Vzpomíná Dana Bérová

Vzpomínám na neuvěřitelně krásné kozačky, které měli za výlohou v Pařížské ulici. Bylo mi čtrnáct let a stály strašidelných osm set korun. Tatínek mi tehdy řekl: Když ty kozačky chceš, tak je koupíme. Zbytek měsíce budeme jíst párky a chleba, ale za ty kozačky to asi stojí. Mí rodiče se brali sedm let před tím, než jsem se narodila, což bylo v 60. letech poměrně neobvyklé. Rodičům jsem říkala křestním jménem. Občas se různé starší dámy rozčilovaly, proč tatínka oslovuju jménem a ne tatínku. Já jsem se bránila: Vždyť on se tak přece jmenuje, tak proč bych mu měla říkat jinak?

Vzpomínám na obrovskou důvěru, kterou ke mně rodiče měli. Byla mnohem přísnějším omezováním, než tisíce zákazů. Jejich názor pro mě byl důležitější než nějaké striktní „musíš“ – „nesmíš“. To ale doceňuji až teď při výchově svého pubertálního syna.

Vzpomínám si, že moje maminka, vrcholová reprezentantka v gymnastice, nikdy nepochybovala, že je přinejmenším stejně dobrá jako většina mužů, které ve svém osobním i profesním životě potkávala. To mi dalo velký vklad do mé vlastní profesní kariéry. Proto vím, že většinu předsudků, které ženy ve své profesi mají, si vytvářejí samy.

Vzpomínám, jak můj tatínek, který pracoval jako programátor, dostal počátkem 80. let finančně zajímavou nabídku k práci v Bratislavě. Nakonec se ji rozhodl nepřijmout. Říkal, že ta práce by ho bavila méně než ta, kterou právě měl. Také si neuměl představit, že bychom žili na dálku, nebo že bychom se všichni museli stěhovat na Slovensko. V té době to byl pro mě jeden z mála příkladů, když se někdo rozhodoval parametrem, že ho něco baví, než podle toho, kolik z toho bude mít. Já jsem naštěstí dilema mezi tím, co je praktické a co je svobodné, řešit nemusela, protože jsem dokončila školu ve chvíli, kdy přišla listopadová revoluce.

Vzpomínám na své první peníze, které jsem vydělala „modelingem“. Vzniklo to celé z hecu. Studovala jsem Vysokou školu ekonomickou a můj tehdejší přítel uviděl v časopisu Žena a móda inzerát, že hledají modelky. Tak dlouho jsme se hecovali, že tam nepůjdu, až jsem tam šla a uspěla jsem. Krátce jsem se pak přiživovala fotografováním, především svatebních šatů. Dodneška to v naší rodině budí pobavení, když se na ty staré fotky podíváme. V té době byl trend i mladé dívky stylizovat do dospělých paniček. Měli jsme na hlavách takové podivné helmy z vlasů a vypadaly jsme tak na pětačtyřicet.

Vzpomínám na prázdninovou četbu kompletního Káji Maříka a asi šesti metrů červené knihovny z první republiky z babiččiny knihovny. Se sestřenicemi a bratranci jsme pak po vzoru Káji lítali po lese, nebo po vzoru červené knihovny kultivovaně stolovali na zahradě. Tenkrát se mi zdálo, že o krásné věci je třeba usilovat, a tak jsme měli prvorepublikový čajový servis a já jsem nutila svou mladší sestřenici, aby si dala do vlasů velkou mašli a držela hrneček se zdviženým malíčkem. Dodnes mi to vyčítá.

Vzpomínám na období po listopadové revoluci, kdy jsme s budoucím manželem Janem Dobrovským měli možnost poznávat tolik nových věcí. Byla to krásná doba a jsem ráda, že jsme si ji prošli spolu. Zpětně si uvědomuji, že se v manželství musí udržet správná míra partnerství bez ohledu na okolí. My jsme se postupně dostali do situace, kdy si lidé kolem nás zvykli na to, že vyřešíme jakýkoliv jejich problém. Byli jsme taková úderná jednotka řešící problémy od partnerských vztahů našich přátel, přes ekonomickou situaci až po pracovní záležitosti. Najednou nám nezbyl čas na vlastní radosti. Jako by nám připadalo, že na ně nemáme právo. Měli jsme pocit, že život je plný problémů, komplikací a odpovědnosti, takže jsme se přestali radovat. To byl možná hlavní důvod, proč jme spolu nedokázali žít až do smrti.

Vzpomínám na společnou cestu do New Yorku v roce 1998. Kromě toho, že jsme se krásně svobodně procházeli tím úžasným městem, byli jsme také v americkém Kongresu, který projednával náš vstup no NATO. Byl to úžasný pocit svobody, který jsem si před deseti lety nedovedla představit, a navíc jsem byla dojatá, jak je i ta naše maličká země respektována v rámci světové politiky.

Vzpomínám, za jakých okolností jsme založili obchod Sanu Babu. Jeden náš kamarád chtěl hrozně do Indie. Abychom na to sehnali peníze, museli jsme vytvořit studentskou vědeckou expedici. Tu jsme na jaře 1991 do Indie skutečně vypravili a pobyli tam několik měsíců. Když jsme už byli unavení z toho cestování, odjeli jsme krátce do Nepálu. Ta země nám vedle velké, hlučné a špinavé Indii připadala roztomilá a komorní. Přemýšleli jsme, jak se sem vrátit. Napadlo nás, že bychom mohli začít dovážet nějaké věci odtud do Čech. Náhoda zafungovala, tatínkův kolega si otevřel v Praze obchod s věcmi z Vietnamu a dal nám v té době neuvěřitelnou částku 200 000 korun. Zboží, které jsme za to nakoupili a dovezli, se velmi rychle prodalo. Tak jsme se rozhodli, že se pustíme do „velkého podnikání“ a přemluvili jsme rodiče, aby zastavili chalupy. Dnes to vypadá jako běžná věc, ale v roce 1992 to byla odvážná myšlenka, takže i mí klidní rodiče pár nocí nespali. Tak jsme ve sklepě domu babičky Šimona Pánka začali prodávat první Sanu Babu zboží.

Vzpomínám na pracné hledání kvalitního řezbáře velkých soch. Po těchto nepálských sochách byla u nás velká poptávka. Nakonec jsme jednoho téměř geniálního tvůrce našli, nakoupili jsme zboží a poslali mu utržené peníze. Když jsme přijeli podruhé, ukázalo se, že žádné nové zboží není, protože on všechny ty peníze propil a nic neudělal. Postupně jsme přišli na to, že musíme peníze posílat jedné paní v té vesnici a ona mu je bude vydávat po částech a kontrolovat jeho práci. Další zajímavý problém byl, že Nepálci odmítali šít podle střihů. Tvrdili, že to přece nemůže fungovat. Teprve když naše krejčová jejich věci rozpárala a ukázala jim, že ten rozpáraný kus látky přesně odpovídá papírovému střihu, uvěřili, že se tak dá šít.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem pracovala pro Karla Schwarzenberga. S tím se pojilo množství neuvěřitelných zážitků, ale nejraději z nich mám jeho „teorii manželek“. Chystala se jednání s nějakými italskými investory, kteří tu chtěli postavit pilu. Mně se pořád něco nezdálo, i když ta čísla vypadala dobře. Jen mi cosi napovídala intuice. Pak jsem se odhodlala a řekla jsem Karlovi, že se mi ti partneři nezdají. On se na mě podíval a řekl: „Tak je pozveme na večeři s manželkami.“ V tu chvíli mě napadlo, že teď už jsme tady blázni dva, já se svou intuicí a on, který chce řešit investiční problém večeří s manželkami. Večeři jsme ale přesto domluvili a když ty dva páry vstupovaly do dveří, Karel mě vítězně kopal pod stolem do kolena. Povečeřeli jsme,  o byznysu nepadlo skoro ani slovo a když odešli, on si zamnul ruce a řekl: „No vidíte, s muži, kteří si vezmou takové podivné prostitutky, není možné dělat byznys.“ A vysvětlil mi svou „teorii manželek“, která praví, že když nevíte, co si myslet o nějakém muži, stačí se podívat na jeho manželku a máte jasno. Neplatí to ale obráceně. Spousta zajímavých a inteligentních žen si vezme pitomce. Ta teorie se mi osvědčila i v politice. Dá se to koneckonců aplikovat i na podřízené. S lidmi, kteří se obklopují podřízenými, kteří jim nikdy nejsou konkurencí, není něco v pořádku.

Dana Bérová rovněž vzpomíná na jednu z cest do Ruska v roce 1992. Plavili jsme se po řece Tunguzce, kolem nádherná krajina, ale se smutnými souvislostmi. Žijí tam zbytky indiánů Evenků a ti podobně jako severoameričtí  indiáni neumějí odbourávat alkohol. Sovětské vládě se podařilo úplně je pravidelnými dodávkami alkoholu zdecimovat. Ale jednou jsme přistáli u vesničky, která vypadala jako z jiného světa. Na rozdíl od ostatních nebyla zdevastovaná. Založili ji dva kamarádi, učitel a strojní inženýr. Začalo jim připadat, že jejich život není svobodný, válčili s různými umístěnkami a podobně, a tak se rozhodli pro jedinou svobodnou profesi – být lovcem v tajze. Bez jakýchkoliv příprav se sebrali a společně s rodinou a přáteli založili v divočině vesničku. V zimě lovili kožešinovou zvěř, v létě na měsíc odjeli na luxusní dovolenou na Krym a zbytek času čekali, až zase přijde zima. Ten učitel mi říkal: „Představa, že budu střílet do zvířat, pro mě byla strašná. Ale představa, že budu do smrti učit v zatuchlých třídách, byla mnohem horší.“ Vytvořili tam takovou komunu včetně vyučování jejich početných dětí. Byla to jakási forma protestu proti tehdejšímu sovětskému zřízení a zdálo se, že jsou tam šťastní.

A nakonec Dana Bérová vzpomíná také na to, jak byla na velké konferenci Google v Londýně. Tam jsem si uvědomila, jak velká propast v myšlení zeje mezi lidmi, kterým je přes dvacet a těmi, kterým je přes třicet. Dva němečtí podnikatelé ve věku 24+ tam prezentovali svůj nápad vytvořit virtuální svět pro malé holčičky, kde si po zaplacení relativně nevelké částky můžete například zařizovat domácnost. Překvapilo mě, jaký s tím měli úspěch. Když se pak objevil v soutěži Den D člověk nabízející cestovku pro plyšáky, připadalo mi to jako tak geniálně postmoderní nesmysl, že jsem byla ochotná věřit tomu, že to bude fungovat. A stala jsem se investorem toho projektu. Na Facebooku najdete stovky tisíc uživatelů zbožňující svoje plyšáky, tak proč jim nezařídit i cestování po světě?