Zvířata, která nám zachránila život

Pes na svém místě

V roce 2007 pošel Ronu a Ann Gillettovým Bailey, patnáctiletý kříženec pudla s kníračem. Měsíce za něj hledali rovnocennou náhradu. „Miluju psy,“ vyznává se Ron, údržbář z fitcentra ve wisconsinském městě Waukesha. „Neumím si představit, že bychom žádného neměli.“

Nakonec v útulku objevili mladého křížence jorkšíra a pudla. Jmenoval se Oscar. „Byl neuvěřitelně milý,“ vzpomíná pětašedesátiletý muž. Hned se u nich zabydlel a brzy už s novými páníčky spal v posteli.

Ron pětadvacet let trpí cukrovkou. Pokud čtyřikrát denně dostane svou porci inzulinu, potíže nemá. 17. března se kolem třetí ráno probudil a vydal se na záchod.

„Zřejmě jsem před spaním špatně odhadl dávku, a tak se mi hladina cukru v krvi nebezpečně snížila,“ vybavuje si.

Zničehonic se zhroutil na podlahu: dopadl nešikovně mezi osobní váhu a komodu.

Oscar zachránil štěkotem svého pána, který upadl

„Oscar obvykle jen tak ňafá, jinak je tichý a vychovaný,“ ujišťuje. „Jakmile jsem ale dopadl na zem, začal šílet.“

„Vyváděl opravdu jako čert,“ vzpomíná Ann, kterou ten virvál vzbudil. „Nejdřív jsem netušila, co je to za zvuky, až po chvíli jsem si všimla, že manžel leží v koupelně na podlaze. Byl úplně studený.“

Uháněla k telefonu, aby přivolala sanitku.

Rona odvezli do nemocnice, ale naštěstí ráno byl už jeho stav natolik stabilizovaný, že ho pustili domů.

„Kdo by do Oscara řekl, že to bude takový hrdina!“ kroutí hlavou vděčný majitel. „Je to takový kliďas, že na procházky s ním chodíme bez vodítka. Teď mu ovšem narostlo sebevědomí – každý se s ním chce kamarádit.“

Už předtím, než si pejsek vydobyl takovou reputaci, mu manželé vymysleli přezdívku. „Měli jsme dojem, že jméno Oscar není dost důstojné, a tak jsme mu říkali Eduardo,“ směje se Ron. „K zvířeti jeho formátu to ale sedí, ne?“

Ptačí výřečnost

Willie je skvělý imitátor. Říká „dej mi pusu“, „pojď sem“ a „chci ven“. Na rozdíl od většiny papoušků však figuruje v pozoruhodném příběhu. Zčistajasna totiž přidal do svého repertoáru slovo, jímž zachránil lidský život.

Předloni v listopadu hlídala Meagan Howardová (19) dvouletou dcerku své spolubydlící Samanthy Kuuskové (27). „Hannah byla nastydlá, proto jsem Samantě navrhla, ať ji nedává do jeslí a nechá ji se mnou doma,“ říká.

"Mami, dítě", křičel papoušek Willie a přivolal pomoc pro dusící se holčičku

Samantha odešla na ranní přednášku na veterinární fakultu. Meagan udělala holčičce smaženou jahodovou taštičku a položila ji na stůl v jídelně. Willie, papoušek mniší, bez ustání přátelsky brebentil ze své klece v koutě obývacího pokoje. Taštička byla ještě moc horká, a tak se Hannah odbatolila k televizi. Meagan si odskočila do koupelny. Pár vteřin nato začal Willie vyvádět. Plácal křídly a vřískal: „Mami, dítě! Mami, dítě!“

Meagan vběhla do pokoje a zjistila, že se Hannah dusí. Už začínala modrat. „Mami, dítě!“ vřeštěl Willie...

Meagan pohotovým chvatem uvolnila zaskočené sousto. „Jakmile jsem začala jednat, Willie ztichl, jako by vytušil, že už mám situaci pod kontrolou,“ vzpomíná Meagan. „Říká mi ‚mami‘, takže je jasné, že chtěl upoutat moji pozornost. Obyčejně je hrozně upovídaný a mluví nahlas, ale dodnes žasnu nad tím, že do svého slovníku tak pohotově zařadil slovo ‚dítě‘.“

Když se Samantha objevila ve dveřích, dcerka už si zase vesele hrála. „Ani nechci pomyslet, co by se mohlo stát, nebýt Willieho,“ otřese se.

Od té doby Hannah papouška zahrnuje značnou pozorností. „Jakmile ráno vstane, hned chce, abychom odkryly klec,“ směje se její matka. „A jen co se odpoledne vrátí domů, už k němu uhání. Willie sem, Willie tam, nic jiného už ani neslyším.“

Chytrá kočička

Čtrnáctiletá Winnie obvykle podřimuje na parapetu Keeslingovic ložnice. Jedné březnové noci tenhle její zvyk zachránil několik životů.

Onoho dne si Keeslingovi z indianského Newcastlu půjčili plynové čerpadlo, aby odpumpovali vodu, co jim zbyla ve sklepě po záplavách. V noci bylo venku pod nulou, a tak byla okna kromě toho Winniina zavřená.

Superkočka Winnie zachránila rodinu před otravou oxidem uhelnatým

Když si šla Cathy Keeslingová kolem půlnoci lehnout, čerpadlo vypnula. Manžel Eric už spal, čtrnáctiletý syn Michael byl dávno ve svém pokoji. Nikdo z nich netušil, že se ve sklepě z čerpadla nashromáždil jedovatý oxid uhelnatý, který po zapnutí horkovzdušného topení začal vzlínat vzhůru do pater.

Rodina spala. „Najednou Winnie skočila z okna přímo na mě. Mňoukala jak smyslů zbavená a škrábala mě do obličeje a do vlasů,“ rekapituluje Cathy. „Co to do ní vjelo? – říkala jsem si. Zkusila jsem vstát z postele, ale jakmile jsem se posadila, měla jsem pocit, že mě někdo přetáhl klackem.“ Jen co se skácela zpátky do polštářů, Winnie na ni zas dorážela. Cathy nakonec přemohla omámení a pokoušela se probudit Erika. S telefonem v ruce se pak vypotácela na chodbu. Na zemi ležel tváří dolů syn.

„Nevím jak, ale podařilo se mi vytočit tísňové volání,“ líčí. „Za pár vteřin – aspoň tak mi to připadalo – nám záchranáři bušili na dveře.“

Hospitalizovali je s těžkou otravou oxidem uhelnatým. „Zástupce šerifa tvrdil, že ještě pět minut, a už bychom se neprobrali,“ konstatuje Cathy. „Winnie je nalezenec, kterého jsem se ujala jako koťátka a krmila je očním kapátkem. Teď je z něj superkočka.“

Drobek

ChiChi by díky svým šesti kilům mohl bydlet v kabelce. „Uzvednu ho jednou rukou,“ směje se jeho majitelka Mary Laneová. „Většina lidí tvrdí, že takový pes je k ničemu.“

V říjnu 2009  ovšem čivaví kříženec dokázal, že není žádné ořezávátko. Mary trávila s manželem Rickem zrovna volno na pláži v Severní Karolíně.

„Oba jsme byli zabraní do knížky,“ vypráví Rick, „když se pes začal chovat mimořádně neklidně. Štěkal úplně jinak a nedal se odbýt.“ Běhal sem a tam a napínal vodítko, jako by se chtěl rozběhnout na pláž. Laneovi se tedy posadili.

O kus dál spatřili dvě starší dámy. Jedna ležela na zádech a hlava se jí nořila do vln, druhá se horečně snažila udržet ji nad vodou.

Drobný Chi Chi zachránil dvě ženy, kterým hrozilo utonutí

Rick se dobrodil k tonoucí, Mary odtáhla na souš její přítelkyni. „Pak jsem se vrátila, abych pomohla Rickovi,“ vypráví. „Proud ženu stahoval dolů. Po operaci kolene se nedokázala sama otočit ani se vzepřít na rukou."

Ženy přitom vůbec nevolaly o pomoc. „Na křik nebyl čas,“ vysvětluje si to Mary. ChiChi přesto vycítil nebezpečí. „Ten pes to věděl. Jak? To mi dodnes vrtá hlavou.“

Když se ženy dostaly na pevnou zem a Laneovi se vrátili k dece, ChiChi už zase chrupal na svém vlastním minilehátku.

Z ChiChiho se doma v Greensboro stala celebrita.

Jeho veterinář si v ordinaci vyvěsil výstřižek z novin, kde se o psíkovi píše.

Laneovi mu zas za odměnu objednali obojek na míru s nápisem „Hrdina“. Doufají, že to čivavám vyslouží aspoň trochu úcty.

Kopytem po hlavě

 

Chloe-Jeane Wendellová má ke zvířatům mimořádný vztah už od útlého dětství. Když však na rodinnou farmu ve Vivian ve státě Louisiana přivezli Sunny Boye, plaváka plemene quarter horse, spřátelila se s ním během dvou let nad očekávání. Sunny Boy zřejmě jako hříbě utrpěl trauma, a tak ho děsil téměř jakýkoli kontakt s lidmi. „Od nikoho se nenechal chytit,“ vzpomíná její otec Mark. „Dcera na něj ale okamžitě zapůsobila tak uklidňujícím dojmem, že se od ní nechal dokonce osedlat.“ Z těch dvou se obratem stala nerozlučná dvojice. „Je to miláček,“ říká o něm Chloe-Jeane láskyplně.

Zpočátku plachý Sunny Boy si hrdinsky poradil s útočícím pitbulem

V roce 2008 se ve městě konala tradiční koňská přehlídka. Celá Wendellovic rodina – Mark se ženou Bobbi Jo, s Chloe-Jeane i patnáctiletou Kristen – se vystrojila do westernového oblečení a na koních vyrazila do průvodu, který vedl šerif. Chloe-Jeane si osedlala Sunny Boye, Kristen jela na své mladé kobylce Angel. Poté, co průvod ujel jen pár set metrů, se z davu vyřítil třicetikilový pitbul a zaútočil na Angel. Ta začala kopat, a tak Kristen radši seskočila, aby ji klisna neshodila. V tu chvíli pes s vrčením přenesl pozornost na dívku. Chloe-Jeane okamžitě seskočila a běžela sestře na pomoc.

Jakmile pustila otěže, Sunny Boy vyrazil, jako by chtěl utéct. Jen co však pitbul dal najevo, že hodlá zaútočit na Chloe-Jeane, kůň na místě zbrzdil svých šest set kilogramů a skočil mezi ně. Pak se rozkročil a k úžasu všech kolem prudce kopnul útočníka do hlavy. „Byla jsem jako u vytržení,“ vybavuje si Chloe-Jeane. „Normálně se totiž ostatním zvířatům vyhýbá.“

Neodbytný agresor udělal salto a vzápětí začal rvát nohy jiného koně. To už se však na místě objevila odchytová služba, která ho zneškodnila, odvezla a později utratila.

„Tvůj kůň tě zachránil!“ jásali kamarádi, kteří se sem seběhli. Nutno říct, že Sunny Boyovo chování bylo zvláštní. „Celý život pracuji s koňmi, ale nikdy jsem je neviděl zaútočit na jiné zvíře,“ uvažuje Mark.

Ten večer zašla Chloe-Jeane do výběhu. „Dala jsem Sunny Boyovi spoustu pamlsků a poděkovala mu, že mě zachránil. Myslím, že věděl, jak mi je.“ 

A Sunny Boy zřejmě hrdinou zůstane i nadále. Wendellovi ho totiž chtějí zapojit do hipoterapeutického programu pro problémovou mládež.