Mauglí v sukních
Příběh dívky, která se narodila v africké divočině. Přezdívají ji Mauglí v sukních. Dnes žije v Paříži, studuje filmařinu, ale srdce ji zůstalo v Africe
Autor Kim Willsherová
Sdílet
V závěrečné scéně filmu Kniha džunglí odchází chlapec Mauglí z rodné divočiny a míří do „vesnice člověčí smečky“. Pohledem ho vyprovázejí jeho přátelé – medvěd Balú a černý panter Baghíra. „Musí to tak být,“ prohlásí Baghíra. „Mauglí se vrací ke svým.“ Tippi Degréová, jíž se přezdívá Mauglí v sukních, však nemá rozhodování o tom, kde je vlastně doma, vůbec snadné. Před devíti lety totiž odešla z africké divočiny, kde vyrůstala, do „vesnice člověčí smečky“ jménem Paříž.
Svůj pravý domov však stále ještě hledá...
V současné době studuje Tippi Degréová na slavné pařížské Sorbonně filmařinu, je jí osmnáct a snaží se oba odlišné světy, které jí zatím sloužily jako domov, uvést do souladu. „V Africe prožila neobyčejné dětství. Byl to kouzelný svět, v němž zažívala dokonalé štěstí. Pak musela jít studovat do Paříže, a to je svět úplně jiný. Podle mého názoru se Tippi domnívá, že jí Afriku neprávem odňali, což ji bolí. Nikdy si ale nestěžuje, nikdy o tom nemluví. Jako by za tím prostě udělala tlustou čáru,“ soudí její matka Sylvie Robertová. Pak ještě dodá: „Zprvu reagovala, jako by ji nedostatek prostoru ve městě zaháněl do kouta. Říkala mi: ,Mami, mezi těmi domy je málo místa, nevidím nebe.‘ V buši jsem se o ni nebála, protože byla zvyklá tam žít a znala pravidla života v divočině. Ve městě na ni ale číhají nejrůznější nebezpečí.“
Tippi Benjamine Okanti Degréová se narodila roku 1990 ve Windhoeku, hlavním městě Namibie. Křestní jméno dostala podle americké herečky Tippi Hedrenové. Slovo okanti označuje v namibijském nářečí surikatu, což je malá cibetkovitá šelma, kvůli níž se její rodiče, fotografové divočiny na volné noze, Sylvie Robertová a Alain Degré, původně na poušť Kalahari vydali.
Během svého kočování po Jižní Africe pořídili fotografie, jimiž okouzlili svět: rozcuchané batole mezi Sany neboli Křováky, jak si hraje s divokými zvířaty, prochází se nahé po písčitých dunách nebo se toulá divočinou oblečené jen v malé bederní roušce. Tippi byla zkrátka dítětem přírody. Hrávala si v buši či na poušti, přátelila se s velkými kočkovitými šelmami, se slony, hady, pštrosy...
Její zeměpisně rozpolcený život symbolizují dva snímky na konferenčním stolku v matčině bytě v Marais, historické čtvrti Paříže. Na jedné Tippi hladí malé lvíče, na druhé stojí na pařížské ulici před zdí, pomalovanou graffiti. Rodina se v roce 2000 natrvalo vrátila do Paříže. Tippi se, jak tvrdí dvaapadesátiletá Sylvie, jen hodně obtížně přizpůsobovala životu v novém prostředí. Navíc právě tehdy se rodiče po pětadvacetiletém soužití rozhodli, že se rozejdou, takže šok byl bohužel hned dvojnásobný. „Žili jsme na Madagaskaru, ovšem o Vánocích v roce 1999 jsme se vrátili, protože tehdy už byla Tippi docela známá a francouzská televize ji pozvala, aby v ní vystoupila. Tippi tehdy bylo deset a cítila se úplně opuštěná. Musela se vyrovnat s tím, že už nežije v Africe a že ji opustil táta,“ připouští matka. „Těžko chápala, proč tady už její milovaný ‚dadou‘ není. Do té doby jsme byli neustále spolu, ve dne v noci; nejdřív já s Alainem, a pak, když se narodila Tippi, všichni tři. To byl její život – my tři pořád spolu.“ Dnes Sylvie neřekne nic víc, než že to byly těžké časy a že vztah mezi Tippi a otcem byl – a dosud je – složitý. „Nesedli jsme si, jak se to často dělá v normálních rodinách, a nepromluvili jsme si o tom, protože naše rodina nebyla zcela běžná. Já jsem se jí to nikdy nesnažila vysvětlit, a ona se mě na to nikdy neptala,“ líčí matka. „Hlavně se mě pořád držela jako klíště, protože tak na to byla odmalička zvyklá. Byla jsem totiž, jak to většinou s matkami bývá, středem jejího světa, a dokud jsem jí zůstávala nablízku, bylo všechno v pořádku.“ Tippi byla šťastná všude. V Africe zažila mnoho krásných chvil, hrála si se zvířaty všeho druhu; bylo jí dobře s kuřaty i s levhartem. Vůbec si neuměla představit, že by to jednou mohlo skončit. Když si uvědomila, že to skutečně skončilo, přestala o svém druhém světě mluvit. Snažila se na něj zapomenout, protože při vzpomínce ji vždycky bodlo u srdce. Do školy chodila jen tehdy, když přijela s rodiči do Francie na dovolenou nebo když potřebovali prodat své fotografie a filmy.
 |
| Tippy s maminkou v africké divočině. "V buši jsem se o ni nebála, protože byla zvyklá tam žít a znala pravidla života v divočině," říká její maminka Sylvie Robertová. |
 |
| Tippy v Paříži před zdí, pomalovanou grafiti. "Mami, mezi těmi domy je málo místa, nevidím nebe," říkávala malá Tippy mamince po návratu z Afriky. |
Na Madagaskaru k ní sice docházel soukromý učitel, přesto ani jeden rok povinné školní docházky nedokončila. „Tady vidíte, co si o myslela učení,“ směje se Sylvie a ukazuje fotografii, na níž Tippi sedí ve třídě, na lavici má s matematickou přesností srovnané knížky i penál a pořádně se mračí. „Bylo pro ni strašně těžké začít najednou na celý den chodit do školy,“ vykládá Sylvie. „Ačkoli nikdy nebyla nijak namyšlená, přece jen to byla ta Tippi z Afriky. Paříž, to nebyl její svět, a tak se mu snažila uniknout. Podle školního hodnocení se práce ve třídě nezúčastnila, skoro s nikým nemluvila. Od druhých dětí si dokonce vždycky záměrně odsedala.“
Připadala si jako outsider, obtížně navazovala přátelství. Idylický život v divočině byl daleko. V knížce Tippi: Moje kniha o Africe, která vyšla zanedlouho po jejím návratu do Paříže, sama napsala: „Všichni tady mají nějaké problémy. Dokud jsem žila v africké divočině, žádné problémy jsem neměla.“ Dál píše: „Po příjezdu do Francie jsem se pokoušela povídat si s vrabci, psy, holuby, kočkami, kravami a koňmi. Nešlo to ale. Nevím proč. Snad proto, že mojí skutečnou vlastí je zkrátka Afrika, ne Francie.“
.jpg) | Knihu Tippi: My Book of Africa si můžete v originále přečíst na Google Books. Naleznete v ní nejen zajímavé příběhy, ale také množství krásných fotografií z Africké divočiny. |
„Tippi se po zvířatech hluboce stýskalo,“ vzpomíná Sylvie. „Ve městě ze začátku běhávala za vším živým, co jen kde zahlédla. Dokonce chytala všechny ty špinavé holuby a mazlila se s nimi.“ Potom ukáže do jednoho kouta obývacího pokoje. „Támhle jednou našla přiotrávenou myš a ptala se mě, jestli si ji může vzít do ruky. Seděla a držela ji, dokud jí v rukou nezemřela. Bylo to hrozné. Nemohla jsem jinak, než ji od předchozího života úplně odstřihnout. Musela se začít vzdělávat. Chtěla jsem pro Tippi jen to nejlepší.“
Další krize poznamenala vztah mezi matkou a dcerou s nástupem Tippiny puberty. Docházelo k obvyklým sporům kvůli škole, chlapcům a míře dětské svobody. „Tippi si kupodivu myslela, že jsem málo přísná. Chtěla jsem jí nechávat prostor pro vlastní rozhodování, aby viděla, že ji mám ráda, že ji respektuji jako člověka a že jí věřím; ona to ale považovala za zradu, jako bych ji opouštěla v době, kdy mě pořád ještě potřebuje.“ Sylvie své jediné dítě urputně brání a vždycky mu rychle přispěchá na pomoc jako lvice chránící své lvíče. Kritika jí prý vůbec nevadí, ovšem podle toho, jak se proti ní okamžitě ohrazuje a neustále ji donekonečna rozebírá, se zdá, že jí vadí víc, než je ochotna si připustit. „Lidé příliš nechápou, co všechno jsem Tippi dala, ale bylo to instinktivní a naprosto upřímně míněné,“ prohlašuje. „V dětství postrádala zázemí kompaktní rodiny. Proti celému světu jsme stávaly jenom my dvě. Společně strávené roky jsme prožívaly velmi intenzivně. Byla jsem na ni náročná, a až teď vidím, že to někdy zřejmě nebyla schopná zvládnout. Dřív jsme si povídaly o všem, se vším se mi svěřovala. Teď už ale není malá holka...“ Konec věty zůstává viset ve vzduchu.
Tippi momentálně už druhým rokem studuje v bakalářském programu a bydlí v ateliéru, který od matčina bytu dělí pouze krátká chodba. Sylvie ji v žertu nazývá „pupeční šňůrou“. Tippi si podle ní nejen není jistá tím, kam patří, ale zřejmě ani netuší, kdo vlastně je. „Když si prohlíží fotografie nebo se dívá na filmy z Afriky, rozhostí se jí viditelně v duši klid a mír. Tady ale takový klid a mír nepociťuje. Srdcem je dodnes tím malým děvčátkem, potom se ale podívá do zrcadla a vidí, že už není jako Mauglí. Má, myslím, i trochu strach, protože ví, že vrátí-li se do Afriky, už to tam nikdy nebude jako dřív.“
V tu chvíli začne Sylvie nad svými formulacemi velmi přemýšlet a dává si na nich záležet: „Pořád neví, jak má vyjádřit to, co prožila. Stále hledá odpovědi u mě. Už ale nastal čas, aby se ode mě odtrhla a postavila se na vlastní nohy. Musím jí samozřejmě pomoct, popostrčit ji k tomu, aby dokázala vzít život do vlastních rukou.“ Odmlčí se. Náhle do pokoje vstoupí Tippi – malá, křehká dívka v bílých džínsách a bělostné košili. Na osmnáct let rozhodně nevypadá. Nejprve pokárá dva pestrobarevné papoušky v kleci, že vřeští moc hlasitě, poté vykoukne z okna v obavě, zda za sklo skútru policisté nestrčili lístek s pokutou za špatné parkování. Tyhle dva symboly dvou odlišných světů výmluvně shrnují její mládí. Před lety, při první návštěvě Paříže, se Tippi kdosi zeptal, jaké že je národnosti. Tenkrát odpověděla: „Jsem Afričanka.“ Ani dnes neřekne nic jiného. „Jsem Afričanka. Tak se v duši cítím a tak to taky zůstane po celý můj život. S národností to nicméně nemá co dělat.“ A její matka dodává: „Nevím, čím se bude Tippi zabývat, ale myslím, že není možné, aby ji život nezavál zpátky do Afriky. Jsem si stoprocentně jistá, že se tam vrátí. Srdcem tam totiž už beztak je. Nemůže jinak, Afrika je její osud, tam je její skutečný domov.“
 |
| Tippy na ptačím ostrově - srostlá s přírodou |
 |
| Tippy jede na hřbětě slona Abu, který kráčí v čele svého stáda v mokřinách řeky Okavango v Botswaně |
Zajímá vás o Tippy více? Zadejte "Tippy" na youtube a podívejte se třeba na to, jak maličká Tippy tancuje s křováky či si hraje s leopardem nebo potká hada.
|
| ||||||
Přidat příspěvek
| Jméno* | |
| Email* | |
| Příspěvek* | |
