Vltavín - kámen z nebe

"Kdepak diamanty,“ mávne rukou česká šperkařská legenda Karel Votipka. „Ty jsou všude možně – v Jižní Africe, na Sibiři, v Brazílii, pár se jich našlo dokonce i v Českém středohoří a pořád se objevují nová naleziště. Vltavíny jsou ale jen u nás, a až je lidi vysbírají, další nebudou.“

 

Karel Votipka na své šperky používá kameny, které si sám najde i vybrousí. Sestavil dokonce kolekci představující různé ryze české poklady. Do světa prorazil v roce 1999 výstavou v New Yorku, kde od něj nakoupila i Madeleine Albrightová, první žena v pozici ministryně zahraničí Spojených států amerických. Pracuje s drahokamy, minerály nebo třeba i s žulou. K vltavínům má však zvláštní vztah. „Vlastně s nimi dělám dost málo. Dají mi totiž děsně zabrat. Někdy mi trvá i několik let, než přijdu na to, jak s určitým vltavínem naložit. Lidi už si na to zvykli. Pořád mám pár klientů, kteří trpělivě čekají, až dojde na ten jejich.“

Ukázku jeho precizní práce s vltavíny můžete vidět na následujícím obrázku.

 

 

Zvláštní vztah má ale k vltavínům každý, kdo s nimi někdy přišel do styku, hlavně pak lidé z jižních Čech, kde se nacházejí v nejhojnějším množství. V některých vesnicích bývalo kdysi dokonce zvykem, že pokud se mládenec chtěl oženit, musel své vyvolené nejdřív přinést vltavín. Dodnes se také s tímto kamenem spojují různé podivnosti. Podporuje prý mimosmyslové vnímání a jestliže si ho připevníte na noc na čelo, nemine vás věštecký sen.

 

Co to vltavíny jsou a odkud se u nás taková vzácnost vzala? Chemicky vzato, je to skoro sklo. Skoro. Pokud se vybrousí, podobají se jistému typu skla natolik, že koncem 19. století ztratily popularitu. Šperkaři tehdy totiž té podobnosti tak zneužívali, že si málokterý zákazník mohl být jist, co ho vlastně zdobí. Jenže vltavín sklo není. Když ho přetavíte, zničíte ho. Přetavíte-li sklo, dostanete sklo. První vltavíny vědecky popsal profesor Meyer v roce 1788 u Týna nad Vltavou. Podle řeky je také pojmenoval. Zprvu se mělo za to, že jsou to čisté meteority spadlé kdysi z nebe. Nyní se jejich původ vysvětluje jinak.

Zhruba před patnácti miliony let dopadl v dnešním jihozápadním Německu na zem obrovský meteorit. Při průletu atmosférou před sebou tak nažhavil vzduch, že horko roztavilo zemský povrch v místě dopadu a pod tlakem dosedajícího tělesa tekutá hmota vystříkla v obřím šplíchanci. Ztuhlé kapky dopadly o pár set kilometrů dál. Působily na ně živly, hlavně voda a různé roztoky, které jim částečně daly rozmanité originální tvarování, částečně je zřejmě rozpustily a odnesly i s podložím. Jen tak lze totiž vysvětlit asi šedesátikilometrová mezera mezi nalezišti v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě, v níž se vltavíny nevyskytují.

Hůř už se vysvětluje, proč jsou ty jihočeské natolik jiné než moravské, že je od sebe rozezná i laik. Zatímco ty první bývají průzračně zelené a na povrchu bujně tvarované, moravské jsou větší, tmavší, bez bohatého tvarování, často mívají tvar oblázků. Zkrátka nejsou tak prvoplánově zdobné a hlavně jich je mnohem méně. Pokud tedy nejste znalci, téměř o nich neuslyšíte.

Porovnat si je můžete i pohledem. Na konci článku se podívejte na ty  jihočeské i ten moravský.

 

Tajemství patří k vltavínům stejně neodbytně jako pozoruhodní lidé. Tak například mytický svatý grál byl podle středověkých pramenů zhotoven ze zeleného kamene spadlého z nebe. „Takovému popisu odpovídá na celém světě jen jeden kámen – vltavín,“ ujišťuje mě Miroslav Procházka, autor knihy Vltavíny, tajemní a krásní poslové vesmíru. Napsal ji sobě a jiným pro potěchu. Profesí je totiž lékař, špičkový odborník na léčebné účinky některých fyzikálních jevů, jako je teplo, záření, elektřina, vibrace a pohyb, na lidský organismus. Pochází z jižních Čech, takže se s vltavíny zná odmala. V jednu dobu dokonce částečně ovlivnily jeho rozhodování o další kariéře. „V osmdesátých letech jsem dostal nabídku dělat v Praze akademickou práci, nebo jsem mohl zůstat na rehabilitačním oddělení v nemocnici v Českých Budějovicích. Váhal jsem a nakonec jsem zůstal v Budějovicích. Neříkám, že jen kvůli vltavínům, ale také kvůli nim.“

Na rozdíl od geologů, kteří nad jinými než fyzikálními vlastnostmi vltavínů pohrdavě mávají rukou, i když je mají rádi, je doktor Procházka v soudech opatrnější. „Už dávné civilizace využívaly některé kameny k jedněm a těm samým léčebným účelům. Historici to někdy považují za důkaz, že musely být ve spojení. Proč by to ale nemohl být důkaz toho, že některé věci fungují?“ Vyzkoušel si někdy před spaním připevnit vltavín na čelo? „To bych neudělal. Ne proto, že je to pitomost, ale nechtěl bych riskovat věštecký sen,“ směje se.

 

Vltavínům je snadné propadnout. Jsou zvláštní, krásné, pojí se s nimi příběhy a především – jsou sice vzácné, ale tam, kde se nacházejí, bývaly poměrně snadno dostupné. Stačilo se projít na vhodném místě v létě po prudkém dešti po poli a jistě jste nějaký našli. A pokud ne, mohli jste zkusit vykopat díru tak tři metry do hloubky. Nebo se povrtat v nějaké pískovně.

Takhle někdejší idylu popisuje asi největší žijící znalec a sběratel vltavínů Milan Prchal (mnozí se dušují, že když mu ukážete kámen, dokáže určit místo nálezu s přesností cípu pole) ve své knížečce Můj život s vltavíny: „Ve vrábečský pískovně tehdy národní výbor dovoloval kopáčům dokonce stanovat... A JZD bylo rádo, že jim vltavínáři nahrabali písek, protože oni tehdy měli jen nakladač na hnůj a kolikrát si ho na tý stěně úplně zničili. Takže tam fungovala taková symbióza. Vltavínáři nahrabali písek, JZD ho odvezlo a vltavínář byl rád, že má za zády zase čisto.“

Bejvávalo. Až do počátku 90. let minulého století. Pak lokalitu zachvátila globalizace. Vltavíny se objevily v luxusních mineralogických obchodech ve Spojených státech. Během pěti minut můžete na internetu najít inzerát na firmu, která je vykupuje, třeba z Hongkongu. Zeptejte se kteréhokoli nadšence, jestli ještě chodí vltavíny sbírat, a uvidíte, jak se zachmuří. „Čím víc se toho píše, tím víc to funguje jako zpráva pro ty, kdo nemají peníze. Každej chlap z hospody pak jde na pole, aby si pomohl,“ píše pan Prchal v závěru své knihy.

Ještě hůř jsou na tom ti, kdo v daných lokalitách bydlí. Za všechny to shrnuje jistá „metty“, která v reakci na čtení o rodinném šperku s vltavínem na internetovém serveru Rodina píše: „Když slyším o vltavínech, úplně se mi otevírá kudla v kapse. Máme to ‚štěstí‘, že bydlíme v oblasti, kde se vyskytují. Máme zničené lesy a pole od kopáčů vltavínů. Co byste řekli procházce s dětmi v lese, kde jsou všude vykopané přes dva metry hluboké díry a podkopané stromy, takže to tam vypadá jak na Měsíci? Kopáči jsou organizovaní, povětšinou bezdomovci, pokud je chytnete, stejně jim úřad pokutu nedoručí – nemá kam. Už se vyskytly i případy, že toho, kdo se jim postavil, zbili. Ještě pořád se vám zdají vltavíny tak úžasné? Mně ne.“

 

Vltavíny nicméně úžasné jsou. Jistě ale pochopíte, proč vám neřekneme, kde přesně se dají najít. Skočte se na ně radši podívat do muzea. Největší sbírky najdete v pražském Geosvětě, Národním muzeu nebo v Městském muzeu v Týně nad Vltavou. Prohlédnout si je můžete třeba na www.vltaviny.cz , stránkách chystaného nového muzea v Českém Krumlově.

 

Pokud přece jen potřebujete najít ten svůj, cestu k němu určitě najdete.