Druhý život Heleny Sukové

Nebýt jejích bezmála 190 centimetrů, působila by velmi nenápadně. Mluví klidným, tichým hlasem, odpovědi si rozmýšlí a čas od času se při nich rozesměje. Nemá manýry sportovní hvězdy.

Bylo jí prý příjemné, když v ní někdejší spolužáci na dálkovém studiu psychologie nepoznávali slavnou tenistku: chovali se pak totiž přirozeně a ona věděla, na čem je.

Reader´s Digest: Sportovní kariéru jste ukončila v roce 1998. Jak těžký to byl okamžik?

Helena Suková: Těžší bylo udělat to rozhodnutí. Tenis byl do té doby mojí hlavní náplní, dával mému životu směr a smysl. Věřila jsem, že budu nejlepší, a tomu jsem podřizovala vše.

Reader´s Digest: A co bylo potom?

Helena Suková: Samozřejmě když člověk skončí aktivní kariéru, tak je určitou dobu rád, že už nemusí vstávat a trénovat. Měla jsem konečně čas navštěvovat kamarády, rodinu. Většinu času jsem trávila v Monaku, kde jsem za ta léta, co tam mám bydliště, nalezla mnoho přátel. Máme tam celoročně krásné počasí, prostě taková pohoda. Po půl roce jsem si pořídila prvního psa a za rok dalšího. Na tenis jsem asi na tři roky zanevřela, přece jen se mi v něm nepodařilo dosáhnout toho, v co jsem věřila. To až dnes jsem s ním spokojená.

Reader´s Digest: Mohla jste si občas zahrát jen tak pro radost…

Helena Suková: Mě na tenise nejvíc lákal ten úžasný pocit z vítězství. Teď si jdu radši zahrát rekreačně lední hokej, což je pro mě něco zcela nového.

Reader´s Digest: Jaké jste měla v těch třiatřiceti letech plány?

Helena Suková: Vůbec žádné. Když jsem hrála, tak jsem se tomu snažila věnovat naplno, nechtěla jsem plýtvat energií na nic dalšího. Samozřejmě že po období příjemného lenošení nastává určité prázdno. Najednou nevíte, co máte dělat. Kde najít novou a hodnotnou náplň života?

To, že jsem začala studovat psychologii, byla vlastně náhoda. Nikdy jsem si totiž nemyslela, že by mě ještě někdo uviděl v jakékoli škole. Když ale táta s tím nápadem přišel, řekla jsem si – ale proč ne, třeba to bude zajímavé...

Reader´s Digest: Nelákalo vás stát se trenérkou nebo dělat sportovní marketing?

Helena Suková: Jako sportovkyně většinou jen řešíte konkrétní nabídky, se kterými za vámi někdo přijde. Řeknete buď ano, či ne. Vrcholový sportovec sám toho moc nevymyslí. Zpravidla zná pouze ten svůj sport. Na víc neměl v době kariéry ani čas. Pustit se do nějakého podnikání není vůbec jednoduché.

Asi tři roky jsem trénovala dceru svého bývalého přítele, byla to pro mě aspoň nějaká náplň a zkušenost. Byla pohybově nadaná, ale nakonec tenisu nechala a já si uvědomila, že mě trenérství zas tak moc nenaplňuje.

Helena Suková se narodila v Praze v tenisové rodině. Matka Věra Suková-Pužejová byla světově uznávanou tenistkou a trenérkou, otec Cyril Suk juniorským mistrem ČSSR a tenisovým funkcionářem, bratr Cyril světově úspěšným tenistou.   V letech 1981 - 1998 se věnovala profesionálnímu tenisu. Byla světovou jedničkou ve čtyřhře, ve dvouhře byla na žebříčku WTA nejvýš čtvrtá. Vyhrála celkem 14 grandslamů.   V roce 2010 dokončila studia psychologie v Olomouci, je svobodná, žije střídavě v Praze a v Monaku.

Reader´s Digest: Konec kariéry musí být těžký pro každého sportovce. Je to podle vás důvod, proč někteří opakovaně ohlašují konec kariéry, ale pak se zase vracejí?

Helena Suková: Schází jim prostě náplň života, sebeuspokojení, seberealizace, uplatnění, na které byli doposud zvyklí. Také pozornost veřejnosti a médií je pro mnohé nepostradatelnou součástí života, která v momentě, kdy s kariérou skončíte, rychle vyprchává. Nedá se jenom tak lehce najít něco, nějaká náhrada, ve které byste vynikala, a přitom ji začínala od nuly, když jste byla zvyklá být do té doby na špičce.

Reader´s Digest: Co většinou dělají po konci kariéry bývalí špičkoví tenisté?

Helena Suková: Vím o několika, kteří začali studovat, někdo založil rodinu, někdo komentuje pro televizi, jiní trénují... Před časem jsem se bavila s bývalou světovou hráčkou, která teď má dítě. Prý je to krásné, ale pocit z vyhrávání velkých zápasů jí ani to dítě nenahradí.

Reader´s Digest: Vy jste ale začala od nuly, a to na poli psychologie.

Helena Suková: Každý přece musí začít něco dělat, není možné jen sedět doma a nedělat nic. Musíte mít nějaký smysl života. Peníze jsou hezké, protože vám dávají určitou svobodu. Třeba mně dnes umožňují to, abych se psychologickému poradenství věnovala jako svému koníčku a nebyla závislá na tom, zda se tím uživím, či nikoli. Ale kdo se ocitá najednou jen v prázdnu, chybí mu nová náplň a nový smysl, komu se nepovedlo najít novou cestu „po kariéře“, o tom se pak třeba dovídáme, že po ukončení kariéry podlehl drogám, alkoholu, a dokonce jsou i případy sebevražd. To je následek totální prázdnoty, se kterou si ti lidé nevědí rady.

Reader´s Digest: Dnes se na svou sportovní kariéru můžete dívat s odstupem. Co špičkový sport člověku dává a co bere?

Helena Suková: Jenže to není tak, že si něco odpíráte. Děláte to, co jste si vybrala. Když se na to člověk jednou dal, tak tomu dává všechno a neřeší, co tomu musel obětovat. Pokud se někdo rozhodne chodit na diskotéky, tak taky neřeší, že mu to třeba ubralo na spánku. Vrcholoví sportovci chtějí úspěchy, jdou za tím a dělají pro to maximum. Když budete chtít být primářem, tak tomu taky dáte všechno. Podstatné je, že máte cíl a náplň života.

Reader´s Digest: Kdy jste se rozhodla, že se stanete psycholožkou? Pamatujete si na ten okamžik? Nebo to byl delší proces?

Helena Suková: Náznaky byly v době, kdy jsem absolvovala v rámci studia povinné praxe v léčebně v Bohnicích. Definitivně jsem se pak rozhodla v době povinné praxe právě v ordinaci doktora Jana Cimického, kde zpětná vazba od pacientů byla tak pozitivní a vstřícná, že jsem neodolala a dala se na dráhu psycholožky i profesně.

Reader´s Digest: Přicházejí k vám do ordinace ambiciózní rodiče, kteří chtějí mít ze svých dětí profesionální sportovce?

Helena Suková: Já přijímám pacienty od patnácti let věku. Pokud mi rodiče přivedou třeba dvanáctileté dítě, které mělo až dosud úspěchy ve sportu, a najednou je přestalo mít, posílám je k dětské psycholožce. V takových případech jde totiž většinou o nějaký hlubší problém v té rodině. Nejčastěji rodiče na dítě vyvíjejí příliš tlak a potom je obvykle potřeba pracovat spíš na rodičích a na jejich přístupu k dítěti. Ostatně, nebýt rodičovských chyb, máme v ordinaci možná o dvě třetiny méně pacientů všech věkových kategorií.

Reader´s Digest: Myslíte rodičů dětí, které sportují, nebo rodičů vůbec?

Helena Suková: Rodičů jako takových. Ať už jde o nejrůznější tlaky v rodině, přílišné nároky, přílišné opečovávání, anebo třeba zase úplný nezájem ze strany rodičů. U dětí se pak problémy projevují různými způsoby, a to jak v deseti, tak padesáti letech.

Mými klienty je z osmdesáti procent normální populace a zbylých dvacet procent představují sportovci. Ale i u nich platí, že osm z deseti přijde s problémem, který je osobnější povahy a souvisí s výchovou a přístupem rodičů.

Reader´s Digest: Jaký terapeutický přístup vy sama nejraději volíte?

Helena Suková: Přistupuji ke každému člověku individuálně, pro každého se hodí něco trochu jiného. Sezení vypadá podobně, jako když se tady spolu bavíme. Vy se mě vyptáváte, necháváte mě mluvit a kladete doplňující otázky. V každém z nás je přece trocha psychologa. Samozřejmě že máte-li to navíc podložené studiem a zkušenostmi z oboru, tak můžete klientovi nabídnout víc možností. Psycholog nic nenařizuje, ani nedělá za klienta rozhodnutí. Je takovým kamarádem, který nabídne svému klientu víc možných variant pro řešení problému. Občas se stane, že na mě někdo tlačí: „Tak mi řekněte, co mám dělat!“ Ale od toho psycholog opravdu není, životní rozhodnutí si musí každý udělat sám.

Reader´s Digest: Vzpomínáte si ještě na svého prvního pacienta?

Helena Suková: První pacienty jsem měla právě v léčebně v Bohnicích a pamatuji si na ně velice dobře.

Reader´s Digest: Jaké jste měla pocity?

Helena Suková: Byla jsem překvapena, že mě, byť jsem byla ještě studentka, přijali velice vstřícně a ochotně se se mnou podělili o své životní příběhy a trable.

Reader´s Digest: Poznávají ve vás pacienti bývalou špičkovou tenistku?

Helena Suková: Někteří ano, někteří ne. Žádné poháry v ordinaci vystavené nemám.

Reader´s Digest: Stávalo se vám dřív, že jste zápasy vyhrávala čistě „hlavou“?

Helena Suková: Já říkám, že pinkat dnes umí každý. Rozdíly mezi těmi padesáti nejlepšími spočívají především v psychice. Vyhraje ten psychicky silnější. Dodnes si například pamatuji, jak jsem prohrála na olympiádě v Atlantě v prvním kole, když už jsem ve třetím setu vedla 5 : 1.

Kolem dvorce totiž v tu chvíli prošli český reportér s kameramanem, kteří na sebe volali: „Pojď, tady už je konec.“ A mě to tak rozhodilo, že jsem ten zápas ještě prohrála. Najednou jsem si uvědomila, že vítězství mám nadosah a ztratila potřebné soustředění. Hlava je zkrátka důležitá věc. Pro každého.

"Před časem jsem se bavila s bývalou světovou hráčkou, která teď má dítě. Prý je to krásné, ale pocit z vyhrávání velkých zápasů jí ani to dítě nenahradí."

Mohlo by vás také zajímat:

Erwin Heller : Nicnedělání se vyplatí  - nicnedělání je těžká práce, nebezpečná a nezvyklá. Jsme ještě lidé, nebo pracovní stroje, které jsou čtrnáct hodin denně zapnuté? To je degenerace, říká právník Erwin Heller. Jedním z našich problémů je ztráta smyslu pro rovnováhu v životě.

Kriminalista Jiří Straus odhaluje zločince podle stylu chůze - o tom, jak nás chůze charakterizuje a také o tom, že Jan Masaryk rozhodně nespáchal sebevraždu

Jahoda bez jahody - rozhovor se Zdeňkou Panovskou ze senzorické laboratoře Ústavu chemie a analýzy potravin

JItka Klimková - první Češka trenérkou UEFA

Za bezpečnější děti v síti - rozhovor s Karlem Kuchaříkem, vedoucím odboru informační kriminality Policejního prezidia ČR.

Proč nás bolí záda -rozhovor s lékařem MUDr. Janem Vackem

Za úspěch se platí - sociolog Ivo Možný říká, že "Dříve lidé věřili v řeku života a štěstí bylo k ní přispět. Noví bohatci nevěří v žádný zítřek a snaží se všechno sežrat hned."