Škola v přírodě

Původně ani učitelem být nechtěl. Ačkoli absolvoval pedagogickou fakultu, obor si vybral spíš proto, aby měl dostatek volného času pro sebe. Nakonec však skončil jako recepční v Konsolidační agentuře, měl miliony nejrůznějších koníčků a aktivit, a přitom pocit, že ztrácí čas. Pak mu zavolali z gymnázia, které sám před lety absolvoval, jestli by nechtěl nastoupit jako pomocný učitel chemie. K vlastnímu údivu zjistil, že tváří v tvář třídě teenagerů už ten pocit ztraceného času nemá.

To bylo před čtyřmi lety. Teď je na gymnáziu už druhý rok na plný úvazek. Vydělali na tom i studenti. S postavou Ondřeje Bílého zavál školou čerstvý vítr s vůní dálek a energií severáku. „Máte štěstí, že jste mě chytili, za pár dnů odjíždím do amazonských pralesů,“ uvítal nás ve dveřích urostlý zarostlý sympaťák. „Bohužel tam podle posledních zpráv hrozí sesuvy půdy.“

Stav znalostí studentů, hlavně v oblasti živé přírody, byl prý katastrofální. „V terénu byli schopní umlátit užovku ve strachu, že to je zmije,“ vysvětluje Bílý. „Kousek odsud mají nádherný zámecký park, jenže nerozeznali smrk od borovice. To byla pro mě poslední kapka." Tak vznikly první expedice do přírody v rámci projektu Biologie v praxi. Do téhle chvíle jich studenti podnikli pětadvacet, a nejen po Čechách: vypravili se i do Laponska, do rumunských hor, na Ukrajinu nebo do Finska. „Kupodivu nejtěžší bylo přesvědčit rodiče, aby své děti pustili a nebáli se o ně,“ vzpomíná učitel. Každé výpravě předchází teoretická příprava a hlavně – každou její účastníci dokumentují fotografiemi či videem. Rodiče tak mají aspoň zpětně určitou kontrolu nad tím, jak cesta za poznáním probíhala. Ondřej Bílý nás zavedl do učebny s vitrínami plnými dovezených exponátů, včetně nalezeného losího parohu. Zdá se, že mezi studenty má respekt, ale zároveň mezi nimi panuje přátelský vztah. Co jim vlastně biologické expedice přinesly? „Teď už víme, že se o sebe v přírodě dokážeme postarat, postavit stan…,“ shodují se dívky z kvarty. „Jednou jsme se třeba zastavili u kaluže a pozorovali v ní malé pulce. Do té doby mě fakt nikdy nenapadlo zkoumat, co vlastně v té louži je. Bylo to úžasné,“ svěřuje se další studentka. První léta si studenti výpravy financovali sami. Pak se však Ondřej Bílý osmělil a ve spolupráci s kolegou Danem Hoškem zažádal o grant z Evropského sociálního fondu a ze státního rozpočtu. Peníze získali – jejich projekt byl prý naprosto ojedinělý i v rámci okolních zemí. Když ovšem podnikavý učitel nabízel ředitelům jiných středních škol, že se jejich žáci mohou k výpravám připojit, setkal se s nezájmem. „V mnohých školách působí ještě staré struktury. Ti lidé tam jsou třeba už třicet let a říkají si, proč by zaváděli něco nového, když to za nich taky nebylo,“ povzdechne si. A proč byli tak jedineční? Proto, že málokdo z vyučujících je ochoten věnovat se dětem i ve svém volném času. Ty největší expedice totiž probíhají v červenci a srpnu, kdy většina kantorů odpočívá od školních závazků.

Peníze z Evropské unie znamenaly pro gymnázium obrovský úspěch. Mladý učitel se najednou stal jedním z nejznámějších členů zdejšího sboru, což možná některým kolegům nebylo úplně po chuti. Zároveň ale nabízí nejlepší příklad, jak nabourat tradiční vztahy mezi učitelem a žákem, založené obvykle na principu represe a vynucované nadřazenosti. To Ondřej Bílý problémy s nedostatkem autority řešit nemusí. Většinu studentů zná i z mimoškolního prostředí a jak sám říká, ti problémoví ho zajímají nejvíc. Pokud totiž kantor před jejich očima vyleze na strmou skálu, zorganizuje průzkum neznámé jeskyně či zajistí skvělé technické vybavení učebny, nemají potřebu vymezovat se vůči němu tak, jak to je běžné v jiných středních školách. Kromě rozšíření znalostí a nalezení nového vztahu k živé přírodě se svěřenci Ondřeje Bílého učí srovnáváním odlišných kultur lépe chápat svět, a třeba i svět médií. „V Rumunsku jsme byli ve vesnici Caraoman,“ vzpomíná Bílý. „Jen co jsme se vrátili, objevily se v tisku zprávy, že právě v téhle vesnici řádí ptačí chřipka. My jsme přitom byli svědky, že se tam nic takového neodehrává. Byl to jen humbuk vyvolaný farmaceutickými společnostmi. Právě taková zkušenost je pro mladého člověka k nezaplacení.“