Vyměň to

Na začátku byla obyčejná kancelářská svorka a jeden pětadvacetiletý Kanaďan s poněkud bláznivým nápadem vyměnit ji za něco lepšího. Postupně se přidaly dvě vegetariánky z Vancouveru, keramička ze Seattlu, servírka, také jedna rocková hvězda, hollywoodský herec a producent a ještě pár dalších lidí včetně radních kanadského městečka Kipling, kteří měli náramný smysl pro humor. Na konci příběhu se pak červená kancelářská svorka proměnila v třípokojový domek.

Větší a lepší

Všechno to začalo v létě roku 2005, kdy Kyla MacDonalda, poněkud neposedného Kanaďana, napadlo: jak daleko bych se asi tak dostal v dětské hře "větší a lepší", kdybych ji začal hrát na internetu? Normálně se to hraje tak, že si každé dítě vybere nějakou docela všední věc, například propisku, a pak se všechny rozeběhnou po okolí a snaží se lidi přesvědčit, aby jim za ni dali něco hodnotnějšího. Po dohodnutou dobu pokračují ve výměnách stále dál a dál, až se na konec všechny zase sejdou a vyhlásí vítěze, tedy toho, komu se podařilo udělat celkově nejlepší výměnu. "Napadlo mě, že tu hru zkusím trochu jinak. Místo klepání na dveře u sousedů jsem se rozhodl využít internet a nabídnout něco všem," vzpomíná Kyle. Bylo to naivní, bláznivé, ale slibovalo to dobrou zábavu.
A tak si sedl k počítači a přemýšlel, s jakou banalitou výměnný obchod začne. Pohled mu přitom sklouzl na červenou kancelářskou svorku vedle klávesnice. Zdála se dost bezcenná na to, aby stála za pokus. Vyfotil ji a přihlásil se na jednu z internetových inzertních stránek určených obyvatelům Vancouveru. Našel si rubriku "Vyměním" a uveřejnil v ní fotku sponky s tímto textem: "Chci vyměnit tuto kancelářskou sponku za něco většího nebo lepšího, třeba za pero nebo za lžíci nebo třeba za holínku. Když mi slíbíte, že máte o směnu skutečný zájem, přijedu vás navštívit. Kyle."

Dřevěná propiska

Inzerátu si všimly dvě kamarádky, Rhawnie Vallinsová a Corinna Haightová z Vancouveru, obě vegetariánky. "Říkaly jsme si něco jako 'Ten chlap se snad pomátl či co,'" vzpomíná Rhawnie. Zavolaly na uvedené číslo a zjistily, že to Kyle myslí vážně. Bylo to tak přitroublé, až to bylo přitažlivé. Po chvilce vyjednávání se dohodly, že sponku vymění za dřevěnou propisku ve tvaru ryby. Setkali se hned příští ráno na jednom z vancouverských parkovišť. Vyměnili svorku za propisku, vyfotili se a slíbili si, že zůstanou ve spojení. První obchod se tedy docela povedl.

Keramická hlava

Kyle sice na internetu slíbil, že se ke každé výměně dostaví osobně, jenže na nějaké dlouhé cestování neměl dost peněz, a tak si z dalších nabídek vybíral také podle toho, aby ho cesta moc nestála. Příští obchod se uskutečnil v americkém Seattlu. Svezl se s rodinou. Ostatní jeli na baseball, Kyle však za keramičkou Annie Robbinsovou. Ozvala se mu totiž krátce poté, co na internetu oznámil první výměnu, a nabídla mu tři věci, mohl si vybrat: banán, plechovku s krmením pro rybičky nebo keramickou hlavu, kterou prý udělal nějaký osmiletý kluk. Kousek vypálené hlíny, který měl původně sloužit jako výtvarně pojatá koule na dveře, padl Kylemu okamžitě do oka. Měl podivnou tvář, vypoulené oči a pokřivený úsměv. "Vypadalo to jak zfetovaný E. T.," směje se dnes. Vybral si bez váhání.

Vařič, generátor, blog

Další na řadě byl dvouplotýnkový kempinkový vařič, který nabídl kdosi v Amherstu ve státě Massachusetts. Bylo to sice z ruky, ale Kyle měl zrovna cestu na Manhattan, kde se chtěl setkat s přáteli. Navíc byl ten člověk z Amherstu pro různé výměny velký nadšenec. Když se ho Kyle ptal, proč stojí zrovna o šklebící se keramickou hlavu, odpověděl mu: "Prostě to musím mít. Sedne mi to přesně na vršek překapávače na kávu."
Další směna se odehrála o pár týdnů později opět na úplně opačném konci USA, v Kalifornii, kam Kyle doprovázel matku. Na tamní základně amerického námořnictva v Camp Pendltonu se našel člověk, který byl za kempinkový vařič ochoten dát malý benzinový generátor na výrobu elektřiny.
Končilo léto a celkem slibně začínající hra se náhle zasekla. O generátor nikdo nestál a vypadalo to, že zábavný experiment končí.
Počkám aspoň do listopadu, a když se do té doby nikdo neozve, nechám toho, říkal si Kyle. Potom ovšem dostal nápad - založil si blog, nazval jej oneredpaperclip.com, popsal v něm své dosavadní zážitky s výměnným obchodem a oznámil, že by rád pokračoval. Nakonec pak, snad v náhlém vnuknutí mysli, ještě připsal: "P. S. Chci měnit a měnit a vytvořit řetěz směn, na jehož konci bude dům. Nebo ostrov. Nebo dům na ostrově."
Zatímco jeho původní oznámení v inzertní rubrice si na internetu denně přečetlo něco málo přes 20 lidí, nový blog otevřelo během prvních 24 hodin 120 000 lidí. Neuvěřitelné. Zpráva o něm se internetem šířila rychlostí blesku. A co víc - s dalšími nabídkami se najednou roztrhl pytel.

Sud, skútr, náklaďák

Jejich seznam připomínal bizarní garážovou výprodej: doživotní členství v klubu, který hledá partnery pro golf, tisíc basketbalových míčů se světélkujícimi pruhy, hasičský vůz z roku 1974, prohlídka letadla prezidenta USA Air Force Two, částečně vyhořelý dům na ostrově New Foundland, deset střepů z dlaždičky pocházející z jednoho z paláců Saddáma Husajna, deset hektarů půdy v Bosně, sada zlatých zubů ze čtrnáctikarátového zlata, metrový vycpaný žralok, asi dvanáctilitrová nádoba s nakládaným zelím, lehce opotřebovaný zásnubní prsten, stádo osmi krav v Austrálii... Nejvíc se z toho Kyleovi, jako největší šílenosti, líbily dvě položky - holicí strojek na chloupky, ovšem ten byl k máni až někde v Tennessee nebo Kentucky, a nechat si potetovat celé tělo. Nakonec si však vybral něco úplně jiného.
Zopakujme si dosavadní postup: od června roku 2005 vyměnil červenou kancelářskou svorku za propisku ve tvaru ryby, pak dostal rozšklebenou kouli na dveře, kempinkový vařič a generátor na výrobu elektřiny. Ten nakonec vyměnil za neonový reklamní poutač na pivo spolu s otřískaným pivním sudem. Za ně dostal sněžný skútr od jednoho diskžokeje z Quebeku. O ten projevil zájem redaktor časopisu o sněžných skútrech a nabídl za něj výlet pro dvě osoby po zákoutích Britské Kolumbie právě na těchto vozidlech.
Kyle ovšem mířil výš, a tak se výlet proměnil v pětitunový náklaďák, který mu nabídl jeden nadšený tramp.

Smlouvy a Alice Cooper

Pětitunku se skříňovou nástavbou se rozhodl získat šéf nahrávacího studia Metal Works v Torontu a poskytl za ni nahrávací smlouvu.
Po té zatoužila jedna začínající zpěvačka z Phoenixu, která doufala, že jí pomůže odstartovat kariéru. Nabídla za ni roční nájemní smlouvu v půlce svého dvojdomku. Nájemní smlouva doputovala k servírce z Phoenixu, která zase nutně potřebovala ušetřit za bydlení. Protihodnotou nabídla jedno odpoledne strávené s jejím šéfem.
Moment, co má tohle, po tom všem, být za nabídku? Pár hodin s šéfem jakéhosi lokálu? Jenže šéfem se ukázal být Alice Cooper, démonický průkopník teatrálních rockových koncertů, který ve Phoenixu bydlí a v roce 1988 si v centru města otevřel vlastní restauraci. "Nejdřív jsem nemohl uvěřit, že mě fakticky chce nabídnout jako předmět obchodu, na jehož konci má Kyle mít vlastní dům. Ale bylo to tak bláznivé, že se tomu nedalo odolat," vzpomíná Alice Cooper na chvíli, kde mu jedna ze servírek předestřela svůj plán: Šéfe, vy jen s někým strávíte jedno odpoledne, ale já za to budu celý rok bydlet zadarmo. Šlo by to?

Skleněná koule

Jen co se zpráva objevila na internetu, Cooperovi fanoušci se mohli přetrhnout. Kyle si nakonec jednu nabídku vybral - skleněnou sněhovou kouli s malou kytarou uvnitř a s logem rockové skupiny KISS na podstavci. V porovnání s řadou věcí, které prošly Kylovýma rukama už dřív, to byla v podstatě bezcenná věc.
Čtenáři blogu oneredpaperclip.com se popadali za hlavy - on snad zešílel. Celé odpoledne s Alice Cooperem za pitomou kouli. Jenže Kyle dobře věděl, co dělá. Dva měsíce před zdánlivě nepochopitelnou výměnou se ho totiž jeden rozhlasový reportér rozhodl vyzpovídat. A rozhovor s ním zaslechl také známý televizní herec a filmový producent Corbin Bernsen, který v tu dobu zrovna psal námět na psychologický thriller. Rozhodl se, že v něm, výměnou za něco, Kyleovi nabídne roli. Tomu se jeho nabídka líbila, jenže neměl nic, čím by ho mohl zaujmout.
O pár týdnů později mluvil s Markem Herrmannem, jenž patřil mezi obdivovatele Alice Coopera a děsně se chtěl stát fotografem rockových koncertů. Kyleovi se zdálo, že zrovna on by si odpoledne s rockovou hvězdou zasloužil. "Fakt jsem s ním chtěl Coopera vyměnit, jenže nic z toho, co mi nabízel, by mě zřejmě nepřiblížilo k vysněnému domu," vykládá Kyle. "A jak jsme to tak probírali, najednou jsem si vzpomněl na Corbina Bernsena a na to, že vášnivě sbírá skleněné sněhové koule. Má jich doma přes šest tisíc. Obrátil jsem se teda na Marka a povídám: 'Asi si budeš myslet, že jsem zešílel, ale nemáš náhodou nějakou skleněnou sněhovou kouli?' A on na to: 'Jo, jednu mám, s nápisem KISS.'"
Vzápětí producentovi zavolal a kouli mu nabídl. Bernsen odpověděl: "Ne že ji chci, já ji prostě musím mít!"

Další smlouva

Došlo k tomu koncem června a Kyle věděl, že mu běží čas. Pár měsíců před tím se totiž před jedním reportérem uřekl, že by dům rád získal nejpozději do 12. července, tedy přesně rok poté, co celou věc rozjel. Zbývaly mu tři týdny, v kapse měl smlouvu na účinkování ve filmu, ovšem dům byl pořád pouze snem. Znervózněl.
A pak se ozval starosta Kiplingu, asi třítisícového městečka v kanadské provincii Saskatchewan. Jeho představitelé Kyleovi učinili nabídku: "Pane MacDonalde, nabízíme vám dům u nás v Kiplingu výměnou za to, že naše město bude účinkovat v novém filmu Corbina Bernsena." Telefonát končil slovy: "Víme, že to přijmete."

Dům

Přesně rok poté, co Kyle na internetu zveřejnil svou první nabídku, přijal klíče od třípokojového domku s adresou Main Street 503, Kipling. Před domkem stojí červená čtyřmetrová kancelářská svorka, kterou tam nechalo postavit město.
Během jednoho víkendu, necelé dva měsíce od chvíle, kdy se Kyle stal obyvatelem Kiplingu, se v městečku konala sešlost, kterou sám pro sebe nazval největší domácí mejdan v provincii Saskatchewan. Zúčastnilo se ho na dva tisíce lidí včetně Corbina Bernsena. Všichni tvořili kompars v jeho novém filmu. A taky tam byli skoro všichni ti, kteří s Kylem měnili.
Od Corinny Haightové, jedné z obou vegetariánek z počátku, si půjčil bezcenný kousek červeného plastu, za který mu tehdy nabídly propisku. Vyrovnal ho a zkroutil do podoby prstýnku. Pak poklekl a požádal o ruku svou přítelkyni Domu. "Asi mi nezbývá než říct ano," odpověděla.
Když bylo po všem, měl Kyle na kontě víc než jenom dům. Počítadlo na jeho blogu zaznamenalo za jeden rok na sedm milionů návštěv, v konkurenci milionů blogů opravdu úctyhodné číslo. Kromě toho má v kapse smlouvu na knihu a také smlouvu na film.
Dnes říká, že nejlepší na tom všem byla ta sranda. "Každý se mě dneska ptá, jaká byla má nejmilejší směna. No přece ta svorka za propisku!"