Jitka Klimková - první Češka trenérkou UEFA

Jitka Klimková  se stala první Češkou, která získala profesionální trenérskou licenci UEFA a může tedy trénovat mužský prvoligový fotbalový tým, a to dokonce i v zahraničí.

Když se ta zpráva roznesla, ze všech stran se na ni začaly sypat žádosti o rozhovor. Pak se však zjistilo, že ač by mohla, nechce trénovat muže, ale ženy. Všeobecný zájem utichl stejně rychle, jako se vzepjal.

Neprávem.

Jitka Klimková je totiž osobnost, jakých by tahle země potřebovala mnohem víc. Ví, co chce, dělá, co ji baví, dělá mnoho pro ostatní, neskuhrá na nepříznivé podmínky ani na nedostatek peněz.

Bývala českou fotbalovou reprezentantkou, nejvyšší fotbalové vzdělání si zaplatila ze svého. Kromě trenérky fotbalové totiž dělá ještě trenérku v konzultační a vzdělávací firmě. Za své jezdí i na trenérské semináře do zahraničí. Před čtyřmi lety se stala šéftrenérkou ženského fotbalu FC Slovácka. Z jednoho a půl týmu za tu dobu vybudovala týmů pět, od nejmenších žaček po ženy. V minulé sezoně dokonce všech těchto pět družstev dokázalo pokořit Spartu, v ženském fotbalu u nás nedostižnou jedničku, jejíž první tým předtím neprohrál sedm let. Mnohé postřehy fotbalové trenérky navíc krásně vystihují život sám.

Reader´s Digest:  Proč jste vlastně všechny ty nadšené reportéry tak zklamala?

Jitka Klimková: Já nikdy netvrdila, že chci trénovat muže. Studovala jsem kvůli ženským. V ženském fotbale se toho u nás dá spousta dokázat. Mně osobně nejvíc otevřel oči seminář, kterého jsem se zúčastnila před pěti lety v Řecku. Tam jsem si naplno uvědomila, že zatímco u nás stojíme na samém začátku, v zemích, jako je Německo, Švédsko, Dánsko nebo USA, berou ženský fotbal téměř jako rovnocennou partii s mužským. Hrozně mě to nakoplo a od té doby hledám cestičky. Baví mě to a je to pro mě obrovská seberealizace.

Reader´s Digest:  Vzhledem k tomu, že jste první a jediná, předpokládám, že jste na profi licenci studovala se samými muži. Kdo byli vaši spolužáci a jak vás brali?

Jitka Klimková: Většinou samí bývalí výborní fotbalisté, někteří z nich i reprezentanti. Brali mě úplně v pohodě. Byli jsme dobrá parta a hodně jsme si navzájem pomáhali. Žádné ústrky.

Reader´s Digest: Je součástí studia také praxe?

Jitka Klimková: Jistě.

Reader´s Digest: Jak jste si mezi nimi vedla?

Jitka Klimková: Vynikala jsem hlavně snahou. To je totiž pro ženy typické. Mnohem víc se snaží.

Reader´s Digest: Mohly by podle vás někdy ženy hrát spolu s muži?

Jitka Klimková: Vyrovnaně spolu mohou hrát tak do dvanácti let, což je už běžné. Spousta klukovských týmů má mezi sebou holky. Pak už ale ženy mužům jednoduše nestačí fyzicky. Po technické stránce jsou na tom sice dobře, ale moderní mužský fotbal je hodně dynamický a silový a na to ženy nikdy nebudou mít. Jedna z nejlepších světových fotbalistek, Birgit Prinzová, sice kdysi dostala nabídku hrát za tehdy prvoligový mužský italský tým, ovšem odmítla ji. Snad to byl dobrý marketingový tah, hodně se o tom tehdy mluvilo, ale myslím si, že ve hře by moc přínosem nebyla.

Reader´s Digest: Z vlastní zkušenosti na amatérské úrovni mohu říct, že hrát proti ženské je pro muže dost divné. Na jednu stranu totiž automaticky berete ohledy, na druhou stranu hra je hra. Máte nějakou zkušenost s hraním s muži, kromě té studijní?

Jitka Klimková: Je úplně normální a běžné, že náš ženský tým občas pozvou na nějakou slavnost, kde potom hrajeme proti starým pánům, což bývá naprosto vyrovnaná partie. Oni už tolik neběhají, jako bývalí fotbalisté však techniku stále mají. Zpočátku bývají ohleduplní, hrají přece jen se ženskými. Jenže když pak třeba prohrávají 2 : 0, najednou by nás nejraději roznesli v zubech a na všechny ohledy zapomenou.

Reader´s Digest: Dokázala byste nějak shrnout rozdíly mezi muži a ženami, jak se jeví z vaší trenérské pozice?

Jitka Klimková: Holky vždycky dají do hry všechno, chlapi jsou zase soutěživější. Umějí si navzájem pěkně ostře vynadat, a za pět minut v kabině o ničem nevědí. Chlap, když se naštve, vezme balon a chce to rozhodnout sám. Něco takového u holek jen tak neuvidíte. Pro ně je důležitý kolektiv, dobrý tým, pořád si dávají navzájem přednost.

Ženám také při tréninku vždycky musíte vysvětlit, proč po nich něco chcete. Chtějí znát souvislosti, kdy to budou moct použít a podobně. Mužům nic vysvětlovat nemusíte. Řeknete jim, co mají dělat, a oni to dělají. Ženy také víc vyžadují individuální přístup. S každou je potřeba samostatně promluvit – před zápasem, po zápase, při tréninku...

"Ženám musíte vždycky vysvětlovat souvislosti. Mužům stačí říct, co mají dělat, a oni to dělají...."

Reader´s Digest: Jak jste se vůbec k fotbalu dostala?

Jitka Klimková: U nás na vesnici jsem fotbal s klukama čutala odmala. Dělala jsem i jiné sporty, ale tenhle mě zkrátka bavil ze všech nejvíc.

Reader´s Digest: Jak na to koukalo vaše okolí?

Jitka Klimková: Když jsem byla malá, bylo to ještě dost divné – holky se tehdy posílaly zásadně k vařečce. I když si občas někdo třeba všiml, že mi to jde, poznamenal jen, že bych se jim hodila do mužstva, ale nikdy nikoho nenapadlo, že by mě opravdu mohli zaregistrovat.

Reader´s Digest: Od té doby už jste ušla pořádný kus cesty. Kam až byste chtěla dojít?

Jitka Klimková: V nejbližší době to chci zkusit v zahraničí. Mám nějakou nabídku z Ameriky. Odjíždím hned, jak předám všechny věci u nás na Slovácku. Domluvili jsme se, že vydržím, dokud se nenajde někdo vhodný, a ten se už našel.

Reader´s Digest: Neláká vás přece jen vyzkoušet si trénovat muže?

Jitka Klimková: Možná nakonec i jo. Potřebuji jít pořád někam dopředu.

Reader´s Digest: Jakou nabídku byste vzala? První ligu, nebo i druhou?

Jitka Klimková: Na lize mi nijak zvlášť nezáleží. Chtěla bych pracovat s kvalitním trenérem, kterému bych věřila a od kterého bych se mohla učit.

Reader´s Digest: Bere vám fotbal něco?

Jitka Klimková: Je mi šestatřicet, a miminko žádné. Zatím nějak necítím prostor.

Reader´s Digest: Neškodí vám ve vztahu k mužům, že jim fušujete do řemesla?

Jitka Klimková: Spíš nás to přibližuje.

Reader´s Digest: Nebojí se vás třeba jako možné konkurence?

Jitka Klimková: S tím jsem se ještě nesetkala. Kdo mě zná, strach nemá. Jsem obyčejná holka z jihomoravské vesnice.

Reader´s Digest: Brzy ale pojedete do Ameriky...

Jitka Klimková: Třeba budu za půl roku zpátky.

Pokud mohu z našeho setkání soudit, tak jedině, až sama bude chtít.

Je kam jít   Německý ženský národní fotbalový tým sehrál za rok 2009 doma šest zápasů s průměrnou návštěvou 22 753 diváků. Víte vy, kdy a kde hrály naposledy Češky?