Vynucená manželství bez lásky

Sandíp je zástupkyně bankovního manažera v provincii Britská Kolumbie. Roli matky si ale vychutnává. Z práce odchází nejpozději v půl šesté, aby si užila svých dcer (14 a 11). Společně si udělají něco k večeři: může to být cokoli od domácí pizzy až po kari z indického Paňdžábu, odkud pocházejí její rodiče. O víkendech musí absolvovat spoustu pochůzek, zatímco dcery se věnují různým mimoškolním aktivitám.

Sandíp je svobodná matka. „Měla jsem ohromné štěstí,“ tvrdí.

Štěstí?

Dnes možná Sandíp šťastná je, v jednom období svého života však měla pocit, že ji stihlo prokletí. V sedmnácti letech byla pannou a chtěla jít studovat na vysokou školu. Jenže rodiče ji přinutili provdat se za muže o devět let staršího a odstěhovat se za ním z rodné Anglie do kanadského města Victoria. „Otec mi tehdy vůbec nedal na vybranou,“ vzpomíná. Byl to prostě nucený sňatek.

Při skládání manželského slibu v sikhském chrámu, zaplněném příslušníky manželovy rodiny a jeho přáteli, plakala. „Štěstí? Láska? Nic takového jsem nepoznala,“ konstatuje.

Do roka otěhotněla. Počala prý, aniž by si pohlavní styk přála. Manžel ji citově vydíral. Nedával jí žádné peníze na útratu a ona měla pocit, že je ve stroze zařízeném třípokojovém bytě chycena jako v pasti. V červnu 2008 při prvním celostátním sympoziu věnovaném nuceným sňatkům v Kanadě před zaplněným sálem v Torontu prohlásila: „Bylo to peklo. Hotové peklo.“

Mnohé ženy ovšem v takovém pekle stále žijí. Spolehlivá statistická data nicméně neexistují. Právní asistentka z Jihoasijské právní poradny v Ontariu (SALCO) Deepa Mattoová tvrdí, že v Kanadě k nuceným sňatkům dochází v některých komunitách z Afriky, Středního východu, Asie a východní Evropy. Ozývat se začínají hlavně jihoasijské ženy. Organizace už zdokumentovala velké množství nucených sňatků včetně kanadských žen indického původu. Praxe je většinou taková, že ženu odvezou do Indie nebo Pákistánu údajně na dovolenou a pak ji pohrůžkami fyzického násilí nebo zavržení přinutí vzít si muže, jejž rodina vybrala. Někdy bývá mnohem starší než ona. Na rozdíl od sňatku předem dohodnutého, při němž se potenciální nevěsta a ženich nejdřív setkají, poznají a pak se rozhodnou vzít, protože se k sobě hodí, souhlas jednoho z partnerů při nuceném sňatku obvykle schází.

Důvodem k takovému postupu bývají peníze či imigrace.

Kanadský partner může zaplatit nejen přestěhování své nastávající nebo svého nastávajícího do Kanady, ale nakonec tam dostat i celou jejich rodinu. „Nejčastějším nástrojem nucených sňatků je citové vydírání,“ vysvětluje Mattoová. „Rodiče na dívku nebo na chlapce naléhají, aby se vdala nebo oženil, s tím, že pomůžou svým příbuzným a že pokud ke svatbě nedojde, bude mít celá rodina ostudu.“

Účastníci zmíněné konference, na níž Sandíp o své situaci poprvé veřejně promluvila, praxi nucených sňatků odsoudili a prohlásili, že vedou ke vztahům plným násilí.

Mnozí lidé uvnitř jihoasijské komunity v Kanadě sice tvrdí, že mezi nimi k žádným nuceným sňatkům nedochází, Zahra Dhananiová, právní ředitelka Městského akčního výboru proti násilí na ženách a dětech, to ale vidí jinak. Pracovala už s příliš mnoha ženami, které se v důsledku nuceného sňatku staly dokonce oběťmi násilí. V Kanadě sice neexistuje zákon, který by nucené sňatky zakazoval, platí však imigrační zákony, podle nichž lidé nesmí používat sňatků z rozumu jako vstupní brány do země. Existují také trestněprávní zákony zakazující fyzické a pohlavní zneužívání.

Mnohé zneužívané ženy pomoc nevyhledají: svá práva neznají, případně nevědí, kam se obrátit. Žena v této situaci navíc bývá na svém manželovi a jeho rodině ekonomicky závislá. A její rozhodnutí odejít nepodpoří v řadě případů ani vlastní rodina. „Přehlížené ženy mají pak pocit, že nemají na vybranou a musí se vdát a dál se nechat zneužívat,“ dodává Dhananiová.

Sandíp takové zneužívání snášela déle než sedm let. Snažila se přitom, aby byl její manžel šťastný. Změnila si jméno na Saundra, protože manželovi připadalo, že Sandíp zní příliš indicky. „Udělala jsem všechno, co chtěl, a doufala jsem, že nakonec přijde i ta láska,“ vzpomíná.

„Někteří noví Kanaďané udržují zvyklosti, které se v jejich původní vlasti už běžně nevyskytují,“ upozorňuje Aysan Sev’erová, profesorka sociologie na Torontské univerzitě, která se specializuje na ženskou otázku. „Lidem, kteří se přestěhují do jiné země, často utkví v paměti určitá doba a způsoby jednání.“ Vzpomínky na to, jak to dřív chodívalo, se sice nemění, mění se však způsoby, jak se dnes chovají lidé v jejich rodné zemi.

Podle některých odborníků v Indii a Pákistánu dochází k poklesu počtu nucených sňatků, zatímco v Kanadě jich, zdá se, přibývá. „K příslušníkům minorit, kteří jsou na první pohled rozpoznatelní, zaujímá většinová společnost od 11. září 2001 stále větší odstup,“ tvrdí Sev’erová. „Vracejí se proto k tomu, co znají, protože dodržování tradic dává jejich životu alespoň nějaký smysl.“

Než se rozhodnou vynucené manželství opustit, sáhnou si ale některé ženy až na dno. Před pěti lety žila tehdy sedmadvacetiletá Ashna, vysokoškolsky vzdělaná učitelka a historička, v rodné Indii. Rodina trvala na tom, že se musí vdát. Rodiče ji seznámili se třemi muži, žádný se jí však nelíbil. „Pokud bych si brzy někoho nevybrala, dívali by se na mě svrchu,“ líčí svou situaci. „Tak jsem kývla hned na toho dalšího, kterému mě představili.“

Brzy po svatbě začal manžel Ashnu fyzicky, pohlavně i citově zneužívat. Jeho příbuzní proti tomu nic neměli. „Vyrostl v rodině, kde vídal, jak otec bije matku,“ vypráví Ashna. „Dělal zkrátka jen to, co viděl doma.“

Už před svatbou si manžel podal žádost o přistěhování do Kanady. Před odjezdem se Ashna bála o svou bezpečnost, připadalo jí však, že nemá na vybranou. Rodiče jí doporučovali, ať se snaží, aby manželství fungovalo.

Před víc než rokem sebrala odvahu a poté, co jí po facce od manžela praskl ušní bubínek, od něj odešla. Zavolala policii a ta ho kvůli domácímu násilí zatkla. „Myslela jsem tehdy, že mě zabije,“ vzpomíná Ashna.

I Sandíp si musela sáhnout velmi hluboko. Po narození první dcery přesvědčila manžela, aby jí dovolil navštěvovat kurz práce s počítačem. Ještě než porodila druhou dceru, jej přesvědčila, aby jí kvůli rodinnému rozpočtu dovolil přijmout na částečný úvazek místo v bance. Díky této trošce svobody se spřátelila s lidmi, kteří k paňdžábské komunitě nepatřili. „Při obědě jsem jednou svému nadřízenému všechno vypověděla. To on mi jako první řekl, ať od manžela odejdu,“ připouští.

Z obavy, že její a manželova rodina utrží ostudu, však ještě několik dalších let v manželství setrvala. Sama neměla pohlavní styk s nikým jiným než se svým mužem, když ale onemocněla pásovým oparem, přišla na to, že on má milenku. Zavolala otci. Ten její rozhodnutí manžela opustit podpořil. „Přikázal mi ovšem, ať se nevracím do Anglie. Bál se, co by tomu řekli lidé.“

Po útěku to neměla lehké. Nikdo z manželovy rodiny už s ní totiž nechtěl mít nic společného. Spolu se dvěma dcerami se přestěhovala do subvencovaného bytu, kde žije dodnes. „Musela jsem si projít vším, co čeká ženy, jež opustí manžela, který je týral,“ svěřuje se. „Byly chvíle, kdy jsem měla pocit, že jsem uvízla v pasti: vrátit jsem se už neměla kam, na druhou stranu jsem si nedokázala představit, co mě čeká... Byla jsem totiž svobodná matka a v mé komunitě o mě nikdo nestál...“

Vydržela. V bance si brala stále větší a větší úvazek, takže se nakonec vypracovala z místa pokladní až na zástupkyni vedoucího oddělení. Dnes už si sama vybudovala nevelkou síť přátel, kteří jí rádi pomohou. Připravuje internetové stránky pro ženy, které žijí ve vynuceném manželství. Jejich součástí budou blogy, seznamy komunitních center, kam se ženy mohou obracet pro pomoc, a doporučené knihy a články v časopisech. „Ženy musí vědět, že nejsou samy,“ zdůrazňuje.

„Ve vynuceném manželství jsem se cítila zcela opuštěná. Bohudík jsem ale někde v sobě našla dost síly manžela opustit. Budoucnost teď patří jen mně. Chci, aby i jiné ženy věděly, že mají na vybranou.“