Za všechno se platí

 Pár takových „střelců" jsem poznala, ale všichni se brzy vrátili. Vzdor očekáváním však nikoli na meditační lavičky před Hlavní nádraží, ale zpět k pohodlným bytům, zpravidla nevyhovujícím profesím, neodkladným složenkám i k oněm proklatým daním, z nichž ta bernímu úřadu je nejmilosrdnější.

Je-li totiž řeč kupříkladu o dani osudu, nezbývá nic jiného než smíření. A to je, hned po odpuštění, duchovní disciplína z nejnáročnějších. V první řadě bychom se prý měli smířit s tím, kde, komu a jací jsme se narodili. Když přijmeme za vlastní karmickou teorii, tedy teorii o „převtělování se za zásluhy", jde to jistě lépe.

Dobrá tedy; z nějakých hodně ošklivých příčin nebydlím na dohled od oceánu, nevypadám jako Karolina Kurková a moji rodiče nejsou ideální - hlavně proto, že demonstrativně opovrhovali mými filozofickými podněty. Místo nich mi vštěpovali selskou zásadu, že za všechno se platí, a proto je třeba především pilně pracovat. Dodnes ale nevysvětlili sami sobě, jak je možné, že neměli věčně nic, přestože věčně pracovali. Rovněž stále netuší, proč jsou věčně zoufalí a za co se ausgerechnet jim pánbůh tak šeredně pomstil na dětech.

Po smíření se s výchozí pozicí by mělo následovat přijetí všech osudovostí, které z ní vyplývají. Zkusila jsem. Mantinely jsem přijala, v sevření pilně pracovala a za peníze jsem si kupovala cvrčky, abych je nemusela vlastní rukou zabíjet ani o ně okrádat bližní - avšak nirvána nikde. Něco uvnitř mě ještě kladlo odpor všeobjímající slasti, a ne a ne to objevit v knihách, na seminářích ani na lavičce u Hlavního nádraží.

Až jednou... Stála jsem v samoobsluze, v dlouhé frontě u kasy, měla jsem hlad, v košíku jen pár cvrčků a láhev vody. Neperlivé, samozřejmě. Obchod nabitý k prasknutí, ale z pěti pokladen byla otevřená jedna. Bratru třicet spolustojících také vypadalo hladově a podrážděně. Někteří začínali nahlas hudrat, atmosféra houstla a slibovala konflikt na otevřené prodejní scéně. Když vtom se jediná paní pokladní prudce zvedla z křesla, vykřikla něco trochu hrubšího než „Já se na to můžu vykašlat!" a na pokraji záchvatu zmizela kdesi za provozními dveřmi. Zůstali jsme zkoprnělí, směšní se svými potřebami, s plnými košíčky a naditými peněženkami, jako by nás v osobě té nervově labilní sprosťačky opustil sám Buddha.

A on nám přitom uštědřil lekci, kterou jsem si vyložila jednoznačně: co si nemůžeš koupit, to si můžeš vzít! Pravda, s nezaplaceným nákupem jsem odešla sama. Jenže žádný vedoucí prodejny ani policista za mnou nevyběhl, a já to považovala za znamení souhlasu shůry.

Usedla jsem na první lavičku, abych se po zásluze odměnila chutným soustem, a tehdy mi to všechno došlo. Jaké placení, pořád? Viděl kdy někdo Buddhu či Ježíška sedět u kasy? A všechno, za co není komu zaplatit, je přece k mání zadarmo! Třeba vítr ve vlasech, paprsky zapadajícího slunce, ale i naše osudy přece! Je naprosto v souladu s vesmírným řádem, když se tady a teď chopíme svého osudu, karma nekarma, a svobodně s ním naložíme. Jako se nadšeně vystavujeme slunci nebo se před ním chráníme čepicí. Až potom jsem konečně ukousla hlavu tomu největšímu cvrčkovi. Byl zkažený. Ale copak jsem ho mohla jít vrátit?

Autorka je šansoniérka, textařka (vystupuje s klavíristou a skladatelem Lubomírem Nohavicou) a svérázná moderátorka (viz pořady Ženský hlas a Dvojhlas v ČT)