Jak si Vlastimil Brodský nevzal Jiřinu Jiráskovou

Vlastimil Brodský byl trvalým průvodcem mého života; asi není možné spočítat, kolikrát jsme vystupovali společně, ať na jevišti, nebo před kamerami. Byl to můj skvělý partner a dobrý přítel. Svého času, jak se říká v pohádkách, dávno, dávno již tomu, jsme měli opravdu před svatbou. Už jsme měli dokonce termín a vyplněny všechny příslušné dokumenty. Potom se však Vlastimil Brodský náhle rozhodl, že mu umírá milovaná babička, takže se pochopitelně oženit nemůže.

Odvážně a mužně mi to všechno vysvětlil dopisem. Bydlela jsem v té době u něj, večer ještě nic, ráno jsem se probudila a na nočním stolku jsem našla gramodesku, Čajkovského koncert č. 1 b moll jako dárek, a u toho se nacházel dopis, že při téhle desce se se mnou seznámil, a taky že se loučí, neboť si uvědomil, že už zase dělám X věcí, které se líbily Jiřímu Pleskotovi, a tudíž že si uvědomil, že opravdu miluju jenom Jiřího Pleskota, takže náš vztah skutečně nemá smysl.

Nejvíc mě na tom namíchlo, co si to vůbec dovoluje!

Jak to, že on se rozhodl, že se se mnou rozejde? Se mnou se přece nikdo nerozchází, já se rozcházím! Ještě uvidíme!

Navenek jsem civilizovaně přistoupila na ten rozchod, decentně jsem to rozhodnutí přijala, a pak jsem mu začala telefonovat. Jako ctitelka. Jako úplně cizí ženská. A Bróďa mě nepoznal...

Sdělila jsem mu, že jsem klavíristka, že bydlím nahoře na Hradčanech a odjakživa ho obdivuju, ale nikdy se bohužel neuvidíme. Vytvořila jsem za tím účelem postavu nemocné, citlivé a inteligentní dívky, jež se následkem zhlédnutých představení zamilovala do citlivého a inteligentního Brodského, ale nechce a nemůže mu kazit život. Jen ho tak zdálky, lehce plačíc, platonicky miluje. Nebylo mu to celé, ta hrůzná romantická pitomost, kupodivu podezřelé.

Byla to úplně jiná doba. Mělo to, upřímně řečeno, něco do sebe. Kolegyni Soně Neumannové pak Brodský jednou vyprávěl, že prožívá něco pozoruhodného a dramatického, že poznal i nepoznal neskutečnou ženu. Úchvatnou, chápavou, citlivou bytost, prostě, takovou ženu ještě doposud nepoznal: „Mám dojem, Soňo, že ona bude buď nějak nemocná, možná i nějak vadná, jestli snad je invalidní, ona se prostě se mnou nechce sejít. Ale mně by to nevadilo...“

No a protože pořád chtěl s Aničkou nějak komunikovat, scházet se, napadlo mě říct mu: „Vždyť si můžeme psát!“ Neměla jsem v té době ještě ani telefon, telefonovala jsem mu proto pokaždé z budky. A jelikož mě to už pak obtěžovalo, pořád někam běhat a telefonovat Brodskému pitomosti, připadla jsem na korespondenční styk. Psal mi potom pravidelně na hlavní poštu poste restante na heslo „1924“ – namluvila jsem mu totiž, že jsem čtyřiadvacátý ročník – byla jsem tak blíž jeho věku, a ne takový zajíc o deset let mladší, jak jsem byla opravdu – a já jemu posílala psaníčka do divadla.

Po několika romantických dopisech jsem posléze dospěla k závěru, že bychom mohli tu hru poněkud obohatit, a protože jsem věděla, že Brodský je vášnivý a dobrý šachista, napsala jsem mu, že Anička miluje šachy, jenom nemá s kým hrát. Nebylo to jednoduché, protože Vlastimil Brodský hrál šach dobře, kdežto já tehdy (a dnes vlastně taky) sice věděla, jak skáče kůň, jak táhne věž a jak střelec, jenže to bylo tak asi všechno. Přesto jsem mu navrhla, že spolu budeme hrát korespondenční šach, šachové partie v dopisech.

Bylo to obtížné a vymyslela jsem tak na sebe pěknou blbost. Aby mi další tah poradil někdo, kdo mi může poradit dobře, ale přitom ho nesmí ta souvislost vůbec napadnout, jsem musela lítat za různými lidmi, kteří ani Brodského, ani mě moc neznali, ale tu hru uměli. Byly s tím starosti – nesmělo se profláknout, že se najednou zajímám o šachy, a to zase nebylo tak úplně jednoduché.

Takže jako tajemná slečna Anička jsem s ním hrála nějakou dobu šachy a jako Jiřina Jirásková jsem mu stále nadbíhala v divadle. Brodský byl pořád velice slušný a velice milý a jenom mi říkal: „Jiřino, ona láska je něco jiného, hlubšího... Já jsem teď poznal opravdu zajímavou ženskou, nesmírně zajímavou, a to si teda myslím, že kdybych si mohl vybrat, tak si vyberu ji.“

„Tak si ji teda vezmi!“ říkala jsem.

„Ach, to je příliš složitý. To bys nepochopila...“ A usmíval se tak zamyšleně, nad věcí, jako student teologie v prvním ročníku. Potom jsem to už ale musela prozradit. Už to trvalo moc dlouho. Jednoho dne jsem zavolala svým vlastním hlasem Vlastimilovi:

„Bróďo, já bych s tebou potřebovala ještě o něčem mluvit.“

„Jistě, tak přijeď,“ pravil Bróďa a vůbec nic netušil.

Načež jsem k němu přijela, on mi uvařil kafe, jen tak jsem se poptala, jak žije, co jeho citový život, já byla banální, on byl nadále tajemný. Pak jsem mu znovu nabídla, zdali by si to přece jenom nechtěl ještě jaksi rozmyslet s tím naším vztahem. Brodský pravil, že to by prostě nechtěl, a začal mi vyprávět o té zvláštní ženské.

Jak je Anička inteligentní, jaké má porozumění, jak je chápavá, jak je v ní něco hlubokého, co bych nikdy nepochopila... „Prosím tě,“ řekla jsem, „po telefonu je strašně snadný bejt zajímavej, kdoví, co je to za potvoru prolhanou! Je jí padesát a má tři děti! Lže ti!“

Brodského se to hluboce dotklo, hněval se a tu neexistující ženskou začal vášnivě hájit. Vysvětlil mi, že já prostě vůbec nedosahuju toho formátu. Že v takovém druhu porozumění jde o něco, co bych ve své povrchnosti nikdy nepochopila... O opravdovou lidskou hloubku. A já sáhla s velikým gestem do kabelky, vytáhla ty jeho dopisy a povídám: „Tak já nedosahuju ten formát, viď?“

Bróďa dlouho nemohl vůbec pochopit, že Anna jsem já. Vlastně to nepochopil nikdy. On byl romantik.

Ovšem ten příběh kruté ženské pomsty má ještě pokračování a právě kvůli tomu stojí ta historka za to, aby byla zachována. Uplynulo snad deset let a volala mi spisovatelka Ilona Borská, aby mi nabídla scénář. Napsala příběh ze současnosti, a jestli bych si v něm nechtěla zahrát hlavní roli. Scénář jsem hned přečetla a málem jsem omdlela. Jeho námětem byl totiž právě tenhle můj a Brodského příběh. Snad kromě toho korespondenčního šachu tam bylo všechno: telefonáty, poste restante...

Když jsem to Iloně Borské vyprávěla, nechtěla uvěřit, že je to možné. Byla to totiž opravdu náhoda. Námět byl její nápad, a to, že si vybrala zrovna mě, byla taky náhoda... Inu, jak říkával Oscar Wilde, život holt napodobuje umění.

Film se pak jmenoval Jak se zbavit Helenky a roli Brodského si v něm zahrál Václav Voska. Hrálo se mi to tehdy velice, velice snadno.

Z KNIHY JIŘINA JIRÁSKOVÁ OSOBNĚ, ALEX KOENIGSMARK 1999, 2008, © NAKLADATELSTVÍ XYZ, PRAHA