Veselá bída

Bydlíme na okraji Prahy. Kdysi zde bývala chatová kolonie a jen pár rodinných domků. Po sametové revoluci se dřevěné chatky proměnily ve vily s antickými sloupy, bazény a obřími satelity na střechách. Zahrádkáře s motykami vystřídali movití podnikatelé i všelijací zbohatlíci. Náš dvougenerační domeček se v té záplavě luxusu najednou choulil jako Popelka na plese v opeře.

Naštěstí nejsem závistivý. Od Buddhy vím, že lpění na hmotě svazuje ducha a jen ten, kdo je prost žádostí, dojde míru. Z Puzzova Kmotra jsem se zase dočetl, že v pozadí každého velkého majetku stojí zločin. A kromě toho se mi peníze celý život vyhýbají, takže jsem zůstal klidný.

S novou situací se však musely vyrovnat mé děti.

„Proč jedeme zase na Mísečky, když Alan s Jessikou letí do švýcarských Alp?“ S podobnými dotazy jsem se setkával prakticky na každém kroku. Děti nebyly slepé a občas také zašly k sousedům i na návštěvu.

Začínal jsem být prudce alergický na slova jako plazmovka, čtyřkolka, audina, iPhon, krb či trampolína. Skákat se dá i na posteli, říkal jsem dětem a přesvědčoval je, že bych si mnohem radši pořádně začutal na plácku s hadrákem, než se v deseti letech ploužil s golfovou holí po holé pasece.

Bylo mi srdečně jedno, že Sebastian dostal mobil, který snad i žehlí a onduluje, že Doris má vlastního koně a Artur že pobírá kapesné, které by stačilo menší neziskové organizaci na roční výdaje.

Dětem to ovšem lhostejné nebylo. Vzpomínám si, jak jsme jednou jeli s nemocným kocourem k veterináři. Ani v této tragické chvíli si syn neodpustil srovnávání naší škodovky s vozem Alanova táty. Ten má totiž stahovací střechu, satelitní navigaci a – můj ty Tondo kolenatej – vyhřívané sedačky. Zapnul jsem tedy mlhovky a tvrdil, že právě rozehřívám sedadla. Syn, který držel na klíně kocoura, se ušklíbl, ale po chvíli rozjasnil tvář: „Ty brďo, my fakt máme vyhřívaný sedačky?!“ Radost z náhlého tepla mu vydržela jen do chvíle, než zjistil, že ho churavý kocour právě pomočil.

I přes tato drobná vítězství nápor dětských chamtivců sílil. Abych alespoň trochu ukojil buržoazní choutky svých potomků, slíbil jsem, že jim vykopu na zahradě bazén. Pachtil jsem se jako burlak na Volze, až jsem po čase mohl konečně napustit jakés takés brouzdaliště. Bazén jsme slavnostně pokřtili. Vycachtat se přišlo dokonce i několik dětí z okolních vil, přestože proti jejich domácím akvaparkům šlo vyloženě o prdítko.

Jaké však bylo mé zděšení, když jsem se druhý den vydal na obhlídku koupadla. Namísto stříbropěnné hladiny jsem nalezl žabinec barvy bahenního kalu. Betonová obezdívka bazénu nebyla tak nepropustná, jak jsem se domníval. Okolní flóra a fauna se vehementně tlačily dovnitř. Po marných pokusech s čističkou jsem kapituloval a nechal bazén napospas přírodě.

Kupodivu mě však potomci nezatratili. Naopak. Náš bahňák plný vodoměrek, potápníků, čolků a žabiček se stal vyhledávanou atrakcí zvláště pro děti, jejichž zahrady byly vysypány štěrkem a kde si pro samé altánky a arboreta nemohly udělat ani důlek na kuličky.

Buddha by měl ze mě radost. A když se ještě náš uzdravený kocour v noci párkrát prošel po střechách okolních vil a rozhoukal jim alarmy, cítil jsem se opět vyrovnaný a prost žádostí.

Autor, novinář, učitel češtiny a dějepisuv základní škole, se ženou vychovává tři dětive věku 18, 13 a 7 let