kay Van Horneová myslela hlavně na vnoučata, neteř se tiše modlila. „Slibovala jsem v těch chvílích Bohu všechno možné,“ vybavuje si. Krátce před svítáním jim zničehonic nad hlavami zabzučela helikoptéra. Lidé na ni z člunu usilovně mávali a ze všech sil volali. Lisa prohlásila: „Konečně někdo na téhle planetě ví, že jsme tady, na volném moři.“

Andy White zaznamenal, že Robert Flood, ornitolog, který vodil lidi na výlety, při nichž pozorovali ptáky, je velmi bledý a působí zcela odevzdaně. „Vydržte, Bobe,“ snažil se ho povzbudit. „Zítra touhle dobou vás pozvu na skleničku, uvidíte.“

Asi o dvě hodiny později zahlédl jeden z cestujících na obzoru loď. „Byl to jen takový záblesk světla o velikosti špendlíkové hlavičky,“ popisuje Lisa. Tečka se ovšem pomalu zvětšovala a zvětšovala, až si téměř každý mohl přečíst, že je to Nordnorge, norská vyhlídková loď. K Exploreru, odsouzenému k záhubě, se dostala dřív než za ohlášených pět hodin.

23. listopadu 2007 se v Jižním oceánu plném ker potopila výletní loď Explorer.  Takhle vypadalo zpravodajství BBC den poté.

Největší přání? Aby mi na cestách bylo vždycky teplo

Ztroskotance – bylo jich 154 – dopravili na palubu, kde jim výletníci, šťastní, že také mohou nějak pomoct, poskytli suché oblečení.

„Až tady jsem se konečně rozbrečela a nemohla přestat,“ vypráví Lisa. Stejně na tom byla většina ostatních. Ve chvílích, kdy proplouvali kolem Exploreru, ležícímu na boku jako leklá velryba, plakali otevřeně snad úplně všichni. „Rvalo mi to srdce,“ přiznává Kay Van Horneová. „Antarktida má totiž zvláštní atmosféru. Bílé barvy, modrá, šedá, pustá holá krajina ledu a skal. Je to duchovní místo.“

Jako zázrakem většina občanů čtrnácti zemí plavících se na Exploreru vyvázla bez zranění. Dva lidé se mírně podchladili a jeden si vyvrkl kotník při lezení do záchranného člunu.

Trosečníky nejdřív dopravili na Ostrov krále Jiřího, asi dvě a půl hodiny cesty od místa nehody, poté letecky na vojenskou základnu v Chile, odkud se už jednotlivě vydali na cestu domů.

V bezpečí domova v Utahu už Lisa myslí pouze na pozitivní věci. „Hvězdy pro každého z nás stály v dokonalém postavení, že jsme to tak krásně a bez úhony přežili,“ usmívá se. A plánuje další výlet. Ač do Antarktidy nedojela a nemůže si tedy šestý světadíl odškrtnout z pomyslného seznamu, má teď jiné přání. „Ze všeho nejvíc si přeju, aby mi bylo na cestách už vždycky teplo,“ směje se.

MAKE-UP NATALIE MILLEROVÁ; STYLING XAVIER CABRERA

Další články v rubrice DRAMATA:

 Den, kdy padla Berlínská zeď

Zastrašit se nedala, o záchranu lesa bojuje

Co Formule 1 naučila nemocnici

Ochrnutá šampionka znovu chodí

Můj boj s rakovinou jícnu

Vynucená manželství bez lásky

Holčička se vzácnou nemocí zachráněna

POZOR! Kyberšikana!