Proč nás bolí záda?

Hýbeme se málo, a když už, tak špatně. Jíme příliš mnoho, vytýkají nám lékaři. Na stavu našich zad se ale podle mě podepisuje i to, za co nemůžeme: víc měříme, tudíž víc vážíme, déle žijeme.

Jistě. Zrada spočívá v tom, že rosteme, aniž to kompenzujeme adekvátní námahou. Když růst kolem třinácti let nastartuje pořádně, pubescent má buď hodně jednostranného pohybu – třeba takový florbal je pěkný, ale hráč je pořád ohnutý – nebo nemá žádný pohyb. Jenže pokud tělo nemá potřebnou zátěž, vazivo se netvoří v dostatečné míře a kvalitě. Tvorba pružného kolagenu je přitom dlouhodobá záležitost. Kosti, ty narostou vždycky, ovšem pohromadě je drží vazy a svaly. Jelikož svaly jsou unavitelné, nakonec visí celé tělo na vazech.

Existuje dnes někde vůbec nějaká skupina lidí, jejichž záda se smutnému průměru vymykají?

Dorostenci z venkova, kteří jsou zvyklí se hodně hýbat a po škole musí doma stihnout udělat ještě spoustu prací. Ti nikdy nejsou tak vyčvachtaní a hypermobilní jako jejich vrstevníci, které obtěžuje i školní tělocvik nebo kteří provozují jeden vyhraněný sport. Celkově však na dnešních náctnících stále častěji pozoruji, že jsou mnohem nestabilnější než jejich předchůdci. Mnozí už například dokonce kolem dvacítky trpí výhřezem plotének. To bylo za mých mladých medicínských let nepředstavitelné. Tyršův ideál nebyl prostě dosud překonaný. Všestranný pohyb v Sokole byl totiž fyziologicky přirozený.

Což ten ve fitness centrech spíš není...

Zaplaťpánbu aspoň za něj! Fitness ovšem nevyváží pestré aktivity, kdy se ráno posekala louka, podojila kráva, vykydal hnůj...

...a ženské trávily na polích dny v pravém úhlu a chlapi tahali břemena na stavbách, zatímco panstvo se cpalo a vozilo kočárem, měšťané chodili leda na korzo a slečinky tančit...

Panstvo ovšem nejezdívalo pouze v kočáře, ale taky na koni, mladíci do sebe usilovně tloukli meči, tanec býval povinný... A dámy? Od nich přece tenkrát nikdo nečekal nic jiného, než že porodí a umřou.

Dobrá, ale co ti chudí?

Na světě nikdy nebyla spravedlnost, tak proč by měla být zrovna v tomhle? Jsem si jistý, že záda bolela lidi odjakživa. Měli ale víc práce a nestačili si ty bolesti tolik uvědomovat, protože kdyby nedřeli, nepřežili by.

Která doba byla tedy podle vás pro záda, potažmo pro páteř, ta pravá?

Když jsme ještě běhali po čtyřech. Pánev si totiž na tu změnu pořád ještě nezvykla. Naše kyčle nejsou tvarované na to, aby něco nosily, navíc dřív se umíralo v padesáti, takže se klouby nestačily opotřebovat. Proto záda člověka bolí od chvíle, kdy se vzpřímil. Jenže dřív netrpěl depresemi, stresem. Nečetl noviny, nekoukal se na televizní zprávy – to je jeden stresový faktor za druhým. Věděl, že dá-li Pán Bůh, bude úroda, a když nedá, ti nejslabší zemřou. Měl Boha, o kterého se mohl opřít. Můj zdravotník na vojně, pan farář, usoudil, že lidi přestali chodit za ním, a chodí za mnou. Mně ale už nesvěří, že jsou ve stresu, protože holka jim chodí domů nad ránem nebo manžel má jinou. Řeknou mi, že je bolí záda. Mají prostě příliš času na přemýšlení o sobě. Psychika pak následně ovlivňuje náš pohybový výkon.

Jak vlastně?

Stres zvyšuje celkové napětí svalového systému. Ten se ale neskládá ze stejných svalů. Některé svaly se při dlouhodobém zvýšení svého napětí totiž unaví dřív, jiné tu zátěž snášejí líp a přeberou úlohu těch slabších. Postupně se zkracují, protože je neprotahuje dostatečná aktivita těch slabých, a tím vzniká svalová nerovnováha. Ta dál vede k asymetrickému postavení v kloubech, mění biomechaniku pohybu, přetěžují se neadekvátní partie kloubů, a tím dochází k bolestivému dráždění. Navíc stres snižuje naši odolnost proti bolesti, nastavuje práh vnímání bolesti. Jako by toho nebylo dost, náš práh citlivosti ovšem neustále klesá. Výsledkem toho všeho pak je, že nedržíme pohromadě. Navíc kdo je ve stresu, ten se jenom plouží a nemá chuť se proběhnout, zahrát si s vnoučaty fotbal – musí přece rozebírat své vnitřní já. A takhle je to pořád dokola.

Když vidím kojence s nahrbenými zády, svázané do šátků, mám pocit, že mnoha rodičům vůbec nedochází, že na bolesti zad si lze zadělat už hned po narození.

Mimin v šátcích je mi upřímně líto. Dítě má totiž ležet a vertikalizovat se až tehdy, kdy samo chce a je toho samo schopné. Je už dávno prokázané, že předčasnou vertikalizací vznikají vady formování kostí nohy. Takové děti mají pak problémy s postavením paty, s bolestí achilovek a později i zad. Dítě se má zkrátka vyvíjet tak, jak to Stvořitel naprogramoval, a nikdo jiný do toho nemá co zasahovat. Ve třech měsících věku by mělo projít kontrolou motorického vývoje u specia-listy, který rozumí vývojové kineziologii a dokáže tedy posoudit, zda je vývoj v pořádku. Pokud si totiž dítě zafixuje špatný pohyb, v patnácti si začne stěžovat na bolesti.

Geolog Václav Cílek se zabývá výhledy naší krajiny. Vy nám můžete předestřít výhledy našich zad. Skončíme jednou opět na všech čtyřech?

Kdysi jsem četl nějaké archeologické pojednání o tom, že staří Slované měřili snad kolem dvou metrů. Nevím, jestli je to pravda, každopádně věřím, že máme geneticky naprogramovanou určitou výšku, že tedy nebudeme růst věčně, nejspíš ne přes 220 centimetrů. Nebude-li se tu ale včas praktikovat osvícená politika pohybové aktivizace, budeme všichni průsvitní, gumoví a bolaví. Pro mou živnost by to bylo úžasné, ale všeho moc škodí.

Takže stav našich zad volá po zásahu ze strany státu...

Bezpochyby. Bude nutné vytvořit takové celospolečenské klima, aby se pokud možno vrátil řecký náhled na jednotu duše a těla, kdy se ani jednomu, ani druhému nedává přednost na úkor druhého. Aby se člověk styděl za to, že se nehýbe. Mého profesora, který přednášel v kanadském Calgary, nadchlo, že jeden den v týdnu trávili žáci všech stupňů škol na sjezdovkách, běžkách, bruslích, na hřišti... Režim starých anglických škol, zahrnující několik hodin pohybové aktivity denně, bude zkrátka nutné zavést i u nás. Osm hodin tělocviku týdně vidím jako minimum. Kluci by měli vědět jako kdysi my, že si po škole půjdou zakopat a kam, ovšem bez toho, aby to organizovala nějaká instituce, protože k těm mají pubescenti nedůvěru. Zdravotní pojišťovny by měly určovat cenu pojištění v závislosti na tom, jak se kdo o sebe v tomto ohledu stará. Dokud nám nedojde, že to je investice, většina z nás se do ničeho nepustí, jelikož člověk je tvor od přírody líný. Tyhle peníze by se nám ale bohatě vrátily.

Hudba budoucnosti. Co si ale počít teď? Jaký pohyb je pro nás správný, a jaký ne? Existuje nějaké jednoduché vodítko?

Neexistuje. Už jen proto, že ačkoli hlásáme správné a vadné držení těla, dodnes se nenarodil ideálně tvarovaný jedinec. Někdo také přijde na svět jako sprinter, jiný má předpoklady vzpěrače, každému sluší jiný typ chůze i pohybu.

Říká se třeba, že správný pohyb nemá jít přes bolest...

Jeden čas se kupříkladu tvrdilo, že máme extrémně protahovat svaly, a lidi si tím způsobili svalová mikrotraumata, která se pak vracela a bolela. Každý by se měl především naučit vnímat své vlastní tělo, každou z jeho částí. Posilování nespočívá v tom, že navzpírám dvacet tun, ale v tom, že si každý pohyb vychutnám a přitom vnímám, jak jednotlivé svaly zabírají. Takoví pacienti mi potom v ordinaci předvádějí, jak úspěšně proti bolesti zad bojují. Intuitivně totiž vytušili, co mají udělat.

Tak jinak: podle jakého hlediska by si člověk měl pohyb – kromě toho nejpřirozenějšího, chůze – vybírat?

Jednoznačně podle toho, koho co baví a co komu dělá potěšení. Zároveň by si každý měl vychutnávat i radost z toho, že se vůbec může hýbat, protože ti, co nemohou, to berou jako příšerné omezení. Je ovšem třeba zůstat reálný, tedy nemyslet si, že když v padesáti začnu s tenisem, musím vyhrát turnaj.

Je taky dobré vědět, že aerobik není pro každou ženu. Pro mladou sportovní možná, ale díky hormonům jsou vazy ještě elastické a je velmi časté, že si dorostenky švihovými pohyby spíš uškodí. Svalově inkoordinovaným úřednicím, zapomínajícím na normální pohyb, švihové pohyby nesedí. Bylo by naopak úžasné, kdyby každá musela povinně dělat kalanetiku, powerjógu, pilates, tai-či, karate, tedy přesně řízené odměřené pohyby. Ty našim zádům jednoznačně svědčí.

MUDr. Jan Vacek

Vedoucí katedry rehabilitační a fyzikální medicíny Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.