Poprvé otcem!

V tomto čase totiž pánské srdce ještě není dočista okoralé stářím, ale zároveň je už také minimálně rozptylují jiné senzace. Váš účet se tou dobou dávno prohýbá outěžkem naspořených milionů, domeček o sedmi pokojích a třech koupelnách je útulný jako klícka a zralá žena okolo pětatřiceti vám připadá málem jako dorostenka.

Jeden malý háček to ovšem přece jenom má: těžko se už v tomhle věku píšou o nemluvňatech fejetony. Obzvláště v případě, kdy se miminko ukáže býti dcerou.

Důvod je nasnadě. Fejeton si přece žádá nadhled, žertovnou nadsázku: zádumčivý fejetonista je potřebný asi jako veselý květák.

Kde se ale dobrat kýženého odstupu, když jste zavaleni emocemi jako lavinou?

I když tedy, ne že by nebylo čemu se zasmát. Vaše něžná kráska téměř bez ustání slintá jako bernardýn a z hrdla se jí – nejčastěji před krmením, když se chystá ulovit mámin prs – derou zvuky, ve srovnání s nimiž je Armstrongův zpěv sladkým falzetem. Pokud má špatnou náladu, komicky se mračí, a neodolatelně legrační jsou i všechny její pokusy o první úsměv, který jí ovšem z obličeje pořád klouže jako opilý krasobruslař.

A všimli jste si, jak tomu cvalíkovi úplně chybí prdelka a krk?! Jak o tom všem ale chcete žertovat, když vás to zároveň dojímá k pláči?

Když jsem ještě byl mladší a o něco bezdětnější, připadalo mi vysloveně trapné, jak se rané matky nedovedou bavit o jiném než o dětech, o jejich opruzeninách, hustotě stolice nebo nočním buzení. Před pár týdny jsem se přistihl, jak si bez jediné špetky ironie stěžuji třem pozorným posluchačkám, že nemůžu kojit.

Stačí vytáhnout kozu a má prcka v hrsti

„Podívej, nic si z toho nedělej, určitě nejseš první chlap s tímhletím problémem,“ namítla jedna z naslouchajících a lehká ironie v jejím hlase mě přiměla, abych jako důvod svých laktačních tužeb uvedl – zcela falešně ovšem – snahu dopřát ženě víc odpočinku v oněch náročných prvních měsících mateřství.

Pravdou ovšem je, že žárlím na ten reflexy podmíněný vztah, který vzniká mezi chodící mlékárnou a malým závislákem. To já musím o lásku své princezny denně bojovat nejsladšími úsměvy, koketními přímluvami; v lepším případě pak bývám připuštěn k výměně plen. Kdežto matce – jistě, také pořád ještě mé nejdražší choti – stačí vytáhnout kozu z podprsenky a má prcka v hrsti!

A tak alespoň v noci vstávám a usedám na schody vedle kojícího křesílka, a jak přitom klimbám, vysílám miminku pod nos tu nejupřímnější chemii, díky níž by si mohlo někde hluboko pod prahem vědomí spojit slasti svých nekonečných večeří také se mnou.

Teď ovšem vidíte, že to jediné, co je na mém miminku příhodné k žertování, jsem já sám. Jenomže já tady nechci psát o sobě. Chlapů, co napsali fejeton, případně rovnou celou knihu o otcovství, je už nejmíň milion.

Já chci zapět laudatio na chybující lidskou bytost, co se sice občas šťouchne zajíčkem do oka, ale i s takovým handicapem má především ráda svého tatíčka, velkého šťavnatého ochránce, kterého chutě zakousne, sotva jí vyrostou první zoubky. Už se nemůžu dočkat! Být sežrán samou láskou je sice pořád kanibalismus, ale starý rodič, jako jsem já, může být rád, že za tu práci vůbec někomu stojí.

Martin Reiner, dříve též Martin Pluháček, je básník, prozaik, fejetonistaa nakladatel; žije v Brně