Pravda nebo odpovědnost?
Přinášejí vám dokumentární filmy uspokojivou jistotu poznání objektivního světa? Fero Fenič, mág dokumentů, vám k tomu řekne své. A řeč bude také o jeho nejkonfliktnějším dokumentu "Nejšťastnější den Anny Mečiarové"
Autor Jiří Zbořil
Sdílet
Do jaké míry je dokumentární film doopravdy záznamem reality?
Dokument nemůže být pouhým záznamem reality. Už jen tím, že z reality vybíráte nějaké prvky, vyjadřujete vlastní postoj. A nejen při natáčení. Získáte třeba sedmihodinový materiál, který sestříháte na půl hodiny.
Takže vlastně postupujete jako u hraného filmu…
Ano, jenomže v hraném filmu od začátku víte, k jaké pointě směřujete. V dokumentu to člověk předem neví. Nemůžete si napsat scénář, jak bude určitá událost probíhat.
Nějaký plán potřebujete i tak, ne?
Můžete si sehnat informace a něco předpokládat. Realita je ale vždy jiná. Konečný tvar začínáte vytvářet až ve střižně. Tam je pak vaším hlavním cílem se co nejvěrněji držet pravdy.
Objektivní pravdy?
Nevěřím, že lze nějak vymezit objektivní dílo, a to ani v dokumentární nebo publicistické formě. Co je objektivní? Průřez názory pěti lidí? Sta? Celým národem?
Čeho se tedy drží upřímný tvůrce dokumentu?
Snaží se maximálně přiblížit k tomu, jaký má ze situace nebo určitého člověka pocit. Snaží se co nejlépe postihnout, jak ten který člověk působí, jak se vidí nebo jak by se vidět chtěl… Výpověď ale nakonec staví subjektivně. Vybírá si, co považuje za podstatné a potlačuje nepodstatné. Ze stejného materiálu by někdo jiný udělal jiným výběrem úplně jiný film.
Stává se vám, že je váš hrdina nakonec nespokojený?
Stává. I když se mi ještě nestalo, že by někdo nesouhlasil zásadně. Protože vše konzultuji se svými spolupracovníky a snažím se nenechat unést jedním pohledem.
Vzpomenete si na svůj nejkonfliktnější dokument?
Jmenoval se Nejšťastnější den Anny Mečiarové a dělali jsme ho v devadesátých letech v rámci cyklu Oko v České televizi. Zajímal mě tehdy růst nacionalismu na Slovensku. A protože už od sedmdesátých let žiji v Praze, sám jsem některým věcem nerozuměl, tak jsem se chtěl vypravit za někým, kdo v té věci hrál důležitou roli.
Proč jste neoslovil přímo Vladimíra Mečiara?
Přirozeně na mě nereagoval, protože v jeho očích jsem byl Slovák odrodilec. Pak mě ale napadlo, že když se chcete o někom něco dozvědět, je zajímavé znát jeho kořeny, vědět, co ho vlastně formovalo, z čeho pramení to, co reprezentuje. A tak jsem se vydal za jeho matkou.
Jak jste se k ní dostal?
Jednoho večera jsem nasedl do vlaku do Žiaru nad Hronom a odjel. Ani jsem nevěděl, kde bydlí. Vycházel jsem z toho, že když na tak malém městě řeknu taxikáři na nádraží, aby mě odvezl k paní Mečiarové, tak bude vědět kam.
Měl jste nějaký konkrétní plán?
Ne. Jednal jsem čistě instinktivně. Objevil jsem prvního taxikáře a řekl jsem mu: „K paní Mečiarové.“ Věděl kam a na nic se neptal. Vyznělo to úplně přirozeně. Odvezl mě tam, vysadil a odjel. Bylo devět hodin ráno, stál jsem před domem. Z rozložení stavby jsem vyčetl, kde kdo bydlí: vepředu bude syn – věděl jsem, že má dva – no a paní bude někde v přístavku…
To se jen tak podíváte na dům a hned víte?
Znám slovenský venkov. Domy a způsob života na vesnici jsou si velmi podobné. Moje maminka bydlí zrovna tak. Obešel jsem dům, našel jsem přístavek. Zaťukal jsem, a nic. Když mi nikdo neodpovídal, vešel jsem dovnitř a tam na divanu spala paní. Nikdy předtím jsem ji neviděl. Věděl jsem, že podle toho, co udělám v tomto okamžiku, buď všechno vyhraju, nebo všechno prohraju. Pro točení dokumentu je tohle modelová situace.
Existují pro modelové situace nějaká univerzální řešení?
Celý život se řídím především instinktem. Už ve škole mi jeden profesor říkal, že můj největší dar je velká citlivost, který mi zřejmě dala nejen má křesťanská rodina, ale i mládí na východoslovenském venkově.
K čemu vás vedla v kuchyni paní Mečiarové?
Udělal jsem to, co bych udělal, kdybych přišel domů. Přisedl jsem k ní na divan a vzal ji za ruku. Pootevřela oči a překvapeně se na mě podívala. Představil jsem se, a než bych jí dal šanci se na cokoli ptát, začal jsem jí vyprávět o sobě. Kdo jsem, odkud, kdo jsou mí rodiče, co dělám, jak žiji… aby vůči mně nebyla v nevýhodě…
To vás jen tak poslouchala?
Ano. Pak se zvedla a povídá: já to tam u vás znám, kdysi jsem pracovala v Košicích… Ze všeho, co jsem říkal, si vybrala to, co jí bylo nejbližší, a přirozeně se mnou navázala kontakt. Po půl hodině mi uvařila polévku, nakonec jsme spolu strávili celý den. Šli jsme na hřbitov, pomohl jsem jí čistit manželův hrob… V průběhu dvou tří hodin mě začala brát jako svého syna a těšila se, až mě ukáže Vladovi. Druhý den se měli vidět při zapalování slovenských vater svrchovanosti.
Také jste se těšil? Představa, že mě pan premiér uvidí u maminky, mi po pravdě přišla dost zdrcující. Depresi jsem se ale nepoddal. Paní Mečiarová chtěla, abych u ní zůstal spát, ale podařilo se mi na něco se vymluvit. Zavolal jsem jednomu kamarádovi do Košic, aby přijel s kamerou, a celý druhý den jsme natáčeli.
Přestože měl přijet pan premiér?
No ovšem. Nemohl jsem paní Mečiarovou už zradit. Jenže syn se naštěstí neukázal. A neukázal se ani večer, když nás vzala k těm vatrám.
Ani tam se vás nikdo neptal, co tam děláte?
Tam už samozřejmě byly ochranky, ale paní Mečiarová mě přivedla za ruku a všem říkala „to je můj Ferko“, takže nikdo se už víc neptal a ani matce premiéra neodporoval. Nebyl jsem v té době na Slovensku moc známý a tak jsem strávil celý večer v uzavřené společnosti tehdejší slovenské reprezentace a natáčel.
To jste asi musel získat pořádně výbušný materiál!
Mnohem výbušnější, než si umíte představit. Najednou jsem stál před nejtěžším rozhodováním svého života. Paní Mečiarová ke mně byla hodná a já jí rozhodně nechtěl ublížit. Ovšem z toho, co se odehrávalo na tom večírku, jsem byl opravdu otřesen. Poprvé v životě jsem měl v ruce výbušninu, kterou kdybych hodil… Ani dnes se nedá posoudit, co se mohlo stát.
|
| ||||||
Přidat příspěvek
| Jméno* | |
| Email* | |
| Příspěvek* | |
