Na hubnutí je dobrá tasemnice

Reader´s Digest: Vzorky parazitů trypanozom, jež způsobují spavou nemoc a které používáte jako modelové organismy pro výzkum, sbíráte po světě na výpravách, které mají k těm turistickým daleko. Kdy vám šlo nejvíc o krk?

Julius Lukeš: Jednou v Ázerbájdžánu, kde jsme v poušti sbírali hady. Šel jsem s nějakou Ruskou, zastavili nás místní chlapíci, a já, jak jsem byl neinformovaný o místních zvyklostech, jsem je tvrdě odpálkoval. A oni nás chtěli podřezat. Život nám zachránilo, když zjistili, že nejsem Rus. Jinak jsem měl štěstí.

Reader´s Digest: Proč vás zajímá zrovna tento prvok?

Julius Lukeš: Protože se zřejmě za miliardu let nezměnil. Když ho studujeme, díváme se na prastarý organismus, který tu byl v době, kdy tady ani nebyly mnohobuněčné organismy. Od té doby se naprostá většina buněk změnila, ale trypanozoma zůstala stejná.

Reader´s Digest: Co to na ní zkoumáte?

Julius Lukeš: Už jsou tady dvě laboratoře. V jedné mladá vědkyně Alena Zíková provádí výzkum zaměřený na farmakologické záležitosti. Jeho cílem je přijít s léčivem, které by znamenalo nový způsob léčby spavé nemoci, kterou trypanozoma způsobuje. Spolupracuje se skupinou profesora Holého a výsledky jsou velice nadějné.

V naší laboratoři děláme základní výzkum. Jeho cílem je studovat funkci bílkovin ve struktuře, která se jmenuje mitochondrie. Ta je ve všech buňkách mnohobuněčných i jednobuněčných organismů. Bez ní nic nemůže přežít.

V evoluci života nastaly dva momenty, které lze považovat za největší. Prvním je vznik fotosyntézy. Planeta zezelenala, dokázala vyrábět energii ze Slunce. A druhým vznik mitochondrie, která umožnila aktivní pohyb a mnohobuněčnost.

Reader´s Digest: Může hrozit rozšíření spavé nemoci i do mírnějších pásem? Nemoc se prý obejde i bez mouchy tse-tse.

Julius Lukeš: Dokázali jsme, že pokud se africká trypanozoma zbaví mouchy tse-tse, rozšíří se do celého světa. Ale na choroby člověka to nemá vliv, protože bez tse-tse jako prostředníka už člověka napadnout nemůže. Napadá však buvoly, velbloudy, koně, psy – šíří se pohlavním stykem mezi nimi. V Číně jsem viděl vyzáblé buvoly a v Jordánsku velbloudy, kteří na tu chorobu umírají. Je to velký veterinární problém. Ve spolupráci s brněnskou laboratoří pracujeme na diagnostickém testu, jak nemoc v krvi těch zvířat snadno detekovat. Snažíme se totiž, aby aspoň nějaký náš výzkum měl praktický výstup.

"Profesionální řidič na českých silnicích riskuje mnohem víc než parazitolog uprostřed džungle," míní Prof. RNDr. Julius Lukeš, přední český a mezinárodně uznávaný parazitolog.

Reader´s Digest: Vzorky trypanozom jste sbíral skoro v padesáti zemích. Je to nutné?

Julius Lukeš:  Vždycky je dobré mít vzorky z celé planety. Zajímá nás, jak se tyto prastaré organismy šířily už od doby, než se rozešly kontinenty. Teď bychom se rádi dověděli, jestli napřed byly v hmyzu, nebo v obratlovcích. Nebo jestli ty z hlubokomořských ryb jsou příbuzné s těmi v našich kaprech. Což jsou. Trypanozoma, kterou izolujete z rejnoka u pobřeží Afriky, je mnohem příbuznější té z našeho kapra než trypanozomě z Afričana. Tyhle organismy jsou totiž tak staré, že když napadly nějakou rybu, byla to praryba, která je pramáti jak našeho kapra, tak rejnoka. Takže z toho výzkumu můžeme získat řadu informací, zajímavých z hlediska vzniku života na Zemi.

Reader´s Digest: Popišme si mouchu tse-tse, která přenáší spavou nemoc.

Julius Lukeš:  Hodně se liší od much, které známe. Naše jsou poměrně přátelské a chtějí si jen olízat trochu našich bakterií. Tse-tse, aby se mohla rozmnožit, musí nasát poměrně hodně krve. Proto je dost agresivní a její píchnutí bolí. V prázdné krajině totiž nemá moc příležitostí, takže když vás zahlédne, jde rovnou po vás. Nás zajímalo, jaké to je, a tak jsme jich pár nechali na sobě nasát. Říkali jsme si – nakažená je jen každá dvacátá...

Reader´s Digest: Jsou všichni přírodovědci takoví hazardéři?

Julius Lukeš:  Profesionální řidič na českých silnicích riskuje mnohem víc než parazitolog uprostřed džungle. Jsme oproštěni od archetypálních pocitů hrůzy, když nám v těle jezdí něco živého. Když byl můj dnes dvacetiletý syn malý, měl škrkavku, pěknou, velikou, a já jsem z ní měl radost. Měl jsem pocit hrdosti, že i on má parazita.

Reader´s Digest: Jste vůbec rád, že jsou v Evropě paraziti na ústupu?

Julius Lukeš:  O vyhynulých druzích se píše, ale takový nikoho nezajímá. V Čechách někteří vyhynuli, ale jinde jsou rozšířeni. Máme tendenci je znovu zavést, protože se ukazuje, že mohou pomoci třeba v léčbě alergií, jimiž trpí až čtyřicet procent evropských dětí. Možná to souvisí právě s tím, že už nemáme ve střevech parazity. Firma Welcome testuje v Anglii protialergické léky, s nimiž bychom si do střev dali parazity v omezeném množství, pokud možno tak, aby se nemohli šířit dál. Dovedu si představit, že to je nosný směr. A možná budeme v budoucnosti běžně jíst tasemnice, abychom zhubli.

"Možná budeme v budoucnu běžně jíst tasemnice, abychom zhubli," říká Julius Lukeš.

Reader´s Digest: Prý jste jedl larvy potápníků…

Julius Lukeš:  Já jím úplně všechno. Tihle byli upečení, ale když to někoho bude bavit, klidně je sním i živé. Všelijakým těm televizním soutěžím, jako je Faktor strachu, se smějeme. Děláme z hecu horší věci. Snědl jsem třeba živého švába, ale dobrý tedy nebyl.

Reader´s Digest: Co vaší žízni po poznání říkali rodiče?

Julius Lukeš:  Tatínek byl řezník, takže to nechápal. Pamatuju, jak se mě jako kluka dotklo, že hodil kamenem po zmiji. Rodiče mě začali podporovat, až když si uvědomili, že přírodní vědy jsou apolitické. V osmdesátých letech to byl únik z šedi a marazmu. Navíc jednou z možností, jak cestovat na exotická místa, třeba do Vietnamu nebo na Kubu, bylo studovat parazity.

Reader´s Digest: V roce 1993 jste jako pracovník Parazitologického ústavu dostal peníze od Evropské unie a odjel do Holandska. Musel to být pro vás šok.

Julius Lukeš:  To tedy byl. Dostal jsem se do laboratoře, která byla pravým opakem té zdejší uzavřené, šedé, hierarchické. Tam jsem poznal, co jsem niterně cítil, totiž že ve vědě by mělo být možné, aby i student mohl z hlediska vědy, kterou dělá, kritizovat třeba i ředite-le ústavu. Podívejte se na Japonsko – dává do vědy čím dál víc peněz, a přesto nemůže dohnat Spojené státy. Příčina je v mentalitě. V Japonsku nemůžete kritizovat, jak výzkum provádí šéf, a to vědě škodí. Liberalismus, který jsem v Holandsku zažil, pro mě byl klíčový. Po návratu v roce 1994 jsem pak propadl totální depresi.

Reader´s Digest: Kdy se to tady hnulo k lepšímu?

Julius Lukeš:  Až tak v roce 2000. Od té doby taky začal nárůst finančních prostředků na vědu, které jsou v Česku podle mého docela solidní. Stát by měl podporovat především základní výzkum. Jsem členem Kanadského institutu pro pokročilý výzkum. Tahle společnost, placená ze státních peněz, se snaží identifikovat výzkum, ve kterém je Kanada špičková, a dál ho podporovat. Moudrá strategie: Kanada nemůže Spojeným státům konkurovat ve všem.

Reader´s Digest: Kdo tvoří váš tým?

Julius Lukeš:  Snažím se, aby byl mezinárodní a jeho komunikačním jazykem byla angličtina. Pořádáme v ní porady a semináře a studenta, který ji neovládá, nepřijmeme. Teď je nás kolem patnácti. Máme mezi sebou Američana, Inda, Thajce, Angličanku, dva Rusy. Často tu bývají i doktorandi ze Slovenska. Míváme zde i Číňany, bývají špičkoví. Pro české studenty je motivující, když vedle sebe mají zahraniční kolegy, kteří jsou hodně koncentrovaní na vědu.

Reader´s Digest: Co vás na vědecké práci nejvíc baví?

Julius Lukeš:  Zodpovídání otázek, které si kladu. A taky pocit svobody. Řekl bych, že nikdo nejde do vědy s tím, že to bude skvělé existenční zajištění, i když vědou se u nás dobře uživit dá. Vědec musí být připraven, že bude pracovat víc než osm hodin denně. Ten, kterému osm hodin stačí, je buď geniální, nebo je to špatný vědec.

Je také důležité, aby člověk nezlenivěl. Hrozí, že přesvědčíte sám sebe, že když odpověď na otázku, kterou si kladete, budete znát až za pět let, nesmí vás nikdo rušit. Při současných diskusích o vědě se tenhle postoj dost rozšířil. Někteří říkají – dejte vědcům klid na práci. Já si ale myslím, že máme bádat a žádný klid na práci nemáme právo chtít. Stejně nebude.

Reader´s Digest: Má váš hlad po poznání limity?

Julius Lukeš:  Myslím, že ne. Člověk by si žádné hranice stanovovat neměl. Já si třeba před rokem nechal oskenovat část svých genů. To je přesně ta hranice: chcete znát pravdu ze svých genů, nebo ne? Chcete vědět, že za dvacet let máte extrémně vysoké riziko vzniku alzheimera, nebo ne? Pro vědce je, myslím, typické, že to vědět chce. A bude se chovat tak, aby té nemoci dokázal předejít. Přispěje třeba k objevu léků. Plusy, vycházející z poznání, jsou vždycky důležitější než minusy, které by z něj mohly plynout.

Reader´s Digest: V roce 2009 jste dostal akademickou cenu Praemium Academiae. Uděluje se osobnostem, které dělají výzkum na špičkové úrovni, aby se mohly věnovat jen vědě. Jak vám pomohla?

Julius Lukeš:  Byla spojena s odměnou ve výši třiceti milionů, rozdělenými do šesti let. Ty fantastické peníze nám umožnily rozšířit tým a dávají nám vědeckou svobodu.

Vím, že jsme dobří, ale jsme špička ve střední Evropě. Když se u nás mluví o absolutní špičce, je to profesor Holý a snad tři další jména. To je málo. V souměřitelném Rakousku, Holandsku, Belgii je jich víc. Česká věda by se měla snažit vytvořit podmínky pro opravdovou superšpičku. A protože ta tu není, dostali jsme tu cenu my.

Reader´s Digest: Nejste nějaký superskromný?

Julius Lukeš:  To mě neznáte. Jsem praktický, stavím se čelem k pravdě. Kdybychom se teď přenesli do Maďarska, tak tam budeme top, v Bavorsku budeme výborní, ale absolutní špička nebudeme.

Reader´s Digest: Aspoň tedy máte k čemu směřovat.

Julius Lukeš:  To je na vědě pozitivní, že vždycky, když se dostanete na nějakou vyšší hladinu, vám to umožní setkat se s lidmi, kteří se na ní pohybují s naprostou samozřejmostí. A když se posunete ještě výš, zjistíte, že se tam další spousta lidí pohybuje jako doma. Ve vědě nikdy není konec.

Reader´s Digest: Čím si od vědy čistíte hlavu?

Julius Lukeš:  Běháním. Čím déle se ve svém oboru pohybuju, tím častěji vidím vědce, kteří běhají. Náš čas je totiž tak nabitý, že nemůžeme pěstovat žádné týmové sporty. Na běh nikoho nepotřebujete. Jen boty.

Reader´s Digest: Vznikla v Českých Budějovicích díky akademii mezinárodní komunita vědců, nebo tomu musíte spíš trochu pomáhat?

Julius Lukeš:  Snažíme se. Máme velký starý dům v centru města, a tam pořádáme společné kulinářské akce. Pozveme cizince z akademie, sejdou se jídla nějakých patnácti kuchyní, u každého je cedulka, z jaké země jídlo je a kdo je uvařil. Takové věci lidi spojují. V malém městě, jehož jméno většina cizinců nedokáže ani vyslovit, nemůžete čekat, až se mezinárodní komunita vytvoří sama od sebe. To byste se taky nemuseli dočkat.

©VÍKEND HN, NAĎA KLEVISOVÁ (1. DUBNA 2011), PRAHA

Další zajímavé Rozhovory: