Martin Reiner: Andulka v domácnosti

Při pohledu na tu protivně vřeštící věc jsem si vybavil, jak jsem sám kdysi ve věku předškolního dítěte přišel zcela náhodou k andulákovi jménem Ferda.

Stalo se to tehdy nějak tak:

Jednou zkraje léta odněkud přiletěl a usadil se v prázdném krmítku na našem balkoně. Maminka nebyla sice velký ornitolog, ale andulku hned rozeznala jako ptáka, který do městské krajiny nepatří, a bystře vydedukovala, že nejspíš uletěl nějakému chovateli.

A jelikož vždycky myslela spíš na druhé než na sebe, začala neprodleně jednat. Nejprve vlákala anduláka s pomocí starého piškotu do kuchyně, potom snesla z půdy klec, do níž se pták bez dlouhých rozpaků nastěhoval, a nakonec odešla do předsíně telefonovat.

Když se za deset minut vrátila, hrál jí na tváři spokojený úsměv.

Já, tuším pětiletý, stál s otevřenou pusou před klecí a pozoroval fascinovaně to dosud neznámé zvíře, které poskakovalo freneticky z bidýlka na bidýlko. Vzhledem k tomu, že většina mých her s mladším bratrem končila pláčem (jeho) a následným trestem (mým), začal jsem ihned uvažovat, že bych třeba anduláka adoptoval jako mnohem zajímavějšího parťáka… Jenže ouvej!

Když jsem po mámě chtěl, aby mi ptáčka podala a umožnila mi přikročit k bližšímu ohledání, pravila, že to nejde, protože ptáček patří někomu jinému a že ten někdo si ho přijde odpoledne vyzvednout.

Nevypadalo to vůbec dobře, takže jsem radši bez dalších odkladů přešel od proseb k o něco invazivnějším metodám, abych mámu přesvědčil, že si ptáčka opravdu musím pochovat. Stejně je to zvláštní; samotný pláč na ni nikdy moc neplatil, ale když se vhodně zkombinoval s válením po zemi, sliněním, kopáním nožkama a lapáním po dechu, dala si zpravidla říct.

Poté, co mě uklidnila, otevřela klec a pták, mírně poděšený mým předchozím výstupem, z ní frnknul a usadil se na opěradle kuchyňské židle. Vyrazil jsem mu vstříc s hlasitým nadšením. V tu chvíli se ovšem definitivně polekaný andulák rozhodl, že naši kuchyň opustí, a to přesně stejným způsobem, jakým do ní přibyl. Bohužel… okno už bylo zavřené. Po nárazu do okenní tabulky padl prudce k zemi, kde setrval zcela bez hnutí, s krůpějí krve u zobáčku.

Maminka hrůzou jen nasucho polkla. Pak za mé zvědavé asistence anduláka zvedla a položila na dno klece. Jako bez ducha se otočila a pohlédla na hodiny. Do příchodu majitele chyběla hodina a půl. Poškozený pták ležel na dně klece a nehýbal se. Maminka usilovně přemýšlela, zda a jak dokáže tuto překvapivou skutečnost vysvětlit… a já si odešel hrát s něčím zajímavějším.

Z mého pohledu dosti utilitárně založeného dítěte byl andulák vyřízený v každém ohledu. Ne tak pro matku, která úpěnlivě hleděla na barevnou hromádku peří, jako by doufala, že se jí podaří ptáka oživit sugescí.

Doufala v zázrak… a ten se nakonec dostavil!

Andulák se proti všem předpokladům do hodiny zbrechal… a když mu maminka ještě utřela prolitou krev, vypadal jako nový.

Poněkud překvapivou, i když zcela pravdivou pointou té historky je, že sotva domnělý majitel vstoupil do kuchyně, hned identifikoval andulku jako… cizí. Maminka se ho chvíli snažila ukecat, ale majitel jiné andulky si říct nedal, a protože maminka po přestálém šoku už nehodlala pátrat dál, pták u nás už zůstal.

Nebylo to ostatně nadlouho. Jenže to už je zase jiná story, v níž hlavní roli hraje naše plynová trouba Mora. Některé experimenty mého dětství prostě nedopadly vyloženě na jedničku.

Z KNIHY PLACHÝ MILIONÁŘ PŘICHÁZÍ © 2008 MARTIN REINER, VYDALO NAKLADATELSTVÍ DRUHÉ MĚSTO, BRNO