Záplotník nepřehoditelný

Povídal mi děda: „Chceš vědět, kde zakopal poklad šáh?“ „Jakej šáh?“ ptám se. „Šáh ti na zadek!“ vyhrkl vítězně děda, až si vytrhl z ruky kanylu, co mu přiváděla do žíly utišující roztok proti bolesti.

Můj děda byl věčné dítě. Na pouti mezi dětstvím a dědstvím se příliš nezměnil, nepočítám-li přehazovačku, umělý chrup a rakovinu. Celý život někoho vyváděl aprílem, tahal za fusekli a posílal pro semtele, pokud zrovna nelepil lidem na záda legrační cedulky, netahal z křoví peněženku na špagátu nebo nekoukal kapesním zrcátkem na botě ženským pod sukně.

Jeho největší specialitou byly ovšem hádanky, které sypal z rukávu jako egyptská Sfinga střežící vchod do pyramidy.

„Tatínek to má vepředu a čert vzadu. Co je to?“ tázal se mě děda v mých šesti letech a maminka se zlobila, jak mě odmala kazí, přestože věděla, že správná odpověď zní: „Písmeno T.“

Při zápisu do školy jsem s úspěchem použil dědův rébus: „Je to v lese a skáče to na laně. Co to je?“ Přece: jelen! Ze série loveckých hádanek jsem měl nejradši tu, jak se chytá lev. Nechá se proskočit uchem jehly a on se zachytí tou chlupatou bambulkou na ocase. To dá rozum. Dědovým majstrštykem se však stal klasický kameňák: „Je to za plotem a nejde to přehodit.“ Ehm ehm, je to záplotník nepřehoditelný...

V rodině se traduje, že když se babička za mlada v intimní chvilce dědy zeptala, zda věří v lásku, odvětil prý: „Jakýmu vlásku?“ Ale myslím, že šlo jen o legendu, kterou nevymyslel nikdo jiný než on sám.

To věčné dítě, které za minulého režimu přivedla jeho potřeba vždy a všude žertovat málem až do kriminálu. Asi vykládal nějakému zarytému soudruhovi hádanky o Stalinovi a Brežněvovi nebo ho učil, jak se v ruštině stupňuje slovo „ťóplyj“: ťoplyj, óčeň ťóplyj, maxim gorkij...

Nevím přesně, o politice pak už děda příliš nemluvil. Tedy kromě kvízu: „Co je to politika?“ To se na tabuli nakreslí písmeno K a polije se ze skleničky vodou. Politika je zkrátka jen „politý Ká“, za víc to přece nestojí.

Moje děti zažily dědu už nemocného. Nicméně si ještě spolu při návštěvách v nemocnici stačili povyměňovat spoustu důležitých ptákovin. Synové dědu naučili, že na otázku „Kolik je hodin?“ má odpovědět: „Čtvrt na prd a v půl to bouchne,“ což jistě mnohokrát využil v praxi.

Dokonce pod jeho vlivem děti začaly samy vymýšlet hádanky. U jedné obzvlášť vypečené: „Vypadá to veliké, ale je to malé,“ si zkušený hádankář vzal čtvrt hodiny na rozmyšlenou, než se dal poddat. Náš benjamínek mu pak vysvětlil, že je to slon, uvnitř kterého je ještě jeden slon – ale hrozně malinkej. To dědu odzbrojilo, až zaslzel. Musel se pak vytasit s obligátním: „Když někdo teskní, je mu teskno, když někdo smutní, je mu smutno, když si někdo hoví, je mu...“ (Rozluštění si čtenář domyslí sám.)

Konec nebyl hezký, jak už to tak u konců bývá. „Když nejde Mohamed k hoře, musí hoře k Mohamedovi,“ povzdechl si děda už s trpkostí v hlase. Proti smrti byl totiž i on bezmocný. Bylo to za plotem a nešlo to přehodit, jako z té jeho erbovní hádanky.

Když jsem s ním mluvil naposledy, nepředal mi zrovna nějakou rabínskou moudrost, i když možná – kdo ví? Řekl tehdy: „Ahoj, pozdravuj všechny pocestné a kdybys náhodou potkal hovínko, tak mu dej pusinku i za mě.“ A pak ještě: „Mějte se hezky a kupte si švestky.“ Inu, věčné dítě.

Autor, novinář, učitel češtiny a dějepisuv základní škole, se ženou vychovává tři dětive věku 18, 13 a 7 let