Naše poselství pro syna

Při nedávné oslavě jeho plnoletosti se z kazety ozvalo: „Jéé, dobrý den, pane Šumfrle...“ Je to tak. Někdo kazetu s naším poselstvím omylem přehrál scénkami komika Felixe Holzmanna. A tak se syn nedozvěděl žádná životní moudra vržená přes propast času.

Marně lovím z paměti, co jsme tam tehdy nahráli. Tedy, v případě manželky se domnívám, že šlo o prozíravé rady typu Neběhej uhřátý, Nedívej se přes lupu do slunce či Houby, které neznáš, nesbírej. Svou část poselství si už nevybavím. Byla to jistě hlubokomyslná filozofie života, za niž bych se dnes styděl. Vždyť jsme tehdy byli jen o tři roky starší než je náš osmnáctiletý syn!

Se ženou jsme se potkali na podzim roku 1989. Pamatuji si zvláště na jedno rande na Václavském náměstí, kam mi budoucí manželka přišla sdělit, že se k sobě nehodíme a musíme se rozejít. Nejdřív jsme tam byli sami. Pak se začalo trousit víc a víc lidí a nakonec na to dostaveníčko dorazilo asi deset tisíc Pražanů. Začala totiž sametová revoluce. To byl takový blázinec, že jsme na rozchod úplně zapomněli. Netrvalo to ani moc dlouho a studentské minišaty s trikolorou se přešívaly na šaty těhotenské.

U porodu jsem nebyl. Nemám rád pach nemocnic a kromě toho omdlívám už při sedimentaci. Na rozdíl od otců, kteří asistují u porodu a pak své dítě patnáct let nevidí, jsem zvolil opačnou variantu. Bydleli jsme v jednom pokoji u mých rodičů. Když nám bouchla televize, obrátili jsme ji ke zdi a na zadní kryt navěsili obrázky zvířátek. Na stěně jsme měli plakáty Salvadora Dalího a Hurvínka. Když šel synek spát, dával pusinku oběma. V noci vylézal z postýlky a přesouval se k nám do manželské. Já i žena jsme v polospánku odhrnuli svou přikrývku, a protože syn nechtěl zklamat ani jednoho, přikryl se vždy oběma peřinami.

K narozeninám jsme si s manželkou dávali meče, pistolky a lego panáčky, které si pak syn od nás velmi rád půjčoval. Neměli jsme auto. Jeden čas jsem vozil syna do školky na staré babetě. Všichni kluci mu záviděli. Porušoval jsem tím asi třináct dopravních předpisů, ale naplňoval – doufám – zákon o rodině. Když jsem dostal v práci diktafon, namluvil do něj syn sprosté básničky, co se naučil od příbuzných. Jedna se jmenovala Spadlo hovno do šachty. Myslím, že nějaké to hovno děti nezkazí. Horší je si jich nevšímat. Večer jsme na diktafon nahráli poselství.

Nebylo ale všechno idylické. Rodina, jak vím, to je pohádat se i za zvuku písně What a wonderful world. Obzvlášť třeba, když se sejde dohromady puberta, menses a kocovina, to je pak hotové peklo. Jednou nás zachránila synova salmonelóza. Hádky, sváry, tichá domácnost a do toho doporučený dopis, že se musí celá rodina povinně dostavit k preventivnímu výtěru. V předklonu se spuštěnými kalhotami a nekompromisní sestrou z infekčního za zády ještě rád zapomenete na všechny malicherné rozepře. To je lepší než manželská poradna.

Ale abych nepřeháněl: dnes už bych si žádné rady do života netroufl dávat. Vždyť se v tom sám plácám stejně jako před lety, ne-li hůř. Jedině snad synovi poradím, až bude v životě bloudit, ať si pustí kazetu s poselstvím. Ne s tím naším, ale s tím Holzmannovým. Stačí slyšet: „Jéé, dobrý den, pane Šumfrle...“ a hned je člověku lépe na duši.

Autor, novinář, učitel češtiny a dějepisuv základní škole, se ženou vychovává tři dětive věku 18, 13 a 7 let