Strážný anděl z východu
Iana Mateiová vede neúnavný boj s moderním otrokářstvím. V zaprášeném městečku Piteşti v Rumunsku bojuje proti obchodníkům se sexuálními otrokyněmi, vykořisťujícím mladé ženy a dívky z celé východní Evropy
Autor John Dyson
Iana Mateiová působí v rumunské Piteşti na utajené adrese. Věnuje se totiž dětským obětem obchodníků s bílým masem. Zachraňuje je často i s nasazením vlastního života. Kvůli neúnavnému boji s moderním otrokářstvím ji Reader's Digest zvolil Evropankou roku 2010.
Před poštou ve zpustlém městě nedaleko rumunského černomořského pobřeží zastavil taxík. Ze zadních dveří vyklouzla bledá teenagerka v modrých džínsách, tričku a teniskách. Iana Mateiová (50) nastartovala motor otlučeného audi, v němž čeká opodál. Už čtyři hodiny se tu strachuje, proč se patnáctiletá dívka, o níž ví pouze to, že se jmenuje Mihaela, ještě neobjevila. Obchodníci s bílým masem, kteří dívku před dvěma lety násilím přiměli stát se sexuální otrokyní, jí totiž vyhrožovali, že pokud se pokusí utéct, uvláčejí ji za autem k smrti. Co když plán odhalili a udělali z ní fašírku?
Teď se však Ianino srdce rozbušilo z jiného důvodu. Dokáže Mihaela této příležitosti využít a uteče jim? Nejprve rychle zamířila k poště. Pak se náhle zastavila, otočila, skočila do audi a lehla si na břicho na zadní sedadlo. Iana vyrazí s kvílejícími pneumatikami. Audi bere zatáčky smykem a řítí se ven z města. Ve zpětném zrcátku Iana vidí, že je taxík pronásleduje. Žena na předním sedadle jí hrozí pěstí. Taxi je sice pomalejší, ale Iana stále tiskne pedál plynu k podlaze pro případ, že by řidič vysílačkou požádal jiná auta, aby jí odřízla cestu. Zazvoní Mihaelin mobil a hrubý hlas vyštěkne: "Dej mi tu blonďatou kurvu!" Iana si telefon vezme a slyší, jak nějaký muž řve: "Vrať ji, nebo z tebe uděláme žrádlo pro krysy." Mrskne telefonem na podlahu. Za městem zahne ke kavárně u silnice. "Je to v pořádku, ujeli jsme jim," oznámí vystrašené dívce. "Teď už jsi v bezpečí, postaráme se o tebe."
Iana Mateiová bydlí na utajené adrese v Piteşti, zaprášeném městě automobilového průmyslu severozápadně od Bukurešti. Odtud vede boj proti obchodníkům se sexuálními otrokyněmi, vykořisťujícím mladé ženy a dívky z celé východní Evropy. Je to drobná, baculatá žena s blonďatými vlasy na ramena. Navenek působí jako velmi přívětivý člověk, jakmile však přijde řeč na záchranu dětí z otroctví, řádí jako tajfun.
Jednou se čtyři muži pokusili proniknout hodinu po půlnoci do jejího útulku pro oběti obchodu s bílým masem, Iana jim však autem zatarasila cestu; když se pokoušeli vystoupit, kopla jim do dveří vozu, zabouchla je a tak sprostě jim vynadala, že raději vycouvali. "Za tou obrovskou hubou přimáčknutou k okénku asi neviděli, že jsem jen malá blondýnka," směje se. Nic ji nerozčilí spolehlivěji než přístup policie. Ta totiž dívky považuje za obyčejné prostitutky, které to vůbec dělat nemusí. "Vždy je snadnější svalit vinu na oběti. Tahle děvčata ale nechtějí být prostitutkami. Ocitla se prostě v pasti, ze které není úniku. A jsou to ještě děti. Je to odporné."
Moderní otroctví
Podle UNICEF na celém světě uvízly v osidlech obchodníků s bílým masem zhruba dva miliony dětí. Francouzská organizace Terre des Hommes zabývající se ochranou lidských práv odhaduje, že každým rokem ve východní Evropě kuplíři unesou a prodají 6000 dětí ve věku mezi 12 a 16 lety, většinou z jihovýchodní Evropy. "Víme, že k prostituci nutí stovky děvčat ze zemí bývalé východní Evropy, například z Rumunska. Naivní holky nalákají pod příslibem zaměstnání do bohatších zemí na Západě," rozčiluje se Iana. "Tam je zavřou, zneužijí a přinutí k prostituci, což jinak než jako otroctví označit nelze."
Během jedenácti let zachránila a vrátila do normálního života nejméně 420 obětí. S většinou z nich je dosud ve styku: mnohé už dokončily školu, našly si práci a často mají i vlastní děti. Děvčata se k ní dostávají nejrůznějšími způsoby. Některá si přebírá z policejních služeben po celém Rumunsku, mnoho jich k ní posílají agentury, které je repatriují z jiných zemí. Iana jim pak pomáhá postavit se na vlastní nohy. "Některé ale musím doslova unést," připouští.
Příběh Mihaely
Typický je v tomto ohledu příběh Mihaely. Ve třinácti utekla po hádce s rodiči z domova. Plačící ji na ulici našla jistá žena ve středním věku. Vzala ji k sobě domů, nabídla jí čaj, soucitné pohlazení a střechu nad hlavou. Po pár měsících však prohlásila: "Teď za to musíš zaplatit, a budeš dělat tohle." Nejdřív ji ženina dcera odvezla do Turecka, a když ji odtamtud po několika měsících poslala policie zpátky, zavezl ji pro změnu její syn do Španělska. Tam se jeden její zákazník zděsil, když zjistil, že se vyspal s teprve patnáctiletou dívkou (podle falešného pasu jí mělo být jedenadvacet), koupil jí lístek na autobus do Rumunska a měsíc co měsíc jí na poštu posílal peníze. Utrpení však nebyl konec. Znovu ji unesli, když si šla koupit chleba. Drželi ji pod zámkem ve skladišti, kam za ní chodili zákazníci. Ven směla jen na poštu vyzvedávat peníze. Nakonec se jí podařilo zatelefonovat onomu Španělovi a ten přes právníka zařídil, aby se číslo Mihaelina mobilního telefonu dostalo k Ianě. Spolu se pak domluvily na únosu. Iana jí do mobilu řekla: "Prostě jim zdrhneš a skočíš ke mně do auta. Ostatní nech na mně." Poté, co Iana Mihaelu osvobodila, nabídla jí pokoj v útulku s názvem Podaná ruka - v dvoupatrovém domku se šesti ložnicemi na úpatí kopce na předměstí. Rok zde o ni a o sedmnáct dalších děvčat pečoval tým sociálních pracovnic, které Iana zaměstnává na plný úvazek. Dívky se tu učí vařit, uklízet a zacházet s penězi, některé chodí do školy, jiným se podařilo sehnat zaměstnání.
Příběhy dalších obětí
Iana se obejme se třemi schovankami, kolem pobíhá pes a šest štěňátek. Natašu otec pět let znásilňoval, pak ji v Bukurešti prodali obchodníkovi s lidmi, nakonec utekla na policii. Bianku odvezli do Itálie, bili ji, znásilnili ji plastovou lahví, do bezpečí jí pomohl utéct jeden ze zákazníků. Ana-Marie je svobodná matka, která se nechala pod příslibem dobrého zaměstnání zlákat k cestě do Dánska, ovšem v Kodani ji přinutili k prostituci; i jí se podařilo utéct na policejní služebnu. "Myslíte si, že už víte, co všechno tihle lidé dokážou, jenže pak se stane něco, co vás zase úplně rozhodí," vykládá Iana.
Tak třeba jedna dívka přešla s kamarádkou přes hranice do Srbska, kde měly pracovat v restauraci. Když jim šéf řekl, že budou muset být prostitutkami, zasmály se a prohlásily, že to asi bude nějaký omyl. On ale vytáhl pistoli a jednu z nich na místě zastřelil. S kouřící hlavní se otočil k druhé a odtušil: "Ještě máš co říct?"
Kdo je Iana Mateiová
Vyrostla v Transylvánii, kde její otec pracoval jako trenér fotbalového mužstva. Vystudovala na vysoké škole restaurátorství a pak se skupinou svých vrstevníků jezdila po zemi a opravovala staré kostely. Po svatbě a po narození syna pracovala jako kreslička. Po popravě diktátora Nicolae Ceauşeska v roce 1989 se však zúčastnila demonstrace proti nedemokratickému převzetí moci, a protože se dozvěděla, že po ní pátrá policie, uprchla do Jugoslávie. Zrovna se totiž rozváděla a věděla, že jediný den ve vězení může mít vliv na její nárok na svěření tehdy dvouletého syna Stefana do péče. Jelikož pracovala jako tlumočnice u agentury OSN pro uprchlíky, podařilo se jí zařídit, že za ní do Jugoslávie Stefana propašovali.
Za čas se usadila v australském Perthu. Jako svobodná matka studovala psychologii a přitom ještě pracovala na plný úvazek jako účetní v autobusové společnosti. Kromě toho stihla vařit jídlo pro děti ulice, které se potloukaly kolem nádraží. V roce 1998 odjela se Stefanem na měsíc do Rumunska na dovolenou, ovšem stále musela myslet na zoufalý osud dětí žijících v bukurešťských kanálech. Tehdy desetiletému synovi řekla: "Ty děti potřebují pomoc. Musíme se přestěhovat."
|
| ||||||
Přidat příspěvek
| Jméno* | |
| Email* | |
| Příspěvek* | |


Sdílet









