Chlapi s velkým srdcem

Tito tři pánové jsou ještě k tomu držitele Křesadla – ceny, kterou každoročně uděluje Hestia – Národní dobrovolnické centrum nejobětavějším z obětavých v metropoli.

POZITIVNÍ SVĚTLO

Jednou rodiče Petra Macha doma v Hronově sledovali televizi, a náhle... krve by se v nich nedořezal. V dokumentu z pražského azylového Domu světla, kde se sdružují HIV pozitivní klienti, se mihnul jejich syn! Machovi netušili, že jejich Petr už několik let právě těmto lidem pomáhá. „A i kdyby to věděli, měli by jistě, jako spousta dalších, za to, že pracovat s HIV pozitivními může jen člověk se stejnou diagnózou. Pražáci sice mají proti zbytku republiky liberálnější přístup, ale jakmile si v tramvaji vytáhnu knížku o problematice HIV, mám kolem sebe dost místa k sezení,“ říká s úsměvem Petr, kterého k dobrovolnictví přivedli kamarádi. To ještě studoval obor lidské zdroje a personalistika na vyšší odborné škole. Jen co ale přičichl k dobrovolnické práci, přestoupil na vysokou školu, studovat obor sociální práce. I přes velké zaujetí ovšem zjistil, že tahle pomoc má i své stinné stránky.

„Mnoho dobrovolníků touží sbírat padlé, a místo toho narazí na nevděčníky, což je docela frustrující. Ne každý náraz s realitou ustojí. Během dvou let zůstávají z deseti dobrovolníků tak dva,“ shrnuje Petr Mach, který je dnes už sám školí. Jeho prý před frustrací uchránilo vědomí, že když pomůže jednomu jedinému člověku, má ta práce smysl. „Jednou možná zjistím, že jsem kvůli dobrovolničení něco promeškal, ale teď to tak nevnímám, ačkoli mi třeba bere osobní život,“ přiznává.

Kde by na něj vzal čas? Pracuje jako inspektor kvality sociálních služeb, v Domě světla má částečný úvazek a navrch zde ještě působí jako dobrovolník. A k tomu pomáhá v azylovém domě na Vysočině. „Vztahy teď skutečně nejsou moje priorita,“ přitakává. „Zatím mě sice moje práce naplňuje vrchovatě, ale co si budeme povídat… jak se člověk zabouchne, jde všechno stranou,“ směje se muž, kterému se podařilo propojit ekonomické vzdělání s tím sociálním. „Spousta kolegů se veze jen na vlně sociální sféry. Mě ale ekonomika naučila, že kdo chce pomáhat lidem, musí na to mít.“ V Petrovi se ekonom zkrátka nezapře. Ani on sám nevylučuje, že jednou se k číslům třeba vrátí. „Až zjistím, že mi sociální sféra nic nedává a já nedávám nic jí, půjdu dělat třeba účetního,“ zamýšlí se. „Zatím jedu na plný plyn. Jeden terapeut mi už řekl, že žiju tak rychle, že umřu v padesáti. No ale dožít se osmdesátky za cenu toho, že život proflákám? To ne, to budu radši za exota, za kterého mě už beztak spousta lidí považuje. Ovšem jsem exot, jehož život je naplněný,“ uzavírá Petr Mach.

KDYŽ SE SPORTOVEC NEMŮŽE HÝBAT

Vzít postiženého člověka na túru do hor nebo se s ním ponořit pod vodu, to už chce trochu odvahy a bláznovství. Obojí Patrik Bém prokázal ve chvíli, kdy četl v časopise článek o postiženém mladém muži, který dřív lezl po skalách, ale po autonehodě už nemůže. „A proč by nemohl?“ podivil se Patrik, v té době majitel horolezeckého oddílu. Napsal tedy do redakce dopis. „Adam se mi ozval, vyrazili jsme na výlet a ze mě se ze dne na den stal dobrovolník,“ vzpomíná Patrik, který v tu chvíli netušil, že se právě vydal na cestu, která mu dost zamíchá životem.

O pár měsíců později narazil na další článek, tentokrát o slepém horolezci Janovi. I s ním se zkontaktoval. „S tímhle klukem jsme už zdolali Mont Blanc,“ konstatuje nadšeně muž, který má zřejmě pomoc postiženým v krvi. Jeho dědeček se totiž stal válečným hrdinou, když při zachraňování raněného spolubojovníka sám přišel o nohu. „Navzdory tomu děda i později ochotně pomáhal každému, kdo to potřeboval. Byl hrozně vitální, dokonce jezdil na kole. Zkusil jsem šlapat jen jednou nohou, ale je to hrozná dřina,“ připouští Patrik a vzápětí se vrací ke svým dobrovolnickým začátkům. „Měl jsem dva postižené kluky a cítil jsem, že bych zvládnul i víc. Jenže to chtělo systematičnost. Tak jsem po různých oklikách, kdy jsem třeba docházel za dětmi do dětského domova, zakotvil v centru Paraple. Chodil jsem tam na noční směny jako sanitář, a to bylo přesně ono. Mezi klienty jsem si našel hodně přátel. Vlastně už nemám žádného, který by nebyl postižený,“ směje se Patrik.

Do smíchu mu však určitě není pořád. Dílem i kvůli těmto aktivitám mu totiž ztroskotalo manželství: „Byl jsem přesvědčen, že tohle mi žádná ženská nevezme. Přesto jsem se po svatbě snažil nějak přizpůsobit rytmu rodiny, žena mě chápala. Nakonec to ale nestačilo,“ shrnuje otec šestiletého syna, kterého si s manželkou osvojili, a tříleté dcerky. Dobrovolničení mu vzalo nejen rodinu, ale téměř všechen volný čas. „Bývám hodně unavený, ovšem utnout to nemůžu,“ zamýšlí se Patrik, který teď pracuje jako správce v pražském Domově Sue Ryder. „Spousta vztahů totiž přerostla v přátelství a neumím se vším seknout jenom proto, že je toho na mě zrovna moc.“

O houževnatosti Patrika Béma svědčí i fakt, že se před třemi lety dal na maraton a nyní zkouší triatlon. Koneckonců, fyzička se mu při práci s klienty, potažmo kamarády, hodí. S jedním vozíčkářem se například potápí. Zatímco ten zažívá pod vodou blaho stavu beztíže, kdy ho výjimečně nic netlačí a netíží, jeho asistent se před ponorem i po něm pěkně nadře. „Tuhle jsem si z potápění v Egyptě přivezl parádní zánět šlach,“ říká Patrik. Že by ho to však nějak brzdilo v rozletu, se nezdá. Den po našem rozhovoru už vyrážel s jiným klientem na čtrnáct dní poznávat přírodní krásy USA. V pozdravu, který mi poslal, mimo jiné podotknul, že „navzpíral“ už něco přes osm lidských tun…

MANAŽER PRO CHUDÉ

Že jsou Francouzi gurmáni, ví každé malé dítě. Proto mi připadá až úsměvná náhoda, že francouzský novinář Fabrice Martin Plichta žijící v Praze dobrovolničí jako ředitel potravinové banky. I když ona to zase taková náhoda není. Otec tří dětí totiž tuhle banku před čtyřmi lety založil. „Přišel jsem do Prahy v roce 1989 a jako dopisovatel deníku Le Monde a redaktor francouzského vysílání Českého rozhlasu jsem během revoluce a po ní zažíval nádherná novinářská léta,“ vzpomíná Fabrice. Vzrušujících témat pak ovšem pozvolna ubývalo, a tak se začal rozhlížet, kam by napřel energii. Napadla ho potravinová banka. „Chtěl jsem pomoci lidem, kteří neprofitovali z nabyté svobody a ekonomického růstu, spíš naopak. Koncept jsem znal z Paříže. Tady sice působí hodně organizací, které pomáhají různě handicapovaným lidem, ale žádná nepracuje s přebytky,“ upozorňuje Fabrice.

Potravinová banka se tuhle „díru na trhu“ snaží zaplnit. Ve svých skladech shromažďuje přebytečné potraviny, které se pak distribuují charitativním organizacím, jejichž pracovníci je rozdělují už konkrétním lidem. „Nejtěžší na celé práci je přesvědčit firmy, aby přebytky nevyhazovaly, ale darovaly je bance. U potravinářských firem se to celkem daří, ovšem obchodní řetězce zatím s přebytky takhle pracovat nechtějí. Jejich cíl je maximálně vydělávat, a vědí, že v Česku si konzument nepotrpí ani tak na kvalitu jako na cenu. Takže raději prodávají prošlé zboží v akci za pár korun. My bychom ale stejně prošlé zboží nebrali,“ konstatuje Fabrice. „Naši klienti jsou lidé oslabení buď sociálně, nebo zdravotně. Přece jim nemůžeme ještě ubližovat prošlými potravinami,“ zamýšlí se ředitel potravinové banky. Být tahle funkce placená, jistě by si přišel na slušné peníze. Dá se totiž klidně srovnat s postem manažera mezinárodní firmy. Fabrice Martin Plichta vyhledává a přesvědčuje firmy, aby s potravinovou bankou spolupracovaly, shání po republice další sklady, a také kooperuje se zahraničím – v současné době je po osmnácti evropských zemích rozseto přes dvě stovky dalších regionálních potravinových bank. „Je to práce na plný úvazek, a kdybych nebyl novinářem na volné noze, asi bych ji dělat nemohl,“ míní novinář a zároveň přiznává, že by svou funkci časem rád někomu předal. „Konečně bych pak měl víc času na pěstování květin, bylinek, zeleniny, na knížky, na hraní na klavír, no a samozřejmě na děti,“ zasní se charizmatický muž, který díky svému otevřenému srdci nakrmil už mnoho kručících žaludků.

Znáte ze svého okolí podobné "hrdiny" všedních dnů? Napiště nám o nich!