Proč se muži a ženy smějí jinak?

Bylo to asi v polovině jednoho z filmů natočených podle slavného seriálu MTV Jackass. Hrdina ručkuje po laně nad jámou s krokodýly, od zadnice mu visí mrtvé kuře, krokodýli po něm chňapají – měl jsem dojem, že na světě nic legračnějšího není. Pak jsem se ale otočil na svou ženu, která se tvářila spíš zděšeně než pobaveně. „Čemu se směješ?“ zeptala se.

Zajímavá otázka. Vlastně jsem na ni vůbec neměl odpověď. Věděl jsem, že její kamarádky dávají přednost zhrzeným hrdinkám romantických komedií Nory Ephronové nebo jemnému uličnictví rozhlasového humoristy Garrisona Keillora. Zato kdyby mně dal někdo vybrat, jestli se mám podívat na nějaký břitký, upovídaný film od Ephronové, nebo sledovat, co se stane, když si nějaký trouba přiváže rachejtle ke kolečkovým bruslím, vyberu si troubu. A po pravdě řečeno – abych si vyslechl rozhlasovou show Garrisona Keillora, museli byste mě spoutat.

Dokonalý pan Keillor mi totiž připadá až moc kultivovaný a jeho humor až moc chytrý. A žádný z arzenálu Keillorových bonmotů se určitě nevyrovná lyricky nenáročnému humoru grotesek s Laurelem a Hardym.

Tohle všechno ústí v jednu z nejzásadnějších otázek všech věků: je smysl pro humor, který důsledně projevuje má žena, typický pro ženy obecně? Je má náchylnost k poněkud tupé zábavě charakteristická pro muže? Nebo – abych parafrázoval Freuda – čemu se chtějí smát ženy a čemu muži?

Odpověď se začala rýsovat někdy koncem 90. let, a to dost daleko od pódií komediálních klubů. Podle vědecké publicistky Kathleen Steinové to začalo v důstojných prostorách londýnského Neurologického ústavu. V knize Motor géniů Steinová líčí, jak zdejší vědci s využitím magnetické rezonance zachytili, jakým způsobem mozek zpracovává vtip.

Jak mozek zpracovává vtip

Vinod Goel a Raymond J. Dolan zasypali své ne zcela dobrovolné posluchače stoletými vtipy (Proč žraloci nežerou právníky? Z profesní solidarity), složitými významovými hříčkami (Co dát člověku, který má všechno? Antibiotika), ale také drsnějšími kousky: „O Africe vím jen jedinou věc: je to strašně daleko. Letadlo tam letí asi tak pětatřicet hodin a lodí to tam trvá tak dlouho, že odtamtud pořád ještě připlouvají otroci.“

Sledovali, jak se při jejich vnímání aktivují mozkové buňky, pak stanovili neurologickou oblast, která je na humor citlivá. Nachází se v místě zvaném prefrontální kůra, která sousedí s komplikovanou šedou kůrou v přední části mozku, kde sídlí také vyšší jazykové a myšlenkové funkce.

Nejenže byly v prefrontální kůře jasně zřetelné pozitivní reakce, ale ještě se lišily zábavností vtipu. „Když se pokusná osoba směje nahlas,“ vysvětluje Steinová, „rozzáří se na zobrazení konkrétní oblast.“ Svítící partie má krkolomný název – ventromediální prefrontální kůra. „Tady se nachází zábavní centrum mozku,“ píše Steinová.

Jak polechtat něčí ventromediální prefrontální kůru?

Proč mají ženy radši smolařského, ale zato sladce romantického Bena Stillera ve filmu Fotr je lotr, zatímco muži mnohem víc ocení Stillera coby otřesného hulváta ve filmu Vybíjená, oplývajícím mnoha záběry na míč trefující pánský rozkrok?

Psychiatr ze Stanfordovy univerzity Allan L. Reiss se rozhodl do tohoto problému proniknout hlouběji, a tak našel mezi studenty dvacet dobrovolníků obojího pohlaví. Všichni na malé stropní obrazovce zhlédli sedmdesátku kreslených vtipů, které měli ohodnotit podle míry legračnosti, zatímco se podrobovali magnetické rezonanci. Tímto způsobem došel Reis k nečekanému závěru: muži a ženy zpracovávají komické podněty různě. U žen je mnohem aktivnější analytická oblast mozku, což znamená, že si vtipy prohlížejí bedlivěji. Ovšem jakmile jim vtip začne připadat zábavný, zareaguje jejich centrum slasti mnohem výrazněji než u mužů.

Což je jen vznešený opis skutečnosti, že ženy zřejmě víc přemýšlejí o tom, zda jim něco připadá, či nepřipadá zábavné. Nečekají automaticky, že se zasmějí, proto mají větší radost, když na ně vtip zabere. Muži reagují spíš způsobem „helemese, kreslený vtip, to bude legrace, a legraci, tu já rád“.

Takže asi nikoho nepřekvapí, že komici považují ženy za mnohem náročnější publikum. Komička Lisa Lampanelliová, proslulá drsným stylem, míní: „Jakmile vylezete na pódium, ženské vás okamžitě odhadnou.“ A souhlasí s ní i Eddie Brill, sám zkušený jevištní komik, který hledá účinkující do show Davida Lettermana. „Kontrolují mi dokonce i boty,“ směje se. „Takže když mám vystupovat před čistě ženským publikem, na botách si dávám fakt záležet.“

Ti nejmazanější z komiků vědí, jak to hrát na obě strany. Newyorský komik Shaun Eli ovšem přiznává, že to není vždy výhodné. „Když se v komediálním klubu pustíte do ženských a půlka lidí je tam na rande, smát se nebudou. A jakmile chlapům dojde, že se jejich partnerky nesmějí, přestanou se bavit taky,“ vykládá. „Znepřátelíte si prostě publikum.“

A tak Eli, který na scéně válčí od roku 2003, upustil od urážek a místo nich ostřeluje publikum absurditami typu „Tři maskovaní muži na Floridě ukradli čtyři miliony dolarů v mincích. Podle svědků jsou ozbrojení a extrémně nakrknutí.“

Proč jsou ženy vybíravé, zatímco muži se smějí vlastně všemu?

Abych se dobral nějaké odpovědi, popsal jsem svůj zážitek ze sledování Jackassů Regině Bareccové, profesorce anglické literatury a teorie feminismu na Connecticutské univerzitě. Na studiu mužů, žen a humoru totiž udělala kariéru, a tak jsem si říkal, že by o tom mohla něco vědět. „Vy myslíte film Jackass?“ řekla víc než ironicky. „Tak ten miluju. Doufám, že si ho nepletete s operou nebo baletem téhož jména.“

V sebeobraně jsem se pokusil zábavnost chlápka, který ručkuje po laně s mrtvým kuřetem v závěsu, analyzovat, ale moc mi to nešlo. Rozesmál jsem se tak, že jsem vůbec nemohl pokračovat.

Tři důvody nepochopení mužů a žen

Ženy často vyčítají mužům, že mají smysl pro humor jak devítiletí kluci. Muži jim nezůstávají nic dlužní a tvrdí, že ženy smysl pro humor prostě nemají. Bareccová to ovšem prohlašuje za nepochopení, a to ze tří důvodů. Jedním z nich je to, že ženy nemají rády hrubosti. „My neprovozujeme humor, který spočívá v kopání do zadku a mlácení po hlavě. Ženy se nevyžívají v tom, že by na druhé líčily prdicí polštářky.“

Za druhé – ženy nevyprávějí vtipy. Vyprávějí historky. Když žena řekne: „Musím ti něco říct, to se nasměješ,“ raději si sedněte, protože to pravděpodobně bude na dlouho.

A za třetí – ženy nemají rády humor, který si utahuje z cizích tělesných nedostatků. Naproti tomu muži si dělají legraci skoro ze všeho. „Muži si jiné muže dobírají různými přezdívkami a urážkami,“ upozorňuje John Morreall, odborník na humor z virginské Univerzity Viléma a Marie. „Tohle ženy nedělají.“ Když jdou spolu Laura, Suzanne, Debra a Rose na oběd, říkají si Lauro, Suzanne, Debro a Rose. Když si spolu vyrazí Mike, Charlie, Bob a John, budou se zálibně oslovovat Tlustoprde, Godzillo, Lebkoune a Malý pívo.

Když už se ženy smějí někomu, pak sobě samotným.

„U nás se všechno točí kolem vizáže a figury,“ formulovala to Lisa Lampanelliová. Bareccová s ní souhlasí. „My si myslíme, že jsme tlusté, když se nevejdeme do džínů, které jsme nosily na střední. Chlapi si myslí, že jsou tlustí, když se nevejdou do japonského auta.“

Mezi říší mužského a ženského humoru je ale rozlehlé společné území. Agentura Nielsen Media Research rozebrala publikum televizních sitkomů podle pohlaví. A ukázalo se, že se všichni díváme na stejné seriály. V devadesátých letech to byl Seinfeld, Frasier, Kutil Tim, Roseanne, Raymonda má každý rád a Přátelé. Dnes letí Dva a půl chlapa a Rules of Engagement, a to u diváků obojího pohlaví. Publikum televizní stanice Comedy Central – která dala světu mimo jiné South Park – tvoří ze čtyřiceti procent ženy. „Oním společným územím je absurdita každodenního života,“ říká Bareccová.

Přese všechno, co jsme se o mužských a ženských aspektech humoru dozvěděli, zůstává ale jedno tajemství viset ve vzduchu. Proč se dívat na dvacetiminutové grotesky prakticky bez zápletek, ve kterých nevzhlední, moc tlustí nebo moc hubení herci bez zjevného důvodu padají na zem, strkají do sebe a navzájem se kopou?

Možná odpověď vychází z dalšího výzkumu, který tentokrát provedla Torontská univerzita. Vědci tu sledovali, jak zranění ovlivňují vyšší úrovně intelektuální činnosti. Nechali normální osoby a osoby s poškozeným mozkem hodnotit vtipy. Ti, kteří trpěli neurologickým postižením, jen s obtížemi rozeznávali pointu u vtipů typu: Student je na pohovoru ohledně letní brigády. „Pro začátek vám dám padesát dolarů na týden,“ říká šéf. „Za měsíc se to zvedne na pětasedmdesát.“ „Tak fajn,“ říká kluk, „já přijdu za měsíc!“

Skupina s poškozeným mozkem vtip nepochopila, zato projevovala zájem pro připitomělý, brutální humor s překvapivými, nelogickými konci, typický pro staré grotesky.

Tím samozřejmě nechci naznačit, že většina mužů disponuje stejnou citlivostí na humor, jakou mají pacienti s poškozeným mozkem. A nebo možná jo. A teď jdu na někoho nastražit prdicí polštářek.