Kriminalista Jiří Straus odhaluje zločince podle stylu chůze

Profesor Jiří Straus tvrdí, že stylem chůze je každý člověk originál. Chůze je podle něj stejně jedinečná jako DNA nebo otisk prstu. Pro kriminalisty je jeho metoda objevná v tom, že z pouhých dvou kroků dokážou usvědčit bankovní lupiče, vrahy či teroristy.

Pomáhá však také těm, kteří se dostali za vězeňský katr nevinně. Klasik by řekl: Strausova metoda se zapsala do dějin kriminalistiky.

Reader´s Digest:  Čím nás přesvědčíte, že vaše metoda je stejně spolehlivá jako identifikace pisatele podle rukopisu?

Jiří Straus: Písmo není nic jiného než pohyb ruky zachycený v grafické podobě. Při analýze chůze vycházíme ze stejného principu. Stačí nám v podstatě jeden dvojkrok zaznamenaný průmyslovou kamerou, který pak v počítači zpracujeme a graficky znázorníme. Po mnoha letech výzkumu jsem došel k závěru, že každý z nás má svou unikátní křivku chůze, která ho identifikuje v lidském mraveništi. Je tak pro nás někdy důležitější než obličej. Nedávno jsem třeba pomohl usvědčit pachatele loupežného přepadení na benzinové dálniční pumpě za Plzní. Zloděj tam vybral z pokladny všechny peníze, ukradl telefonní karty, cigarety a další zboží a zmizel. Jenže kamera ho zachytila na videozáznam. Z jeho analýzy se nám podařilo lupiče snadno rozpoznat a přivést do soudní síně.

Reader´s Digest:  V čem spočívá ten fígl, promiňte ten výraz, který vám připisují jako světový objev v oboru kriminalistiky?

Jiří Straus: Když se pouštím do nějaké kauzy, první podstatnou věcí, kterou musím znát, je výška pachatele, to abychom ji mohli srovnat s podezřelou osobou. Jak je skutečný lupič vysoký, zjistím tak, že na místě, kde došlo k loupeži – v bance, na poště, v kasinu – změřím například výšku dveří, stolu nebo pultu, kolem nichž prošel. Od nich pak dopočítávám jak vzrůst pachatele, tak další údaje. Zní to možná jednoduše, ale ve skutečnosti jde o složité matematické výpočty. Ve chvíli, kdy se míry obou postav – podezřelého a kamerou zachyceného pachatele – shodují v toleranci několika milimetrů, postupuji dál. Z pohybu těla na záznamu vypreparuji křivky, které při chůzi vytvářejí například ramena, temeno hlavy, uši, nos a také kyčelní a kolenní klouby. Po deseti tisících měření jsme došli k tomu, že každý z nás má své jedinečné křivky, takže každý jsme stylem chůze neopakovatelný. Pak necháme před kamerou projít vytipovaného pachatele a porovnáme grafy chůze. Pokud se shodují, můžu si být na sto procent jistý, že lupič i podezřelý jsou jedna a ta samá osoba.

Reader´s Digest: Představte si chlapíka, co se na kuráž posílí několika pivy a vydá se vyloupit banku. Změní alkohol jeho chůzi?

Jiří Straus: S chůzí to je jako s rukopisem. Když se člověk opije a dostane odvahu napsat anonym, jeho rukopis bude úplně jiný a znalec písma z něj bude mít zamotanou hlavu. Podobné to je i s chůzí. Jenomže já dosud neřešil případ, že by se někdo opil a pak šel – mírně či víc vrávorající – přepadnout benzinku. Po pěti šesti pivech by byl nápadný. A to lupič rozhodně být nechce.

Jiří Straus a jeho mlčenlivý pomocník. Figurínu používá při výuce budoucích kriminalistů.

Reader´s Digest:  Jsou případy, kdy je vaše metoda těžko použitelná?

Jiří Straus: Když si člověk zabandážuje nohy nebo se opatrně pohybuje ve tmě. To se křivka chůze mění.

Reader´s Digest:  Pachatele usvědčujete. Pomohl někdy váš posudek osvobodit nevinné lidi?

Jiří Straus: Z poslední doby mám dva případy. Před půl rokem byla v Praze 4 přepadena pobočka Komerční banky. Pro vytipovaného podezřelého se situace nevyvíjela příznivě, i když měl velmi slušné alibi. Z analýzy pachatelovy chůze na videozáznamu jsem ale nakonec zjistil, že skutečný lupič je někdo jiný. Druhý případ ještě stále běží u soudu – ten muž si už odseděl dva a půl roku za přepadení České spořitelny v Praze 9. I tady videozáznam pachatele vykazuje jiný pohybový stereotyp, než kterým se vyznačuje odsouzený. Jeho nevinu však musí ještě potvrdit soud.

Reader´s Digest:  Kolik času potřebujete na to, abyste s klidným svědomím a jistotou mohl soudu odevzdat usvědčující posudek?

Zpravidla dva měsíce. Kdo řekne, že to jde rychleji, slibuje modré z nebe. A už vůbec to nemůže fungovat jako v televizním seriálu Kriminálka Las Vegas, kde to trvá třicet vteřin. Když se mě někdo zeptá, co si o tom myslím, mám po celém těle husí kůži.

Reader´s Digest:  Máte v laboratořích třeba softwarový program, který vám s výběrem určitých společných znaků pro nejrůznější typy chůzí pomáhá?

Jiří Straus: Ne, všechno děláme ručně. Jako všude ve světě, a tedy i ve Spojených státech, kde jsou už kriminalistické metody propracovány k velké dokonalosti.

Reader´s Digest: Jak na váš objev analýzy chůze reagovali zahraniční kolegové?

Jiří Straus: Stručně řečeno: přijala ji celá Evropa i Spojené státy, zvláště po 11. září 2001. Když jsem někde na konferenci, pokaždé mě organizátoři žádají o vystoupení. Jsem rád, že mnoha kolegům je moje metoda blízká a hlavně že je užitečná v boji proti závažným trestným činům.

Reader´s Digest:  V soudní biomechanice patří Česká republika díky vám ke světové špičce. Tento obor ovšem řeší například i příčiny pádů z výšky. V průběhu let se už několik týmů věnovalo smrti Jana Masaryka, vždy s nejasným koncem. Jaký je váš závěr? Byla to vražda, nebo sebevražda?

Jiří Straus: Závěr je jednoznačný: pád způsobila vnější síla, jinými slovy – v tomto případě šlo o vraždu. Definitivní verdikt však musí vynést soud.

Reader´s Digest: V čem spočívá vaše jistota?

Jiří Straus: Než lidské tělo dopad ne zvýšky na zem, při letu se různě točí a obrací. Velmi záleží na tom, jestli padá z deseti nebo padesáti metrů. Hodně o příčině napoví i vzdálenost dopadu těla na zem od zdi domu. Žádný tým přede mnou však o výšce pádu Jana Masaryka z okna neuvažoval! V jejich protokolech a vyjádřeních najdete jen vágní údaj: oběť vypadla z druhého patra. Jenže co je druhé patro? V paneláku pět metrů, v Černínském paláci ale čtrnáct! Neznat skutečnou výšku, a dělat závěry, to je děsný, nebojím se říct doslova fatální průšvih. Proto než jsem se pustil do objasnění Masarykovy smrti, vzal jsem metr a sám změřil délku pádu těla na zem. Kdybych ji neznal, počítal bych neřešitelnou rovnici. A naopak, když jsem nejpodstatnější vstupní parametr znal, s pomocí biomechaniky a spoustou experimentů jsem naprosto přesně určil, že Janu Masarykovi musel z okna dolů na dvůr „pomoct“ nejspíš jeden velmi silný a trénovaný muž.

Reader´s Digest: Kolik pádů z výšky řešíte jako soudní znalec řekněme za rok?

Jiří Straus: Kolem patnácti a tvoří asi tak třetinu mých znaleckých zkoumání pro potřeby soudu. Před pár dny jsem třeba kompletoval případ, kdy člověk nešťastně spadl z mostu z výšky dvaceti metrů. Před tím to byly sebevražedné pády z okna či panelákových balkonů. Řeším i vraždy kamuflované jako nešťastné náhody. Téměř dvacet let si vedu statistiku kauz, kde přesně zaznamenávám parametry pádů. Těch s kriminálním podtextem jsem shromáždil už několik stovek. Uvádím to proto, abych zdůvodnil své závěry k Janu Masarykovi. Když jsem do jeho případu dosadil za léta nashromážděná fakta, mohl jsem se stoprocentní jistotou říct: vystrčili ho z okna.

Profesor Jiří Straus je absolventem oboru matematika a tělesná výchova na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a tříleté aspirantury na katedře biomechaniky.   Dále je prorektorem pro vědu a výzkum na Policejní akademii, vedoucí zdejší katedry kriminalistiky. Je vyhledávaným soudním znalcem v oboru forenzní čili soudní biomechaniky.   Bývalý reprezentant v zápasu řecko-římském běhá půlmaratony a maratony: osobní rekord má 4 hodiny a 21 minut; 3 x týdně trénuje v pražské Prokopském údolí či v oboře Hvězda.

Reader´s Digest:  K vašim specialitám patří i zjišťování příčin a následků těžkých poranění způsobených při hospodských a pouličních rvačkách, přepadeních nebo domácím násilí. Co o nich dokážete zjistit biomechanickou analýzou?

Jiří Straus: Třeba který úder je smrtelný a který způsobí „jen“ bezvědomí, zlomeninu lebeční kosti, hrudního koše, poškození jater... Řešíme je opět na základě velkého počtu experimentů. Provádíme opakované údery do speciální figuríny a zjišťujeme silové zátěže v okamžiku, kdy třeba baseballová pálka dopadne na její hlavu či na hrudní koš. Proč je to důležité? Uvedu konkrétní případ. Manželé přivezli do nemocnice dítě v hlubokém bezvědomí. Ještě ten den zemřelo. Pitva odhalila, že mělo prasklou týlní kost a spoustu modřin. Rodiče tvrdili, že jim dítě upadlo ve sprchovém koutě a modřiny mu způsobil velký pes. Řekl byste, asi to tak bylo. Ale my se pokusili zrekonstruovat mechanismus onoho zranění. A zjistili jsme, že týlní kost musela prasknout silným úderem, a ne pádem. Rodičům pak nezbylo nic jiného než přiznat, že smrtelné zranění způsobili dítěti sami.

Reader´s Digest: V posledních letech znepokojuje vědce problém nešetrného třesení s kojencem. Ve Spojených státech tak zemře ročně na 1500 dětí, ve Velké Británii kolem 300, u nás desítky. Čím to?

Jiří Straus: Představte si normálně fyzicky disponovaného člověka, který vezme do rukou tříměsíčního kojence a začne se s ním veselit tak, že s ním krátce zatřese nebo ho začne vyhazovat do výšky. V tu chvíli si neuvědomuje, že miminko má těžkou hlavu a slabé krční svaly. Hlavička mu lítá ze strany na stranu a stačí necelé dvě vteřiny, aby došlo k přetížení v hlavě a ke krvácení do mozku. Naposledy jsem vyšetřoval případ otce, jenž zůstal s miminkem sám doma, protože matka musela k lékaři. Po jejím odchodu začalo dítě plakat. Protože si otec nevěděl rady, zavolal manželce, a ta mu poradila, ať dítě vyndá z postýlky a párkrát s ním zatřese. Následky byly tragické.

Reader´s Digest:  Proč jste si ze všech sportů vybral právě běh na dlouhé tratě?

Jiří Straus: Protože mi nejlíp vyčistí hlavu. Já se totiž při běhu dostávám do euforického až meditativního stavu, pomáhá mi odplavit stres. A když se vrátím domů, mám spoustu energie a na věci kolem sebe se dívám jinak. A také při běhání vyřeším spoustu problémů. Když například na třicátém kilometru maratonu už mám všeho plné zuby a nastupuje krize, vím, že to, jestli doběhnu do cíle, záleží jen a jen na mně. A právě tohle odhodlání mi pomáhá v běžném životě, kdy se potřebuji dostat přes zdánlivě neřešitelné situace, které věda čas od času nastoluje.

Zdroj: VÍKEND HN (8. LEDNA 2010), PRAHA

Další články v rubrice Rozhovory:

Jahoda bez jahody - rozhovor se Zdeňkou Panovskou ze senzorické laboratoře Ústavu chemie a analýzy potravin

JItka Klimková - první Češka trenérkou UEFA

Za bezpečnější děti v síti - rozhovor s Karlem Kuchaříkem, vedoucím odboru informační kriminality Policejního prezidia ČR.

Proč nás bolí záda -rozhovor s lékařem MUDr. Janem Vackem

Za úspěch se platí - sociolog Ivo Možný říká, že "Dříve lidé věřili v řeku života a štěstí bylo k ní přispět. Noví bohatci nevěří v žádný zítřek a snaží se všechno sežrat hned."