Co také najdete na Necyklopedii

Před vstupem do třídy se na okamžik zastavím. Ještě dvě tři vteřinky ušetřím a teprve potom vstoupím dovnitř. Vždycky za sebou pořádně třísknu dveřmi, ať se leknou hned na začátku. Naše děti školou povinné, budoucí to pokolení.

„Dobrý den, posaďte se.“ Opatrně otevřu třídní knihu, aby na mě zas nevyskočil pavouk či jiná nástraha. „Kdo chybí?“ „Já!“ zaculí se jako vždy v první lavici žák, jehož tvář mi připomene včerejší výukový film o opolidech. Po tradiční otázce, kdo nemá domácí úkol, se zvedne tradiční les rukou. Všichni samozřejmě úkol napsali, ale zapomněli ho doma na botníku. Je to jasné: kdyby neexistovaly botníky, žáci by nosili domácí úkoly.

Můj pohled utkví na lavici Váňové. V plastikové krabici má živého hada. Dnes se má svlékat z kůže a Váňová to musí vidět. Následuje chvilka s Wikipedií čili referáty. Dufek zapomněl, Plechatý po chvíli kapituluje se slovy: „Já to po sobě nemůžu přečíst.“ Slova se tedy ujímá Váňová. Nevěřím vlastním uším. Zcela vážně vykládá, že povrch pouští tvoří souvislá vrstva sypkého cukru a rozděluje pouště na krystalové, moučkové a kostkové. Analýzou zjišťuji, že se překlikla a omylem vykradla Necyklopedii, recesistickou stránku parodující Wikipedii.

Mobil na katedře rozbliká zpráva: „Omluvte Žanetu, má angýnu.“ Znamená to, že Šimkovi odjeli na štaci se střelnicí a Žanetu, která dělá cukrovou vatu a langoše, hned tak neuvidíme. Dufek si na lavici staví z penálu, pravítek a náramku přátelství šibenici. Váňová hystericky křičí. Během referátu o pouštích se had svlékl a ona to neviděla. Do třídy vchází ukrajinský žák Hryhorij, jemuž se přezdívá Středoškolák. Chodí do školy většinou jen ve středu a za tři roky se bravurně naučil frázi „Ja něrozumim“.

„Nazdar, mentále!“ zdraví příchozího Plechatý, kterého vždy na konci školního roku chválím za výborný stav učebnic, neboť je vůbec nepoužívá. Nedávno se navíc proslavil výrokem, že nechtěné dítě může matka odložit do set top boxu. Dufek na své šibenici rituálně oběsil malou plyšovou ovečku Shaun.

Mobil na katedře rozbliká zpráva od manželky, že v moči našeho syna našli lékaři chlorid sodný, síru a kyselinu wolframovou. Hrdlo se mi sevře úzkostí. Říkám dětem, ať si z učebnice obkreslí sumerského bůžka naděje. Hlásí se Šebesta, že jako svědek Jehovův nesmí kreslit bůžky. Říkám, ať tedy nakreslí vajíčko s ušima. Přichází za mnou Váňová a šeptem mi sděluje, že Kadečková dostala první měsíčky. Dufek staví z nůžek a ořezávátka gilotinu. Plechatý mě žádá, abych se mu podepsal na sádru. Kadečková odchází ze třídy se skvrnou na džínách.

Cítím se slabý. Je mi na omdlení. Chytám se stolu, čímž objevuji pod katedrou přilepenou rozříznutou baterii z mobilu, z níž těkají chemické látky a omamují mě.

No jistě! Vzpomínám si, že jsem včera přinesl synovi na moč zkumavku z kabinetu chemie. Asi ji schválně nevymyl, pacholek! Tím se vše vysvětluje. Sláva. Váňová křičí, že jí zmizel had. Dufek staví z kružítka a dentální niti nový popravčí stroj. Plechatý syčí a svléká se z kůže. Ptám se: „Kolik dětí se vejde do set top boxu?“ „Ja něrozumim,“ usmívá se na mě Hryhorij.

Autor, novinář, učitel češtiny a dějepisu a občas barman, se ženou vychovává tři děti ve věku 18, 13 a 7 let