Christian - lev z obýváku

Začalo to v rozjařených šedesátých letech v Londýně. V oddělení exotických zvířat legendárního obchodního domu Harrods, jehož motto zní Omnia omnibus ubique (všechno pro všechny a kdekoli), sedělo v kleci lvíče. Narazili na něj dva mladí Australané s dlouhými vlasy a v kalhotách do zvonu, John Rendall a Anthony „Eso“ Bourke. Udělalo na ně takový dojem, že si ho koupili. Pokřtili ho Christian a přivedli si ho do svého elegantního bytečku v Chelsea. Po čase ovšem začal být jejich exotický svěřenec pro centrum Londýna moc velký, a tak ho odvezli do Afriky.

Už takhle je to pozoruhodný příběh. Popkulturní senzaci jednadvacátého století však ze lva Christiana udělaly až další události.

Rok poté, co svého mazlíka vypustili do volné přírody, se za ním Rendall s Bourkem vydali do severní Keni. Společné shledání v divočině si natočili. O čtyřicet let později se tento záznam ocitl na YouTube, kde ho zhlédlo na 44 milionů lidí, a začal se masově šířit e-mailem.

Prohlédněte si setkání plné emocí na Youtube - Christian.

Ve tříminutovém filmu stojí Christian na skále a oba mladí muži čekají asi sedmdesát metrů od něj. Zvíře se na ně dívá, pak udělá pár kroků, jako by se chtělo podívat líp. Náhle si přímo viditelně uvědomí, že ty dva zná, vzrušeně zavrčí a vyrazí vpřed. Nejkratší cestou k nim doběhne a vrhne se jim do náručí. Položí jim ohromné tlapy na ramena, začne svým starým známým zuřivě olizovat obličej a šťouchá je čenichem do krků.

Výjev má tak emocionální náboj, že by se dal klidně považovat za pečlivě secvičenou scénu z hollywoodského filmu. Jenže to není pohádka, nýbrž okouzlující úryvek ze skutečného příběhu lva jménem Christian.

Pro mnohé diváky tkví kouzlo šotu snad jen v tom, že divoké zvíře na muže nezaútočí. Na jiné má však takový citový dopad, že to Rendall a Bourke, nyní o čtyřicet let starší, stále ještě tak úplně nechápou.

„Jde o to, jak těsné pouto mezi člověkem a zvířetem zobrazuje? Nebo vypovídá o dospívání a loučení? Nebo o ztrátě, samotě a radosti z opětovného shledání? Jde o tu nesobeckou lásku, kterou Christian projevuje?“ Takové otázky kladou v předmluvě k druhému vydání knihy Lev jménem Christian. Poprvé vyšla v roce 1971, druhé, opravené vydání z roku 2009 doplňuje informace k onomu populárnímu videu.

Dvaašedesátiletý Anthony Bourke a o dva roky starší John Rendall zůstali dodnes přáteli. „Když jsme si tak prohlíželi staré fotografie a povídali si o Christianovi, zase jsme si ho zamilovali,“ vypráví Rendall, zapálený ochranář, jenž létá mezi Londýnem a Sydney a působí jako konzultant vztahů s veřejností v oblasti cestovního ruchu a ochrany přírody.

Bourke žije na jihu Sydney: stal se z něj jeden z předních australských kurátorů domorodého a koloniálního umění. Také on se zapojil do „naléhavého boje za zachování přírody na naší planetě“.

Zkušenosti s Christianem se nepochybně podepsaly na obou. Lvíče se nenarodilo v divočině, ale v dnes už neexistující zoologické zahradě v Ilfracombu na jižním pobřeží Anglie. Když mu bylo devět týdnů, koupil ho obchodní dům Harrods, a tak putovalo vlakem do Londýna. V té době ještě obchod s exotickými zvířaty nereguloval žádný zákon.

„Se zvířaty se kšeftovalo neomezeně a nevedly se o tom žádné spolehlivé záznamy,“ vzpomíná Rendall. „Když tak o tom dnes přemýšlíme, je nám jasné, že jsme v první řadě neměli vůbec mít možnost si koupit lva a že jsme koupí nevědomky podpořili podloudné obchody se zvířaty, s kterými rozhodně nesouhlasíme. Jenže šedesátá léta prostě byla taková.“

Situace se změnila až v roce 1973, kdy světlo světa spatřil zákon o ohrožených druzích.

Lví koťátko

Lvíček oba přátele zaujal už proto, že vyrostli na venkově a zvířata měli rádi. Bourke pocházel z Nového Jižního Walesu, takže dětství strávil na kraji buše. Doma měli spousty psů, první kočku zachránil v jedenácti. Rendall se narodil na farmě v Bathurstu, 220 kilometrů jižně od Sydney. Od dětství ho obklopovali psi plemene kelpie a australští ovčáci.

„Esa i mě to kotě okamžitě uchvátilo. V okouzlení jsme u jeho klece proseděli celé hodiny,“ vybavuje si Rendall. „Šokovalo nás, když jsme zjis-tili, že to neodolatelné stvoření zavřené v mrňavém kotci čeká, až si ho někdo koupí. Měli jsme pocit, že bychom s tím měli něco udělat. A rozhodli jsme se, že mu zkusíme nabídnout něco lepšího.“

Bylo jim zrovna něco přes dvacet a vlastnili obchod se starožitnostmi na tehdy módní Kings Road. Z Austrálie byli pryč sotva tři měsíce. Kupovat lva vůbec nebylo rozumné, vždyť tím na sebe brali ohromný závazek. Po několika týdnech bedlivých úvah a po důkladných pohovorech v obchodním domě však přece jen zaplatili 250 guineí (dnešních 7300 dolarů) a vzali si lvíče domů. „Věděli jsme sice, že to bude jen nakrátko, na šest, maximálně na devět měsíců, ale i tak muselo jít všechno ostatní stranou,“ vykládá Rendall.

Ložnici a hernu Christianovi zřídili přímo v rozlehlém suterénu obchodu. Nakoupili mu spoustu hraček a speciální potravu. S místním farářem se domluvili, že ho budou moct každý den vyvenčit v sousední kostelní zahradě, kterou obklopovaly vysoké zdi. „V té době panovala v Londýně nesmírně vzrušující a tvůrčí atmosféra. Žila tu australská komunita včetně malíře Bretta Whitelyho a spisovatelky Germaine Greerové. Probíhal tu jakýsi nepřetržitý iniciační rituál – každý z nás se prostě usilovně a po svém snažil dělat něco jinak,“ shrnuje Bourke.

Kings Road byla Mekkou návrhářů, hudebníků, malířů a tvůrčích lidí vůbec, takže tu živý lev nepůsobil nemístně. O víkendech se ulice měnila v přehlídku okázalosti a krásy, no a „exotická zvířata k tomu elegantnímu reji neodmyslitelně patřila“, píší ve své knize tihle dva přátelé.

Pravda ovšem je, že vůbec netušili, co mohou čekat. Nevěděli ani, do jaké míry je možné lva ochočit. V obchodním domě jim dali kontakt na manžele, kteří si rok předtím koupili pumu, ovšem ani to je nemohlo dostatečně připravit.

„V mnoha ohledech jsme museli improvizovat,“ směje se Bourke. „Neměli jsme nikoho, kdo by nám poradil. Christian byl ale doopravdy výjimečný – nesmírně inteligentní, měl milou a mírnou povahu a ohromný smysl pro humor. Byl i neuvěřitelně charizmatický. Každý se do něj hned zamiloval, což nám usnadňovalo situaci.“