Národ sobě aneb český skrblík na scéně

Politici, najmě ti břichatí a ověšení několika tučnými bradami, nás co chvíli nabádají, abychom si utáhli opasky a začali šetřit. Nevím, co pořád mají. Já osobně jsem celý život obklopen lidmi spořivými, kteří by svou šetrností a shánčlivostí mohli dělat chodící reklamu na úsporná opatření. A je to dost strašné. Myslím, že tahle země by potřebovala spíš víc velkorysosti než škrťáctví.

Typický český skrblík se vám do života ohlásí obvykle tak, že váš mobilní telefon jednou prozvoní a pak volání zatípne. Zavolat mu musíte vy, on si přece nebude plýtvat kredit. V hospodě už pomalu padá pod stůl, ovšem při placení společného účtu přizná dvě piva, takže na vás zbude čtrnáct plzní, šest rumů a tlačenka, kterou nejíte. Když se ohradíte, šetřílek uraženě pohodí zubatou ofinou, neboť se nechává zásadně stříhat od kadeřnických učnic, které si účtují polovinu ceny.

Z dovolených vozí náš spořínek jako suvenýr bližním hotelová mejdlíčka, pivní tácky či cukříky v sáčcích s logem hotelu, který sehnal na poslední chvíli s 85% slevou. Pokud tedy nekempoval pod celtou na parkovišti za hotelem s baterií paštik a prošlého plechovkového piva, což je pravděpodobnější. Na všechny výtky odpovídá frázemi typu „brambora k bramboře, volvo je na dvoře“, ačkoli si auto půjčuje výhradně od rodičů. Když se s ním jeho děvče cestou z výstavy maďarských rurálních krajinářů 18. století (první pondělí v měsíci vstup do galerie zdarma) definitivně rozejde, slíbí, že se změní. Zavolá jí to hned po 19. hodině z bratrova služebního mobilu, kdy je tarif nejvýhodnější.

Skrblictví je nemoc podobně jako mánie shromažďovací. Nic se nevyhodí, protože všechno se jednou může hodit. To bylo heslo mého otce, na němž se zřejmě podepsalo tristní socialistické zásobování. A tak když byla železná neděle, vezl tatík jedno kolečko tam a deset zpátky domů. V zakrámované garáži, kam se auto pochopitelně nevešlo, jsem jednou našel i utržené držátko od své školní aktovky z první třídy. Co kdyby se někdy šiklo... Samozřejmě že když něco skutečně potřeboval, tak to v tom galimatyáši nenašel. Vrcholem bylo, když přinesl domů omšelý topinkovač nalezený kdesi na popelnici. Sotva ho zapojil, v bytě zajiskřilo a od parádního zkratu vyhořela televize a lednička.

I moje babička byla sběratelkou všeho možného haraburdí, což omlouvala zkušeností nedostatku za protektorátu. Jako pilná včelička ještě padesát let po válce přinášela odevšad různá prkna a papír na zátop, ačkoli měla doma ústřední topení. Na chatě utírala nádobí starým kombiné, místo toaletního papíru používala rozstříhané Rudé právo a občas si z práce nosila ve flašce pitnou vodu, aby ušetřila na stočném. Ještě jako učitelka na penzi nás o svátcích zásobovala bonboniérami, které jí před mnoha lety darovali její žáci. Po otevření se nugáty hemžily desítkami moučných červů.

Neznám spořivější národ než jsou Češi.

Jenom nám jaksi není přáno či shůry dáno. A pokud si přece něco v potu tváře našmudlíkujeme, přijdeme o to zpravidla v nějaké měnové reformě, kampeličce, H-Systemu či inflaci.

A můžeme začít utahovat opasky nanovo.

Autor, novinář, učitel češtiny a dějepisu v základní škole, se ženou vychovává tři děti ve věku 18, 13 a 7 let

Další vtipné komentáře Jana Nejedlého:

Mediální pšouk

Naše poselství pro syna

Záplotník nepřehoditelný

Veselá bída

Co také najdete na Necyklopedii

Prevít na tři?Čáp