Díky technologiím máme možnost pracovat rychleji, ale tato možnost se mění v nutnost stihnout toho ještě víc než dřív, tvrdí mnichovský právník Erwin Heller.

V roce 2003 se stal šéfem Spolku pro zpomalení času. Rozhodl se proti zběsilému běhu světa bojovat.

Reader´s Digest: Cítíte zrychlování světa také na sobě?

Zrovna nedávno mi kdosi nechal v sobotu pozdě večer vzkaz na záznamníku. Ozval jsem se mu v pondělí dopoledne a už bylo pozdě. Našel si servis, který pro něj začal pracovat hned, i v tu nejšílenější denní dobu. Dřív lidé takhle na všechno nespěchali. Teď všechno musí být hned. 

Reader´s Digest: Ten časový tlak vám na zrychlování života vadí nejvíc?

Vadí mi ještě proměna toho, jak se k sobě lidé v důsledku většího tlaku chovají. Snižuje se schopnost vcítit se do druhých, oslabuje se schopnost domýšlet potřeby jiných. Lidé jsou sami často pod tlakem, v tísni, a tak domýšlejí jen své potřeby. Běží rychle životem jako tunelem, s pohledem pořád upřeným před sebe – na tu svoji cestu. Mizí potřeba společné domluvy, víc společenského uvažování. Mezilidské vztahy jsou stále častěji používané tak, jako by to byly obchodní vztahy. Spousta telefonátů kamarádů a známých se redukuje na to, kde mi může být druhý nějak prakticky užitečný.

Reader´s Digest: Kdy a proč ke zrychlování došlo?

Změna začala už ve chvíli, kdy padl monopol církve na výklad světa a začala doba objevitelských cest. Zpochybnění starého řádu přímo vedlo k osvícenství, kdy vládu převzal rozum. Tehdejší ideou bylo, že naše světy a životy už neřídí Bůh a tradice, ale že tvoříme svůj život sami. Výsledkem této myšlenkové změny byla průmyslová doba, kdy se čas začal přísně organizovat. Kvůli stanovení jízdních řádů železnice se sjednotily časy v různých regionech. Ve čtvrté fázi nám zrychlování světa přerostlo přes hlavu – tou je rozvoj informačních komunikací a elektroniky v minulých dvaceti letech. Technologie nám nadále pomáhají v osvobození od starých nutností, ale neskutečně narostl počet možností, jež můžeme využívat. V historii lidstvo, s výjimkou úzké vrstvy bohatých, vždycky žilo v kultuře nedostatku. Vždy něco hrozilo: zda se vrátí loď, nezkazí se úroda, sucho, záplavy… Kultura hojnosti a nekonečných možností tedy přináší potíže. Třeba ty s automobilovou dopravou vyplývají z toho, že vůz si může koupit skoro každý. To vede k zácpám a ke znečistění vzduchu. To je, myslím, dobrá metafora technologií, které nám měly ušetřit čas, jenže v důsledku zvyšují naši časovou tíseň.

Reader´s Digest: Jak se bránit tomu, aby nás technologické novinky neuhnaly?

U každého výrobku si musíme položit základní otázku: k čemu ho vlastně potřebujeme? A k tomu ho také využívat a neztrácet čas s ostatními možnostmi přístroje, které nám jen zaberou čas. Musíme si promyslet, co nám třeba chytrý telefon přinese a co vezme.

Reader´s Digest: Takže podle vás všechny nové možnosti nevedou k většímu klidu a spokojenosti?

Vyvolávají tíseň. Máme možnost díky internetu nebo chytrému telefonu dělat věci rychleji, jenže ta možnost se mění v nutnost dělat všechno rychleji a taky v nutnost stihnout toho víc. Znáte to z internetového zpravodajství: pokud jde zprávu dokončit o deset minut rychleji, budou šéfové tlačit na to, aby se o těch deset minut rychleji také dokončila. Přitom je jasné, že v tom časovém tlaku roste pravděpodobnost chyb a jejich odstranění pak stojí další zbytečnou námahu. Tlak na výkon a na rychlost často není ani hospodářsky výhodný, to by měl někdo manažerům vysvětlit. Brání přece důkladné analýze, promyšlenému rozhodnutí. Firma Microsoft zjistila, že lidé používají jen deset až dvacet procent toho, co jejich programy dokážou. Kupujete něco, na co sami nestačíte. Jste moc hloupý nebo nemáte čas ovládnout všech těch dva tisíce funkcí, a to může být pro leckoho frustrující. Výrobci vám přece dali tolik skvělých možností… Pokud bych je dokázal ovládnout, na trh přijde nový výrobek a má snaha přichází vniveč. Je to zlepšovací mánie. Stále někam běžím, ale do cíle stejně nikdy nedoběhnu, jako v Ezopově bajce o zajíci a želvě.

Reader´s Digest: Nezvyšují všechny ty možnosti jen naši svobodu? Nepatří větší svoboda a větší stres k sobě?

Nemluvil bych o svobodě jako spíš o možnostech. Některé vynálezy, které měly usnadnit život, se ale mění v časožrouty. V našem chování vznikají úplně nové automatismy a kousek po kousku zaplňují klidné chvíle. Kdykoli čekáme, pilně si kontrolujeme esemesky nebo e-maily v chytrém telefonu. Doma zase automaticky zapínáme počítač. Studie ukázaly, že nezaměstnaní lidé zpomalují své každodenní aktivity. Nákup, cesta na úřad, úklid, všechno trvá déle. Kdyby totiž vše dělali tak rychle jako dřív, zbylo by jim až příliš mnoho prázdného času. Ten vztah ale platí i pro nás, zaměstnané lidi. Platí, že čím větším množstvím zajímavých, atraktivních věcí jsme obklopeni, tím víc se všechno snažíme dělat rychleji, abychom těch atraktivních věcí stihli co nejvíc. Ve výsledku tak vzniká pocit neustálého úprku a nedostatečnosti.

Reader´s Digest: Můžeme ale prokázat, že se náš svět opravdu zrychluje a že to je opravdu problém? Nenamlouváme si to jen?

Existují výmluvné statistiky: posledních dvacet let prudce stoupá počet psychických nemocí, případů vyhoření i užívání psychofarmak.

Reader´s Digest: Jak bychom se měli bránit?

Díky tradici osvícenství hledáme chybu a zodpovědnost nejprve u sebe. Jsem hloupý, špatně organizovaný, líný, neschopný naučit se ty nové možnosti, příliš plýtvám časem na posezení u piva... Reakcí na pocit selhání byly teorie o „time managementu“. Konzultanti lidem vysvětlovali, co dělají špatně, jak si musí určit priority, najít časožrouty a ty ze života odstranit. Manažeři času s tím měli dlouho úspěch, leckdo si myslel, že tak vypadá řešení. Jenže ono předpokládalo, že člověk je tak trochu stroj a že celý ten problém je jen individuálním selháním. V našem Spolku pro zpomalení času bojujeme o to, abychom problémy spjaté se zrychlováním světa vnímali jako kolektivní, kulturní, společenský, ekonomický fenomén doby. Nikoli jako problém jedinců, kteří nestíhají. Založení spolku v roce 1990 vycházelo z poznání, že když se sejde deset, padesát, sto lidí a všichni popisují stejný způsob stresu, tak se nemůže jednat o individuální problém.

Reader´s Digest: Co byste poradil?

Aspoň na chvíli se dostat z koloběhu, ve kterém se cítím prázdný, vyhořelý, přehlcený. Musím tedy nejprve nějaké věci vypustit jen proto, abych měl trochu volného času sám na sebe a na řešení své nespokojenosti. Doporučil bych si týden psát na papír, co vlastně děláme. Kdy telefonujeme, spíme, mailujeme, čteme, jíme, přemýšlíme. Už to je terapie, trénink vědomí. Dojde vám, že řadu nedůležitých věcí děláte ze zvyku či pouze proto, že se bojíte nějakého konfliktu.

Reader´s Digest: Jak hledáte klid vy?

Den zásadně začínám pauzou. Promítám si začínající den, co by měl přinést, a jen tak bezcílně rozvažuji. Pak se snažím ke všemu, co mě čeká, přistupovat se zvědavostí, nikoli jako k nutnosti. Čas pak dostane úplně jinou kvalitu – a kvalita stráveného času je přece klíčová. Kvalitní mohou být mimochodem také nepříjemné emoce patřící k životu, třeba smutek.

Reader´s Digest: Předpokládám, že od práce mě budete odrazovat.

Potkal jsem jednou muže, předsedu Lions Clubu v Grünwaldu, v jedné z nejbohatších čtvrtí Mnichova. Patřil tedy k bohaté elitě. Ptal jsem se na jeho pracovní dobu a on mi vyprávěl o čtrnácti hodinách, které denně tráví v kanceláři. Ptal jsem se ho, co dělá kromě toho, a on že nic. Když má tak týden ročně dovolenou, je doma u rodiny. Žádá potom dcery o radu, co by mohl dělat. To už jsou přece příznaky masivní degenerace. Jsme ještě lidé, nebo pracovní stroje, které jsou čtrnáct hodin denně zapnuté? 

Reader´s Digest: To je v protikladu k étosu výkonného pracovníka, který dnes zcela převládá.

Ano, celá ta otázka po nakládání s naším časem je vlastně revoluční. Ptá se totiž na naše životní cíle, na to, jak se tady chci se světem sžít. Není však nutně slučitelná s hospodářským systémem.

Reader´s Digest: Nesesype se ale ten systém bez tlaku na vysoké výkony?

Svět prostě tiká podle ekonomických potřeb, které budou naše životy stále masivně ovlivňovat. Existuje pořád příliš mnoho lidí, kteří mají normální práci, ale nevydělají dost peněz na slušný život. Nemá smysl, abych někomu, komu plat nestačí na základní potřeby, říkal, aby méně pracoval kvůli nějaké vnitřní harmonii. Ale je potřeba si ty věci uvědomovat. Vidět kupříkladu, že stále víc lidí pracuje na živnostenský list a často – nejde to říct jinak – vykořisťují sami sebe. To proto, že to v řadě oborů jinak nejde; mohou jen víc a víc pracovat, jinak se neuživí. Pointa mých argumentů je v tom, že pro každého z nás je důležité včlenit do svého života volné časy, takové chráněné oblasti. Každý je dokáže najít. Je třeba mít chvíli úplně volno, pouze pro sebe. S nikým se nebavit, být sám. Chodit jen tak okolím, ale nemyslet u toho na to, že dělám něco pro své tělo – běhání je totiž fajn, ovšem zase to je činnost. A my potřebujeme také úplně nečinný čas. Potřebujeme rovnováhu. Vždyť život je postavený na polaritě mezi klidem a aktivitou, růstem a umíráním, prací a volným časem. Jedním z našich problémů je ztráta smyslu pro tyto rovnováhy.

Reader´s Digest: Mizí tato potřeba rovnováhy ve chvíli, kdy stále víc vzdělaných lidí pracuje v kreativních zaměstnáních, která jsou jejich koníčkem?

Ne, platí to i ve chvíli, kdy máte skvělou práci. Zajímavou, zábavnou, s kolegy, se kterými si rozumíte, klidně šedesát hodin týdně. Bylo to běžné třeba v devadesátých letech před splasknutím IT bubliny. Hodně programátorů si užívalo vznik svých firem, zůstávali v nich, slavili s kolegy, vážně si to užívali. Jenže i tohle má protipól, i tohle má svou cenu, které si musíte být vědomi. Tvé tělo potřebuje klid. Lidé, které máš rád a kteří tě mají rádi, s tebou chtějí být a nejsou zvědaví na historky z tvé práce, chtějí tě zažít jako člověka. JINAK budeš znát jen své kolegy a ztracené přátele si kompenzuješ na Facebooku.

Reader´s Digest: Co je ten odpočinek, to blahodárné nicnedělání?

Nicnedělání je těžká práce, nebezpečná a nezvyklá. Skoro nikdo z nás s ní nemá příliš zkušeností. Nebo jsou ještě chvíle, kdy neděláte skutečně vůbec nic?

Reader´s Digest: Záleží na tom, co tohle nicnedělání je. Třeba obyčejné procházení?

Ano, pokud se jen tak automaticky procházíme a nijak se na to nekoncentrujeme. Automatické je u mě třeba řízení na dálnici, když nikam nespěchám a jen tak někam jedu, sedím, automaticky řídím, sleduji provoz a vidím ubíhající krajinu. Tohle opuštění všech možností v nás vyvolává nějaký vnitřní život. Necháme prostě probíhat, co se kolem nás děje, začínáme snít, probouzíme fantazii, na nic se nemusíme koncentrovat, jen tak necháme běžet svět v nás. Nemusíme jít do hlubokých meditací a úplně přestat myslet. Může to být pro někoho jen takové odpočinkové poslouchání hudby, pro jiného zapálení si jointu.

Reader´s Digest: Vysvětloval jste ale, že zrychlování života je společenský fenomén. Co by se tedy mělo dít, abychom se necítili pohánění a pod časovým tlakem? Co třeba navrhuje váš spolek?

Průzkumy ukazují, že multitasking, dělání spousty věcí najednou, vede k nekvalitním pracovním výsledkům. Třeba Siemens kdysi používal program, který kontroloval to, že lidé jen nesedí u počítačů, ale skutečně na nich pracují. Jaký je však jejich smysl? Copak někdo může být osm hodin denně koncentrovaný? Copak není efektivní, když na chvíli přemýšlíme, vypneme, povídáme si s kolegy na chodbě? Změny by se tedy měly dít hlavně na úrovni podniků. Pokud pracuji v podniku, kde se pracovní podmínky stanou nesnesitelnými, domluvím se s kolegou a postavíme se proti tomu společně. Tak to dlouho fungovalo, ale dnes zaměstnanci svého souseda častěji vnímají jako konkurenta, schopnost solidarity, kolektivní akce do velké míry zmizela. Stačí se podívat, co je pro mě nesnesitelné, a něco proti tomu udělat. A když to sám nezvládnu, tak se spojím s kolegy a bojuji u vedení za společnou věc. Musíme tedy všichni snížit očekávání, nevidět pořád vše jako za pět minut dvanáct.

Děkujeme za rozhovor.

Tomáš Lindner, Respekt