Robert VANO: Někdy ráj

Když jsem byl malý, bál jsem se přejít jakýkoli most. Pak se mi to jednou podařilo. Strachu jsem se úplně nezbavil, ale už aspoň vím, jaký je to pocit, když na mostě stojím. Nechci moc mluvit o tom, co mi šlo v životě lehce. Že jsem v Americe chodil každý den do práce v módních časopisech, kde to fungovalo, na tom není nic zajímavého. Podstatnější byly průsery. Jako třeba když jsem musel spát v pronajatém bytě ve skříni, aby se majitel nedozvěděl, že v něm bydlí víc lidí, než kolik jich platí nájem. Že jsem se také setkal s topmodelkou Cindy Crawfordovou? To byla jenom další holka, se kterou jsem pracoval.

Poté, co jsme v roce 1967 utekli s kamarádem Jardou a kamarádkou Evou přes jugoslávské hranice do Itálie, museli jsme se rozdělit. Stopovali jsme totiž do Neapole, odkud jsme se chtěli lodí dostat do Austrálie, a ve třech to nešlo.

Jel jsem sám.

Řidič kamionu, který mě tehdy vzal do Říma, mi poradil, abych šel na Španělské schody. Byl tam tehdy opravdu celý svět, od hippies až po beatniky, pokuřovali trávu a já cítil, že tohle je ten pravý Západ, kvůli kterému jsem utíkal. Z lidí jsem cítil nadšení a celkově zažíval atmosféru, kterou jsem znal jen z kina. Když padla noc, všichni se někam rozprchli. Kdo neměl kde spát, šel přespat na hřbitov do Villy Borghese. Tam mě během noci někdo z těch hipíků obral o všechno, co jsem měl. Najednou se mi všichni ti svobodní hippies zprotivili – ani jsem se tam už nechtěl vrátit.

V táboře pro uprchlíky mi pak jeden kněz poradil, abych jel do Ameriky. Sám tam dlouho žil a pochopil tam, že pokud člověk nechce být doživotní přistěhovalec, měl by volit právě Ameriku.

Hned první noc v americké ubytovně jsem nemohl dospat. Probudil jsem se nad ránem a podíval se na stůl. Právě začínalo svítat. Na stole byl milion švábů. Viděl jsem je poprvé v životě. Když jsme rozsvítili, rozutekli se. Stačilo ale zhasnout a byli tam zas. Bylo to moc nepříjemné, tak jsem byl rád, když už bylo opravdu ráno.

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích, v roce 1967 emigroval přes Itálii do USA. Živil se jako kadeřník, vizážista a asistent módních fotografů zvučných jmen. Později sám prorazil jako fotograf, především mužskými akty. Celý příběh světoznámého fotografa Roberta Vano a také důkladný vhled do světa módy najdete v knize Někdy ráj. Vydalo ji v roce 2008 Nakladatelství XYZ, Praha.

Na vlastní nohy

Málokdo z nás uprchlíků uměl anglicky, nemohli jsme tudíž pracovat pro Američany, a tak nám pracovníci charity hledali práci spíš u krajanů. Živnostníci s nimi spolupracovali jednak proto, že imigranti byli levná pracovní síla, i když ne moc spolehlivá, ale taky proto, že si sami pamatovali, jaké byly první měsíce v cizí zemi bez znalosti řeči. Chtěli nám pomoct na vlastní nohy.

První práci jsem dostal u polského Žida, který emigroval za druhé světové války. Měl na Fashion Street krám s látkami. Přišel jsem tam a byl jsem u vytržení. Jenže pak to přišlo. Měl jsem nosit látky ze sklepa do prodejny a zpátky. Každá role byla strašně těžká a byl problém ji jen nadzvednout, natož nosit po schodech. V prodejně sice měli vzorky, ale téměř všichni chtěli vidět látku vcelku. Musel jsem tedy dolů, a když klient řekl, že to není ono, odnášel jsem roli zase zpátky. Takhle to šlo celé dopoledne. Kolem půl jedné jsem šel celý vyřízený na oběd. Myslel jsem si, že nic horšího se mi nemohlo stát. Odpoledne jsem se už nevrátil.

Vážit si své práce

Moje úřednice se o tom hned dověděla a ptala se, co se stalo. Řekl jsem, že tu práci nemůžu dělat, a ona na to, že to není problém, že pro mě mají další. Ale teď se tam musíte vrátit a otevřeně majiteli říct, že už u něj nechcete pracovat, ať ví, že s vámi nemá počítat. A jde taky o vás: pracoval jste čtyři hodiny, tak vám musí vyplatit mzdu. Já na to, že nikam nejdu, že kašlu na dva dolary padesát. A ona zase, že jsou to moje peníze, že si musím vážit své práce. Na každém člověku prý záleží. Moc jsem tomu nerozuměl, ovšem pamatuju si to dodnes. Učili nás přemýšlet jinak.

Další ráno jsem nastoupil do malé továrny na opasky. Tam jsem vydržel týden. To už jsem se přemohl, neboť šlo o šedesát dolarů. A tak jsem postupně přišel na to, že za mě nikdo nic neudělá. Amerika mě naučila samostatnosti, odpovědnosti a také tomu, že žádná práce není podřadná. To jen u nás jsme byli zvyklí se přezíravě dívat na ostatní.

Shampoo boy a zásadní půjčka mého života

Při umývání nádobí v restauraci Praha jsem se seznámil s jednou maďarskou rodinou, která emigrovala v padesátým šestým. Jeden z jejích synů byl o rok starší než já a maďarsky už moc neuměl, protože žil od devíti let v Americe. Tak mi jeho matka navrhla, co kdyby mě on učil anglicky a já jeho zase maďarsky. Jmenoval se Levente a pracoval v kadeřnictví Vidal Sassoon. No a jednou mi takhle říká, nechceš k nám jít mýt hlavy? A jeho matka mi hned říkala, vezmi to, je lepší mýt špinavé hlavy než špinavé nádobí. Navíc tam k platu budeš dostávat tringelty. Za pár dní jsem už poprvé vcházel dovnitř.

Vidal Sassoon byl už v té době zavedený pojem. Často byl vidět v televizi a měl velmi dobrou klientelu. Přišel s vlastním konceptem geometrického střihu, který byl inspirován německým Bauhausem. Byla to precizní designérská práce. Pár měsíců jsem tam byl takzvaný shampoo boy, ale pak jsem se rozhodl, že budu taky stříhat. Na to jsem ovšem potřeboval výuční list, a pokud jsem chtěl zůstat u Sassoona, musel jsem kromě toho na několikaměsíční školení do Londýna. Stálo to dost peněz a musel jsem si na to půjčit. Byla to zásadní půjčka mého života...

Z KNIHY NĚKDY RÁJ, © 2008 DAVID HRBEK, ROBERT VANO, VYDALO NAKLADATELSTVÍ XYZ, PRAHA

Další zajímavé OSOBNOSTI:

Čemu se směje módní návrhářka Beáta Rajská