Jak jsem zažil Satisfaction

V roce 2010 to bylo dvacet let, co jsem s tátou a se sto tisíci dalšími lidmi viděl něco, co jsme nikdy vidět neměli. Desítky let to bylo zakázané, protože, jak nám říkali, tenhle druh hudby je zvrácený a jeho obscénními představami bychom se mohli jen otrávit. Nakazit se kapitalistickou propagandou Západu.

 

Tehdy v srpnu 1990 byl chladivý večer. Komunistický režim se oficiálně zhroutil osm měsíců předtím, kdy se prezidentem stal Václav Havel. A pak přijeli do Prahy Rolling Stones. Bylo mi tenkrát jen šestnáct, ale dodnes si vzpomínám na větu, která se stala mottem celé události: „Kameny se valí sem, ruské tanky ven.“

 

Sovětská armáda měla rozmístěné jednotky v Československu od roku 1968, kdy její tanky rozválcovaly pražské jaro. Otci tehdy bylo jednadvacet, snil o svobodě a poslouchal pořád dokola nahrávku Let’s Spend the Night Together. Mělo to ale trvat přes dvacet let, než si mohl Rolling Stones poslechnout naživo. Celou tu dobu předtím se dali Stouni slyšet jedině v zahraničním rozhlase. Komunisti jim říkali zkažení narkomani a tvrdili, že žádný slušný socialistický člověk by nic takového ani neposlouchal.

 

Znal jsem tehdy sice jedinou jejich písničku – Satisfaction, zato jsem ji uměl nazpaměť. Poprvé jsem ji slyšel na pirátské nahrávce, kterou otec koupil na černém trhu v Maďarsku a domů ji propašoval. Okamžitě mi učarovala. Drsné a hlasité kytarové riffy se tolik lišily od zjemnělého zvuku československé pop-music. A nikdy předtím jsem neslyšel nic podobného chraptivému a smyslnému hlasu Micka Jaggera, který zpíval o tom, po čem osobně touží. Češi a Slováci přitom byli už čtyři desetiletí zvyklí obětovat svoje osobní a vnitřní sny kolektivnímu štěstí mas. Jedinci, kteří tehdy šli vlastní cestou, totiž končívali nezřídka v kriminále.

 

Vstupenky se prodávaly v maringotce rodiny Kočků na Staroměstském náměstí, žádná distribuční síť ještě tehdy neexistovala.  Ten srpnový večer, kdy jsme čekali, až se na pódiu objeví Rolling Stones, jsme si připadali jako rebelové. Koncert se konal na stejném sportovním stadionu, kde komunistická vláda pořádala svoje přehlídky. Se spolužáky jsem na téhle ploše strávil hodiny pochodováním ve formaci, která měla ochozům nad námi manifestovat zdraví, radost a disciplinovanost mas. Tentokrát jsme ale namísto pochodování v útvaru byli připraveni se odvázat. „Musíme jít blíž,“ šeptal mi do ucha otec, když jsme se prodírali zástupy lidí dopředu. Kolem sebe jsem cítil všeobecnou nervozitu. Lidi byli zvyklí na nejrůznější lži a nedodržené sliby, takže nikdo úplně nevěřil, že Rolling Stones ten večer opravdu uvidí hrát naživo. Ani táta si nebyl tak úplně jistý. „Možná nám místo toho promítnou fotky a pustí jejich film,“ slyšel jsem říkat ty, kteří ukazovali na obří plátna instalovaná na ploše stadionu. Začal jsem sám pochybovat. Čekali jsme pět hodin. Najednou se světla ztlumila, začaly tepat bicí a plátno se jako by zázrakem rozsvítilo.

 

„Panebože, takže je to pravda,“ slyšel jsem, jak vedle mě šeptala jedna paní. Nevyjadřovala jen svou radost ze začátku koncertu. Říkala, že komunisti už jsou definitivně pryč. A že už si můžeme dělat, co chceme. Stouni začali hrát Start Me Up, obří rty Micka Jaggera pokryly celé plátno a anonymní dav pasivních duší naráz zmizel. Všichni začali jásat. Skákali, tleskali, řvali, zpívali a překvapovali sami sebe. Do té doby jsem takový výbuch nefalšovaných emocí u svých krajanů nezažil. O dvě a půl hodiny později, když koncert skončil, lidi jen plakali a objímali se. I otec brečel a chytil mě za ruce.