Los Pubertos

Jaký to býval roztomilý chlapec. Vyráběl domečky pro mravence, lodičky pro slimáky a padáky pro ploštice. Do květináče zasadil fidorku a věřil, že mu vyroste čokoládový strom. Když šel poprvé na nákup pro mléko, chleba a deset vajíček, napsal si na lísteček: Mléko, chleba, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko, vajíčko. Při líbacích scénách v televizi odvracel oči, tvrdil, že se ožení jedině s dědou Ivanem, a slovy „Ach jo, zase mám v pindíku kosť“ komentoval přírodní úkaz zvaný ranní erekce.

 

Traduje se, že při jedné hře na doktora mu sousedovic dcerka ve školkovém věku nabídla, že se může dotknout její pipinky. „Já si teda šáhnu,“ odtušil prý tehdy, „ale jenom pexesem!“ Ještě větší šok přišel na prvním stupni základní školy, když nám vykládal o úvodní hodině rodinné výchovy: „Paní učitelka říkala, že děti vznikají tak, že se střapeček někam strčí, ale já už zapomněl kam.“ Jeli jsme tehdy autem a málem skončili v pangejtu.

 

Dnes už má syn v těchto věcech poměrně jasno. Spíš než o ploštice či dědu Ivana se zajímá o Lucinku Pusinku Haťaťaťá Kočenzí Prdelku, o Teeerezku, Káááčku, Lucíííska, Zuzíčka, Kikinku, Klári, Týnušku, Mejbínu, Marťulu, Ájuli, Jáju a další slečny z Facebooku, které na fotkách špulí pusu jako kačer Donald, vystrkují pupíky a posílají si recepty typu Jak se vykousnout s klukem či 12 rad pro mucíkování a otlapkávání v autobuse. Vím to proto, že mi syn kdysi ve slabé chvilce potvrdil facebookové přátelství. Jinak s námi ale téměř nemluví.

 

Ten, který prožil dětství v jedněch teplákách, najednou tráví hodiny před zrcadlem s gelem a hřebínkem. Odmítá nosit dřív oblíbené slipy s krtečkem, mamince říká „madr“ a na tatínka promluví, jen když potřebuje dobít kredit čili krédo. Zachmuřenou mlčenlivostí ale rozhodně netrpí ve škole, jak jsme se dozvěděli na třídních schůzkách.

 

Se spolužáky hovoří zásadně jen pubertální španělštinou: „Los úkolos v sešitos zapomnělos domos na botníkos, já blbos.“ Každý učitelčin výrok komentuje citoslovcem „hups“. A nedej bože, aby ve výkladu zazněl nějaký dvojsmysl, jako třeba vrh koulí, malý ptáček, sedlák Lízal, babička, co šukala po světnici, nebo nerudovská otázka Kam s ním? To se pak dostavuje nekontrolovatelný záchvat smíchu neboli totální výtlem, při němž se řehtající puberťák svalí pod lavici a v amoku tluče rovnátky o linoleum. V takové chvíli pak stačí říci jakékoli neutrální slovo, třeba hříbek, prvosenka nebo plané neštovice, a záchvat smíchu pokračuje novou, ještě hrozivější vlnou.

 

Ptal jsem se v lékárně, jestli nemají na pubertu nějaký lék, neboť do babyboxu už se syn jaksi nevejde. Žádný prášek ani injekci mi však nedali. Jediným lékem, pravila paní magistra, je čas. Tak čekám, až toto těžké období přejde. A pozoruji z okna ploštice, kterak si vesele hopkají po trávě a po sobě. Už je nikdo nepouští z balkonu v krabičce od čaje na padáku vyrobeném z igelitového pytlíku. A tak se zdatně otlapkávají a mucíkují. Asi mají zrovna ploštičí pubertu. Asi je všechno tak, jak má být.

 

A na Facebooku se přihlásím do skupiny „Není hrozné, když ti pukne beďar – horší je, když ti pukne srdce“.