Z alkoholika byznysmenem

Před dveřmi zakopávám a málem přitom rozsypu vzácné drobné. Otvírám dlaň, abych si je přepočítal. Dvacet pět… třicet… Pak se do počítání nějak zamotávám, a tak začínám znovu. Padesát… šedesát pět… Sedmdesát pět centů. Chybí mi tedy pětadvacet centů. Potřebuju je stejně tak, jako potřebuju vzduch. Potřebuju je víc než jídlo. Potřebuju je na pití.

Ve studeném prosincovém dešti najednou vidím jít ulicí muže v kabátu s kožešinovým límcem. Vypadá stejně starý jako já, tak pětadvacet. Slušné boty a hezký sestřih. Co pro něj může znamenat pětadvacet centů? Vystupuji ze závětří s nataženou rukou. Zatraceně! Zpoza rohu vyjíždí policejní auto. Policistu za volantem znám. Je to pěkný mizera. Zastaví u obrubníku a houkne na mě, ať vypadnu. Raději o krok ustoupím a schovám se ve výklenku přede dveřmi. Risknout to ale musím. „Nemáte nějaký drobný?“ ptám se procházejícího muže. Polekal jsem ho. Odvrací se a letmo pohlédne na mou špinavou košili, flekaté kalhoty a obnošené boty. Možná i cítí, jak páchnu. Mám na sobě to samé oblečení už několik týdnů. Snažím se spočítat, jak dlouho vlastně, a zjišťuju, že jsem úplně ztratil přehled. Nebo to spíš jen nechci vědět…

Začal jsem žebrat, abych měl na láhev vína a postel za padesát centů v jedné z torontských ubytoven. To se psal rok 1971. Bylo to třicet let před tím, než mi udělili Řád Kanady, dvacet mi chybělo do svatby s nádhernou ženou, deset k prvnímu vydělanému milionu dolarů – a týden do rozhodnutí, jestli se změním, nebo umřu.

Táta to ví nejlíp

Přenesme se ale nejdřív do příjemných let padesátých. Rodiny tehdy držely při sobě a v televizi běžel seriál Táta to ví nejlíp. Ten táta byl sympatický chlapík, hotová studnice vědomostí pro své krásné děti. Vydělával spousty peněz, bydlel v ohromném domě, jezdil novým autem a manželka ho obdivovala. Měli psa a pořád plnou spižírnu. V neděli chodili do kostela a letní prázdniny trávili v domku u jezera.

Podobně vypadalo i moje dětství. Byl jsem druhorozený ze čtyř dětí a život se na první pohled zdál být stejně idylický jako v seriálu z holywoodských kulis. I na Ballantyne Avenue 116 v severním Montrealu to tenkrát vypadalo atraktivně, ovšem realita byla jiná.

Můj otec byl hodný a inteligentní muž, který vedl továrnu na laky. Miloval jsem ho a on miloval mě. Jen jsme si to nedokázali dát najevo. Nevěřil v přílišné citové projevy. Nikdy se nezajímal o to, co si myslíme. Počítal se jen jeden názor, ten jeho. Nebyla to arogance, pouze víra v to, že úlohou rodičů je předat dětem svoje vědomosti. Řekl nám, co je v životě dobře a co špatně. Také věřil v nadřazenost anglicky mluvících lidí, což dával najevo. Většina jeho anglicky mluvící generace zastávala stejný názor. Samozřejmě obdivoval a miloval všechny Quebečany, které měl kolem sebe, včetně mé matky, jejíž francouzsko--kanadské kořeny sahaly hluboko do minulosti. V hloubi duše se jim však přesto cítil být nadřazený.

Matka ho vroucně milovala a žila šťastně v jeho stínu. Dnes vím, že ho nejen milovala a vážila si ho, ale zároveň mu byla vděčná za to, že si ji vybral za manželku. On byl anglosaský úředník a ona středostavovská Quebečanka. Pro francouzsky mluvící dívku byl skutečnou partií a matka na to nikdy nezapomněla. Její jedinou ambicí bylo být manželkou mého otce. Tato role vyžadovala údržbu krásného domu, vaření jeho oblíbených jídel, praní jeho prádla a sdílení jeho snů. Nevyžadovala ale už být matkou jeho dětí. Samozřejmě, že naší matkou byla, jenže nesnesla ten přirozený pocit odpovědnosti. Nikdy nás neobjala, nezajímala se o naše vzdělání a neměla z nás radost. Kvůli otcovu odstupu a matčině nezájmu jsme se se sourozenci cítili jako přívěsky na jejich vztahu.

Ze všeho nejvíc mi vštěpoval, jak důležitá je práce pro veřejnost. Sám pracoval několik let na radnici v západním Montrealu a také jako dobrovolník ve volebních kampaních. Když mi bylo dvanáct, jedna taková zrovna probíhala. V den voleb mě omluvil ze školy, abych se s ním mohl vydat podpořit místního kandidáta konzervativní strany. Vysvětlil mi, že mi to přinese cennou lekci v politice. Pro mě bylo ale mnohem důležitější, že jsem mohl strávit den s tátou.

V hlavním sídle kampaně mi řekli, že budu pracovat s dobrovolnicí, která má za úkol rozvážet voliče na volební místa. Představila se mi hezká žena kolem pětatřiceti. „Tak to vypadá, že spolu strávíme den,“ prohlásila, hezky se na mě usmála – a jeli jsme. Projevovala o mě nebývalý zájem. Byl jsem vysoký, na svůj věk poměrně urostlý a na svůj vzhled patřičně hrdý. Možná si myslela, že mi je mnohem víc než dvanáct. Ať už to bylo jakkoli, její pozornost mi lichotila.

Když se volební místnosti zavřely, nálada byla bouřlivá. Náš kandidát vyhrál s přehledem, jako většina konzervativců po celé zemi. S každým dalším vítězstvím přicházela i nová vlna nadšení a kolovala další láhev s alkoholem. Když jsem okolo desáté čekal na otce, aby mě odvezl domů, všiml jsem si, že se ke mně potácí moje dobrovolnice. Vratkou chůzi způsobil nejen alkohol, ale taky boty na vysokých jehlách. Naklonila se ke mně a zašeptala: „Pojď se mnou do auta, chci ti něco ukázat.“ Táta byl zabraný do pití, a tak jsem šel s ní, sedl si na místo spolujezdce a rozhlížel se, co mi chce ukázat. Když nastartovala, zeptal jsem se, kam jedeme. „Uvidíš,“ odpověděla. Zabočila do tmavé, opuštěné uličky. Začal jsem být nervózní. Pak zastavila, vypnula motor a začala mě líbat. Šokovalo mě to tak, že jsem nebyl schopen žádné reakce. Nikdy předtím jsem na rty nikoho nepolíbil, a teď mi tahle starší žena zkoumala ústa jazykem. Byl jsem naučený respektovat a poslouchat dospělé. Zároveň jsem ale věděl, že to, co dělám, je špatné a v božích očích hřích. Nevěděl jsem, co si počít, a tak jsem pro jistotu nedělal nic. Hladila mě a strčila mi ruku do kalhot. Jako přikovaný jsem sledoval, jak si přetáhla svetřík přes hlavu a rozepnula podprsenku. Pak se ke mně znovu přitiskla. Nepocítil jsem tehdy žádné sexuální vzrušení, spíš jsem měl pocit, že nemůžu dýchat. Když se na mně začala pohybovat, zalapal jsem po dechu. Poté, co skončila, jsem byl naprosto zmatený. Vklouzla zpátky za volant a upravila se. „Nikomu o tom neříkej, jasný? Bude to naše tajemství,“ mrkla na mě. Odvezla mě před náš dům, usmála se a odjela. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem našel sílu vejít dovnitř.

Ta příhoda mě zanechala zmateného a s pocitem viny. V dalších týdnech jsem si připadal trapně, jenže s kamarády jsem o tom mluvit nemohl a říct to otci jsem se styděl. Od této chvíle se mým hlavním společníkem stala samota. Nevím, zda už někdo přišel na to, proč se lidé dávají na pití. Alkoholici obviňují všechny ostatní kromě sebe, a proto odmítám tuhle ženu obviňovat z toho, že jsem se já dostal na šikmou plochu. Za těch třináct let, která jsem strávil v alkoholovém oparu, totiž nemůže o nic víc než prodavači, co mi pití prodávali.

Můj citový stav je však něco jiného. Pokud jste nikdy nezažili pocit opuštěnosti ve vlastní rodině a nikdy se neodcizili těm, kteří pro vás měli být zdrojem lásky a útěchy, nemůžete mě pochopit. Bolest začne být totiž tak trvalá, že začnete hledáte úlevu ve všem, co je dostupné. Já to zkoušel v alkoholu.

Jenom lok

V dětství zažíval samotu mezi svými nejbližšími, jako mladý teenager byl znásilněn, dlouhá léta strávil na ulici v alkoholovém opojení.

Rodiče vlastnili letní domek v Laurentians. Nejbližší civilizací tam pro nás bylo prohibiční městečko bez barů, alkohol se tam vůbec neprodával. Největší událostí léta bývaly sobotní tancovačky. Dospělí si alkohol schovávali v autech. V nabitém a rozpáleném sále tancovali a venku zahaleni tmou popíjeli. Rodiče i kamarádi považovali alkohol za nezbytnou součást společenského života a často se nám podařilo někoho přesvědčit, aby nám dal „aspoň lok“. Dospělí to brali jako koketování se zkušeností, která nás čeká v dospělosti.

Jednou večer jsme s dalšími třemi kamarády dali dohromady nějaké peníze a přemluvili jednoho dospělého, aby nám někde koupil dvanáct lahví piva a láhev ginu. Sešli jsme se na opuštěném místě, kde jsme poprvé zkusili „opravdové“ pití. Netuším, kolik jsem toho vypil, ale kamarádi mě museli dopravit domů. Celou cestu jsem zvracel.

Někoho by taková zkušenost odradila, mě ne. Dokud jsem nezačal pít, připadalo mi, že nikam nepatřím. Až alkohol mi umožňoval proniknout do skupiny, která mě přijala. Když jsem se po prázdninách vrátil do školy, už mi na vzdělání nezáleželo. Ve čtrnácti jsem utrácel celé kapesné za to, abych se mohl zpít do němoty. Nebylo to těžké. Ve většině quebeckých komunit se sice mohlo pivo prodávat pouze dospělým, ale tento zákon se dal jednoduše obejít. Když jsem řekl, že pivo kupuji pro tátu, téměř pokaždé mi to prošlo.

Stejně shovívavě se k pití stavěli policisté. Nic to nedokazuje lépe než tahle příhoda: Jednou večer jsem si vzal matčino nádherné sportovní auto, které dostala od otce. Ukradl jsem jí klíčky, zajel pro kamaráda a pak jsme se zastavili v obchodě pro pivo. Řítili jsme se po dálnici, každý láhev v ruce. Zastavil nás policajt, dal mi pokutu dvacet dolarů za překročení povolené rychlosti a řekl mi, ať se zklidním. O otevřené láhvi v ruce nepadlo ani slovo, natož o zcela viditelné skutečnosti, že jsme nezletilí. Věřit v anděly strážné, vsadil bych se, že jeden nade mnou celá ta léta držel ochrannou ruku. Jinak bych nemohl přežít všechny ty šílenosti, co jsem vyváděl. Například když mě někdo vyhecoval, abych projel na dálnici ve stošedesátikilometrové rychlosti mýtní závorou. Šel jsem do toho a kupodivu jsem se nezabil.

Pokud jsem doma nenašel žádný alkohol, nějaké peníze tam byly vždycky. Kradl jsem je tátovi i matce, dokonce i bratrovi. Když se na to přišlo, hned věděli, kdo to má na svědomí. Zpočátku jsem všechno zapíral, ale pak už jsem nad jejich obviňováním jen mávl rukou. Nezastavilo mě to.