Čekáme, až zazvoní telefon

Jak jste to mohli zvládnout? Na tuhle otázku odpovídají Alžběta a Vratislav Hláskovi v poslední době často. Jsou prvními českými pěstouny, kteří si vzali do péče novorozeně určené k osvojení přímo z porodnice. S jasným plánem: zachránit je před kojeneckým ústavem, dát mu co nejlepší péči a pak je předat jeho definitivní rodině. „Jejich“ miminko je už u svých šťastných osvojitelů a Hláskovi se těší na další.

Reader´s Digest: Jak jste na takovou věc přišli?

Vratislav: Zjistili jsme, že lidé, kteří v Česku žádají o osvojení dítěte, se tak bojí rizika, že si je vezmou, teprve až když mají úplnou jistotu, že je nebudou muset vracet původní rodině. Výsledkem je, že děti tráví dlouhou dobu v ústavech místo v rodinách. My bychom raději riskovali, že soudce nakonec svěří dítě jiné rodině, hlavně že stráví tenhle důležitý čas mimo ústav, který způsobuje nezvratné negativní změny v jeho vývoji.

Reader´s Digest: A proč vlastně musí být v ústavu i tehdy, když biologická matka svolí s osvojením?

Alžběta: Tvrdí se, že toto rozhodnutí může ovlivnit například laktační psychóza, proto existuje ochranná lhůta, kdy matka má právo názor změnit. Po celou tu dobu se miminko ani k osvojení nenabízí.

Vratislav: Zdejší praxe je trošku právní paskvil. Samozřejmě, že by žena měla mít lhůtu na to, aby své rozhodnutí mohla odvolat, ale ona musí podle zákona dát osobně po šesti týdnech druhý souhlas. Sehnat pak ale některé matky je obtížné, jiné mají za sebou rozhořčené útoky okolí, takže napodruhé, z donucení, souhlas nedají. Celé se to protahuje. Laktační psychózou přitom trpí podle statistik zhruba deset procent žen, ale zbylých devadesát procent dětí čekají nesmyslně dlouhé měsíce v ústavech.

Reader´s Digest: Změnit názor ale mohou i matky bez laktační psychózy.

Vratislav: To ano, ale myslím, že společnost by na ně neměla vyvíjet nátlak. V dětském domově jsem zažil, jak i kvalifikovaní psychologové a kurátoři matku přesvědčovali, že si má dítě nechat. My bychom byli rádi, kdyby se ve společnosti ujalo, že dát dítě k adopci není od žen nezodpovědné rozhodnutí, naopak – čím dřív reálně zváží své vlastní možnosti, zralost a schopnosti dítě vychovávat, tím lépe. Jsou to většinou holky v tísni, žádní asociálové. Když se překonají, dva tři roky se v těžkých podmínkách pokoušejí dítě vychovávat, a pak jsou stejně nucené je odložit.

Alžběta: Matka má příležitost mít dítě ještě za rok, za tři, za deset. Pro dítě je to ale jediná šance, jak správně začít.

Reader´s Digest: Mohou je tři měsíce v kojeneckém ústavu zásadně poznamenat?

Vratislav: V této fázi se dítě poprvé seznamuje s tím, jak na něj okolní svět reaguje, a vytváří si schopnost vytvářet vazby. A pokud na tuhle rozvíjející se schopnost nikdo neodpovídá, přirozeně se naučí vazby nevytvářet. Nevyplatí se mu to. A to je definitivní poškození pro celý život.

Reader´s Digest: I lidé, kteří prošli ústavní výchovou, přece dokážou navazovat vztahy.

Vratislav: Ano, vytváří se něco, co navenek může vypadat jako pevná vazba, ale je to pseudovazba. Ve zlomových okamžicích se tomu člověku vztahy hroutí. Děti, jež umějí vytvářet vazbu, však dokážou procházet problémy a poučit se z nich, zatímco ústavní děti je berou jako útok proti sobě a narůstá v nich pocit zhrzenosti. To jsou pak třeba ti školní střelci.

Alžběta: Důsledky se často ukazují i u některých osvojených dětí. Navázání vztahu s novými rodiči nejdřív vypadá úžasně, ale kolem třináctého čtrnáctého roku se to celé začne hroutit.

Reader´s Digest: Takže raná pěstounská péče, kterou prosazujete, je především prevence budoucích problémů?

Alžběta: Ano. Hlavně je to ale snaha dát dítěti šanci nepropást to nejdůležitější období. I kdyby byl zákon nejvstřícnější a vše šlo hladce, vždycky vznikne nějaká prodleva, a tu je třeba překlenout.

Reader´s Digest: Jak se to v praxi dělá? Přijdete na úřad a řeknete: Dobrý den, my bychom chtěli čerstvě narozené dítě?

Vratislav: My nechtěli dítě, my přišli nabízet službu. To je velký rozdíl mezi osvojením a pěstounskou péčí. Osvojení bývá často řešením vlastního problému, proto osvojitelé neberou děti, které nejsou právně uvolněné, kdežto pěstounská péče je řešením jiného problému. Měla by to být skutečně profesionální služba a jsme rádi, že návrh zákona, který se nyní připravuje, to tak vnímá. Tohle je jediná cesta, jak dostat děti z ústavů do zdravějšího prostředí.

Alžběta: O tom kroku jsme přemýšleli řadu let. Měli jsme zkušenosti s dětmi na rozhraní dospělosti z ústavů nebo dysfunkčních rodin, které u nás trávily období přechodu k dospělosti. Začaly se k nám přirozeně stahovat ty, které se nedokázaly ve svém původním prostředí vzpamatovat. Naší rodinou prošlo asi dvanáct takových dospívajících lidí, někdo zůstal pár dní, někdo několik let, než se podařilo, co potřeboval – usadit se, dodělat školu, najít si zaměstnání, bydlení.

Vratislav: Právě u těchhle dětí jsme si uvědomili, že napravovat důsledky rané ústavní péče je těžké, daleko důležitější je začít správně na začátku. Pak jsme měli vlastní děti, a když trochu povyrostly, zjistili jsme, že nám zbývají volné síly, kapacita.

Reader´s Digest: Jak úředníci reagovali?

Vratislav: Přestože máme největší umístění dětí v ústavech v Evropě, naše zkušenost s úřady byla mimořádně pozitivní. Rozhodli jsme se oslovit přímo sociální pracovnice a Krajský úřad Středočeského kraje. Chtěli jsme zainteresovat státní správu a úředníky, vyšlapat přímou cestu nejen pro nás, ale pro každého, kdo bude chtít podobnou službu nabízet. Naši snahu nikdo neblokoval, nikdo nehledal výmluvy, proč to nejde.

Reader´s Digest: Jak dlouho trvalo, než vaše nabídka našla svého klienta, tedy miminko?

Alžběta: Museli jsme projít školením a testy pro pěstouny, což trvalo asi rok. Pak nám zavolali a ještě ten den jsme jeli za miminkem do porodnice a jezdili jsme tam každý den, dokud nebylo možné odvézt je k nám domů.

Reader´s Digest: Jak člověk k dítěti, které má jen načas, přistupuje?

Vratislav: U nás se pěstounská péče někdy považuje za placenou adopci. Jako byste si adoptoval dítě, a přitom dostával od státu pěstounské příspěvky. Ale to je nedorozumění. Pěstounství má být profesionální služba, přirozená náhrada za nezdravou ústavní péči, k níž patří nejen schopnost dítě přijmout, ale také jej propustit. Tohle musí být od začátku jasné.

Alžběta: Maminky mívají pocit, že dítě je potřeba vlastnit, aby šlo o emocionální vztah. Ale když hlídáte dítě nemocné sestře nebo kamarádce, můžete je mít rád, chováte se k němu srdečně, staráte se, a přitom není vaše. Pokud si to člověk srovná v hlavě, není v tom problém.

Reader´s Digest: Co novému dočasnému sourozenci říkaly dcery?

Vratislav: Chápaly tu situaci daleko lépe než někteří dospělí. Dokázaly si vytvořit k dítěti vztah, ale nepovažovat ho za své, chápaly, že u nás není napořád, že na svou rodinu teprve čeká. Bylo krásné sledovat, že pro děti je přirozené starat se, mít je rád, ale přitom vědět, že nevlastním.

Reader´s Digest: Nemluvně jste měli v péči mnoho měsíců. Věděli jste, do jaké rodiny půjde?

Vratislav: Bylo u nás déle, než jsme čekali. Soudní jednání se táhlo. My netušili, ke komu dítě půjde, stejně jako osvojitelská rodina nevěděla, že jí bude tohle dítě nabídnuto. Obojí se stalo ze dne na den ve chvíli, kdy dítě bylo právně uvolněné.

Reader´s Digest: Jak nová rodina přijala informaci, že dítě vyrůstalo u vás?

Alžběta: Byla to pro ně velká úleva, protože jejich největší touha byla, aby dostali dítě, které neprošlo ústavem. Jsou to osvícení lidé.

Vratislav: I když v jistém smyslu je to pro ně samozřejmě komplikovanější, člověk si musí srovnat své představy. Dítě v ústavu navenek vypadá dobře, zvedá ručičky, jako by říkalo: „Vezmi si mě, táto, mámo.“ Jenomže právě tohle ukazuje, jak je traumatizované. Dítě z náhradní pěstounské péče může být zpočátku nedůvěřivé, vyžaduje to proto lidi, kteří netrpí žádným komplexem méněcennosti.

Reader´s Digest: Jak dlouho předávání trvalo?

Alžběta: Na začátku jsme se s osvojitelskou rodinou domluvili, že bychom to mohli zvládnout do měsíce. Nakonec to ale trvalo jenom týden. Rodina byla úžasná, dokázali mluvit o všem, všechno konzultovali, chodili třeba za našimi dětmi a ptali se jich, co má a nemá dítě rádo. Po týdnu společných intenzivních příprav jsme mávali miminku přes sklo auta. Ale pro nás tím předávání samozřejmě neskončilo, jsme neustále v kontaktu.

Reader´s Digest: Je pro dítě velký šok ze dne na den změnit rodinu?

Alžběta: Dítě, které se naučilo normálně vytvářet vazbu, je ve výjimečných případech schopno ji překlopit na někoho jiného. Ostatně příroda je na to zařízená, matky dřív mnohem častěji umíraly a děti přecházely do péče babiček nebo tet. Musí-li tato situace nastat, je pro dítě nejsnazší, když přechází přímo z jedné dobré rodiny do druhé. Paradoxní je, že spousta rodičů dnes odchází docela brzy od dítěte do práce, předávají ho chůvě nebo do jeslí a nad tím se skoro nikdo nepozastaví.

Reader´s Digest: Neříkejte, že vám nebylo smutno.

Alžběta: Vy jste smutný, když vám hlídá dítě babička?

Reader´s Digest: Ne, to bývám většinou veselý. Ale to nedávám dítě pryč napořád.

Alžběta: Víte, lidé si do té situace promítají pocit odebrání dítěte, ale to je úplně mylné. Samozřejmě že máte v jistou chvíli zvláštní pocit, jako by vám najednou chybělo něco, na co jste zvyklý. Ale zcela převažuje pocit, že všechno krásně zaklaplo, že to, co jsme udělali, je správné a logické. Já jsem nepřišla o své dítě, hlídala jsem jej a jemu se konečně „uzdravili“ rodiče. Takhle to chápu.

Reader´s Digest: Uvidíte je ještě někdy?

Vratislav: To je samozřejmě věc jeho nové rodiny. Jen oni mohou rozhodnout, jestli svému dítěti řeknou o jeho minulosti, my spíš doporučujeme to udělat. Mezi věcmi, které rodině předáváme, jsou také fotografie od porodnice až k předání, na horách, u vody. Je důležité, když má dítě vzpomínky na dětství. Děti z dětských domovů, které jsme měli v rodině, takové vzpomínky vůbec neměly, neměly ani lidi, kteří by jim ho připomněli. V těch dětských domovech mají škrtnuto třeba osm let života.

Reader´s Digest: Má raná pěstounská péče šanci se u nás rozšířit?

Vratislav: Chceme, aby se z ní stala naprosto běžná praxe. Aby sociální úřad sám aktivně vyhledával pěstouny a měl potřebu k nim děti umísťovat. Nechtěli jsme udělat nestandardní krok, ale ukázat, jak má vypadat běžný postup, který je pro dítě zdaleka nejlepší. Přitom v zahraničí jde už o normální praxi.

Reader´s Digest: Jak se vlastně žena, která nabízí tuhle péči, živí? Pobíráte nějakou dávku?

Alžběta: Když mám v péči dítě, jsem člověk na mateřské dovolené, takže beru rodičovský příspěvek a odměnu pro pěstouna. Problém je, že když předám miminko, jsem vlastně v tu chvíli bez zaměstnání. A do té doby, než přijde další miminko, žádné peníze nedostanu. Přičemž nastoupit do zaměstnání třeba na pár týdnů mi připadá nezodpovědné. Tohle není ještě vychytané, ale mělo by se to nějak ošetřit, už proto, že naše péče je mnohem levnější než ústav.

Reader´s Digest: Znamená to, že chcete nabídnout svou službu dalšímu dítěti?

Alžběta: Jistě, už jsme ji nabídli.

Vratislav: Čekáme jen, až zazvoní telefon, a jedeme do porodnice.

Manželé Hláskovi