Kladrubský kůň je národní poklad

Zahájení mezinárodní prodejní přehlídky koní Equitana bývá už tradičně jednou za dva roky velkou událostí koňařského světa. Se vší parádou se tu sejdou nejen známé osobnosti a koňští profesionálové, ale také nejkrásnější a nejušlechtilejší koně světa.

V březnu roku 2009 výstavu zahajoval bývalý ministr zahraničí Spolkové republiky Německo Hans-Dietrich Genscher. K řečnickému pultu ho s velkou pompou dovezl kočár tažený čtyřspřežím kladrubských běloušů. Zřejmě pocta pro obě strany. Kladrubští pak vystupovali v hlavním večerním programu a několik čísel předvedli i během následujících dní.

Co je na tom výjimečného?

„Equitana je předvadiště všech chovů a kladrubák tu má unikátní pozici jako poslední čistokrevné plemeno chované 430 let na jednom místě,“ říká Jaroslav Dražan, ředitel kladrubského hřebčína. „Pozvánku sem dostávají jen ty nejúspěšnější stáje. A vystupovat alespoň jednou v programu je velkou ctí i příležitostí předvést se,“ doplňuje ho Tomáš Kunc, vedoucí chovu vraníků hřebčína ve Slatiňanech.

Jak se zrodil „kladrubák“

Nejstarší evropský hřebčín založila v Kladrubech rodina Pernštejnů, která v roce 1491 koupila místní panství. V roce 1579 mu Rudolf II. udělil statut císařského dvorního hřebčína. Dováželi se sem španělští a italští koně a postupem času se z nich vyšlechtilo statnější, a také klidnější plemeno s typicky klabonosým profilem, kdy rovná horní linie hlavy plynule přechází v oblou rovinu nosu. V cizině mu dnes říkají Equus Bohemicus, doma důvěrně bémák. Oficiálně starokladrubský kůň.

Podívejte se na ukázku toho, co starokladrubští koně umí:

Otužilý, odolný a klidný kůň, který se hodí ke sportovní jízdě i k zapřažení. Původně ve všech barvách, od druhé poloviny 18. století se nařízením císaře Josefa II. začal množit jen v bílé a černé barvě.

Vzácnost ohroženého druhu

„Na chovu se pokaždé negativně podepsala válka. Třeba kladrubský vraník málem nepřežil druhou světovou, protože koně byli mezi válkami vypuštěni na práci do země a křížili se s nečistokrevnými,“ vysvětluje Tomáš Kunc. Jen díky nadšení českých hipologů se ho podařilo zmapovat a zachránit.

Po válce se chov kladrubského vraníka přenesl do nedalekého hřebčína ve Slatiňanech a v Kladrubech zůstal jen bělouš. Oba hřebčíny jsou součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem. Celkem tu mají 630 koní, půl na půl bělouše a vraníky. Starokladrubský kůň se stal v roce 1995 národní kulturní památkou. „No aby ne,“ pokyvuje hlavou vedoucí slatiňanského hřebčína. „Vždyť ho je dneska celkem jen 1530 žijících hlav a každá populace, která klesne pod čtyři tisíce hlav, se už považuje za ohroženou. Vezměte si, jaký poprask se dnes strhl kolem pandy, které je už jen něco přes dva tisíce.“

Volvo s duší

Kladrubák má ale na rozdíl od pandy štěstí, že o něj má zájem jak pán, tak kmán. Přesněji jak král, tak bohatý podnikatel i běžný chovatel. Každoročně se v Kladrubech a Slatiňanech narodí kolem 80 hříbat a kolem 60 se jich prodá. Z toho polovina zůstane doma, polovina odchází do ciziny. Někteří na chov, jiní k vycvičení pro zápřah nebo jízdu. Chov má své velmi přísné podmínky a ne každý kůň je splňuje. Náročné je to samozřejmě také pro chovatele. Přesto jich přibývá. Sice pomalu, avšak přece.

Velmi snadno se to dá zjistit v plemenné knize, ve které se registrují všechny důležité informace o chovných koních včetně změny majitele. „Díky tomu tak víme o každém kopytě,“ pochvaluje si ředitel hřebčína. „Většinu koní si zájemci nekupují na chov, ale podobně jako volvo. Na jízdu,“ vysvětluje a sám se směje tomu absurdnímu přirovnání. Nicméně za cenu přibližně deset tisíc eur za koně už nějaké to auto opravdu pořídíte. Jen radost a starost jsou u těchto kategorií nesouměřitelné.

Aby historie měla budoucnost

Kladrubský hřebčín v roce 2009 oslavil už 430. výročí. Vznikl ještě o rok dřív než jeho slavný mladší rakouský bratr zaměřený na chov lipicánů. Dokonce odtud pocházejí dva hřebci, kteří se stali zakladateli kmenů lipických koní.

Historie tu ovšem ze zdí nejen dýchá, ale také padá. Kladrubský zámeček sice není na první pohled nijak zvlášť zchátralý, důkladnější pohled ovšem rychle odhalí místa, která volají po rekonstrukci a modernizaci, o nových technologiích ani nemluvě. „Chov prvotřídních koní se nedá nijak ošidit,“ tvrdí současný ředitel Dražan přesvědčivě. „Z hlediska zdravotní situace je nutné provést celkovou opravu stájí včetně inženýrských sítí. Koncept jsme předložili našemu zakladateli ministerstvu zemědělství, ten ho schválil a rekonstrukce je teď snad už těsně před námi.“