To už dneska neplatí

Nedávno jsme se vypravili na návštěvu ke známým, kteří mají dvě školou povinné dcery. Jakožto majitel tří synů jsem se těšil, že namísto klukovského světa plného fotbalu, rvaček a špinavých ponožek konečně nahlédnu do roztomilých růžových pokojíčků prosycených vůní květin, šamponu a něhy.

Což o to, pokojíčky růžové byly. I holky byly sdostatek dekorativní. Jen ta něžnost nějak chyběla.

„Na to ti víš co Bílej Tesák?!“ řekla ta starší mému nejmladšímu synkovi, když si s ní chtěl zahrát stolní hru Z pohádky do pohádky. Místo toho navrhla hry vlastní: běhat s pětikorunou mezi půlkami, vyčistit zuby jejich psovi, sednout si na kaktus, vymyslet co nejvíc slov končících na  -del, říct pozpátku „Kuš!“

Nakonec si dívky začaly hrát spolu na porod. Mladší si nastrkala pod tričko polštáře, začala hekat a starší coby porodní bába z ní ty polštáře tahala a volala: „Zase siamský dvojčata, maminko!“ Po chvíli se ta větší chytla za břicho. „Jdu porodit hnědýho chlapečka!“ sykla a odběhla na záchod.

Ta mladší nám mezitím představila své panenky. Jedna se jmenovala Rokenról, druhá Pajdavá Olinka a třetí Manuela Rosamunda de la Koniprd. A to ještě nic nebylo proti černé kočičce, co spala úhledně stočena do klubíčka v košíčku na okně. Té říkala Svíčr. „Copak je to za zvláštní anglické jméno?“ zeptal jsem se. „To je zkratka,“ odvětila dívenka, „svíčr znamená svině černá.“

Z množství knížek s koněm na obálce jsem usoudil, že se děvčata zajímají o koně. Mladší slečna přisvědčila a začala vyprávět, jak jí tuhle ve stáji při hřebelcování jeden plnokrevník prdnul přímo do tváře. „To byl kraken, úplnej řumbuch a bumelák!“ líčila se zaujetím, načež začala dokazovat, že umí vykrkat jména vítězných hřebců v celé historii Velké pardubické.

Nápady na originální holčičí hry: běhat s pětikorunou mezi půlkami, sednout si na kaktus, vymyslet co nejvíc slov končících na  -del, říct pozpátku „Kuš!“

Naštěstí jsme byli záhy odvoláni na zahradu ke grilování. Hostitelka nám při jídle vesele vyprávěla, jak starší dcera přála nedávno té mladší při oslavě osmých narozenin, aby se dožila „ještě jednou tolik“. Haha. A taky že holky vymyslely pro spolužáka, který nosí rovnátka, přezdívku Dépédéčko. „Je to zkratka, víte,“ zachechtala se hostitelka. „Znamená to: Držka plná drátů!“

Děti si opodál opékaly na ohýnku buřty. Naši chlapci se už poněkud osmělili, neboť jsem zaslechl, že začali bránit mužské pokolení. Vypočítávali, co všechno kluci umí a můžou a co holkám nebylo přírodou dáno. Debatu završil náš benjamínek slovy: „A holky nemůžou uhasit oheň čuráním!“

Ta starší se ušklíbla a mrkla na sestru. Obě vylily limonádu ze svých kelímků a zmizely na okamžik ve křoví. Za chvíli se vítězoslavně vrátily s plnými kelímky a polily jimi plameny táboráku, jenž zasyčel a posléze potupně uhasl.

Když jsme odjížděli domů, přeběhla nám přes cestu Svíčr. „Černá kočka přes cestu, sakra!“ zaklel jsem, „budeme mít smůlu.“ Nejmladší syn však řekl, že ta kočka nebyla úplně celá černá. Všiml si, že na jedné tlapičce měla zespodu bílý flíček. A tak jsme neměli smůlu. Dobře jsme dojeli a máme doma tři křehké citlivé milé kluky.

Autor, novinář, učitel češtiny a dějepisuv základní škole, se ženou vychovává tři děti ve věku 18, 13 a 7 let

Další články v rubrice Sloupky:

Jan Nejedlý: Národ sobě neb český skrblík na scéně

Ester Kočičková: Po prázdninách bez kostlivců