Jste normální cvok?

Milí čtenáři,

jste příliš stydliví? Příliš ctižádostiví? Moc často pláčete? Nebo snad pláčete příliš málo? Trháte si vlasy? Nebo někomu jinému? Bojíte se pavouků? Nebo vodních kotlů? Nebo dokonce vycpaných zvířat?

Ano, ano a ano. Toto všechno (a nejen to) jste vy. Nemusíte však mít obavy: být člověkem je prostě divná věc. Jestli se domníváte, že někde na světě existuje skupina dokonale „normálních“ lidí, tak jste tak naivní, že by vám ukradli i nos mezi očima.

Samozřejmě ne každý podivín je roztomilý. Často je těžké poznat, zda je určité chování neškodné, nebo už může někomu ublížit. Proto naši kolegové v americké redakci  předložili některé dopisy svých čtenářů odborníkům s prosbou, aby posoudili, které z vašich potíží jsou zábavné a které už zřejmě vyžadují profesionální pomoc.

Nerad mluvím. Bojím se, že si lidé budou myslet, že to, co říkám, je hloupost, a to i tehdy, když nemám důvod se něco takového domnívat. Nikdy nemluvím do mobilu na veřejných místech, aby si okolostojící nemysleli, že jsem blbec. Jsem blázen?

„Vůbec ne, jen se zdá, že trpíte sníženým sebevědomím a přehnaným ostychem. Je to druh sociální úzkosti,“ soudí psycholog Joshua Coleman, působící v kalifornském San Francisku.

Měl byste vzít v úvahu následující tři věci:

1. Je možné, že většinu času nemluvíte jako pitomec.

2. I když sem tam řeknete nějakou hloupost, tak co? To se občas stane každému.

3. Většina lidí je natolik pohroužená do sebe, že vám nevěnuje zdaleka tolik pozornosti, jak se domníváte.

„Vsadil bych se, že právě váš stud a citlivost na to, co si myslí druzí, způsobují, že mluvíte promyšleněji a působíte naopak méně hloupě než ostatní,“ tvrdí Coleman.

Pokud svou úzkost nezdoláte sám, doktor Coleman vám důrazně doporučuje najít si terapeuta, jenž by vám předepsal léky proti úzkosti

Nikdy si nekupuji nové věci, dokud se úplně neopotřebují ty staré. Měla bych si třeba už koupit nové sandály, jenže ty staré nejsou ještě úplně obnošené. Prý to není normální.

Ničí vám staré sandály nohy? Má vaše šetrnost masochistický podtext „já si to nezasloužím“? Pokud ano, opravdu máte psychologický problém, s nímž byste měla něco začít dělat

Pokud si ale věcí ceníte pro jejich užitkovou hodnotu, jste modelem důkladné ho člověka. Pak jste vy v pořádku a šílení jsme my všichni ostatní, kteří se ženeme za materiálními statky. Jak napsal spisovatel Arthur Gish ve svém meditativním pojednání o jednoduchosti Krysí závody: „Nakupujeme věci, co nepotřebujeme, abychom udělali dojem na lidi, které nemáme rádi.“

Většina z nás nakupuje a plýtvá, plýtvá a nakupuje. Rychlost, s jakou stoupá množství odpadu, je alarmující. „Vaše šetrnost nakonec může přerůst v askezi,“ konstatuje Nando Pelusi, klinický psycholog z New Yorku. „Ovšem kdo ví,“ dodává, „možná tím zachraňujete naši planetu.“

Mám strach z výšek, třeba z vysokých mostů, ale dokonce i z balkonu. Nebojím se, že spadnu, ale že skočím. Nechci se zabít, na druhé straně bych rád zažil, jaké to je, letět nebo se vznášet. Pochopitelně vím, že by ze mě zbyla jen placka, proto mě ta touha skočit děsí. Co mám dělat?

Vaším cílem by měl být seskok padákem. Začít můžete s něčím, co je blíž zemi, třeba se skokanským prknem v bazénu.

Tohle vám radí někdejší výsadkář Mike Wymes, dnes privátní psychiatr v Bay Area. A nežertuje. „Je to jedinečný zážitek,“ míní. „Zažijete let a budete se i vznášet...“

Strach z výšek není nic neobvyklého. Mnoho lidí se, stejně jako vy, víc bojí, že skočí, než že by spadli ento pocit se zahání systematickým znecitlivováním – neboli jste postupně vystavováni tomu, čeho se bojíte.

Zkuste lézt na stále vyšší místa a uvědomujte si při tom, jak je příjemné, že jste v bezpečí.

Popadněte za ruku kamaráda či terapeuta, vyjděte společně na balkon ve třetím patře a vydržte tam, dokud budete mít pocit, že se dokážete ovládat.

Pak zkuste páté patro a nakonec vylezte třeba až na střechu, je-li rovná. Pokud vám to půjde, možná si ještě vypěstujete dost sebejistoty, abyste s padákem na zádech vyskočil z letadla.

Přinejmenším by vám to mělo pomoct zbavit se strachu z impulzivní chuti skočit. 

Potraviny a jídla, které se špatně koušou, nemůžu jíst před lidmi, pokud je dobře neznám. Noční můrou je pro mě třeba i obří sendvič k pracovnímu obědu. Největší problémy s jídlem zažívám při schůzce s dívkou. Není to divné?

„Není,“ prohlašuje newyorský psycholog Pelusi. „Je logické, že máme společenské obavy, zejména jde-li o schůzku s dívkou.“ Výzkumy totiž prokázaly, že pokud ženy stolují s mužem, nakládají si na talíř méně jídla, aby nevypadaly „nenažraně“, líně nebo nezdravě.

Zároveň výzkumy potvrdily, že jejich obavy jsou opodstatněné, neboť ty, ktepodotýká doktor Coleman. „Víte co? Příště si klidně objednejte ten obří sendvič a riskněte, že se společensky znemožníte,“ vyzývá Pelusi. „Nejspíš ale vzápětí zjistíte, že se vlastně vůbec nic nestalo.“

Nedokážu přestat nakupovat. Mám hromady knih, které jsem nepřečetla, vracím se do známých obchodů a kupuji pro jistotu i věci, které už mám... Přátelé se mi smějí, že to u mě doma vypadá jako v krámě. Co to se mnou je?

Říkáte „pro jistotu“, ale pro jakou? Až přijde zemětřesení nebo tsunami, jak vám pomohou knížky? „Nemoc nazývaná nakupovací terapie postihuje už mnoho lidí, jsou na nakupování zcela závislí,“ vysvětluje psycholožka Janice Levinová z Lexingtonu ve státu Massachusetts. Leckomu se občas stane, že když se cítí mizerně, potřebuje se odměnit, a tak si koupí dárek. Otázka však je, zda člověk dokáže s touto potřebou nakládat, nebo zda ho zcela ovládá.

Ve vašem případě to ale vypadá spíš na to druhé. Vykazujete příznaky obsesivně kompulzivní poruchy s nutkavou představou, že musíte hromadit věci. Vypořádat se s ní můžete pouze s pomocí psychologa, případně psychiatra. Pak se vám možná vrátí i radost z nakupování.

Mé mamince táhne na osmdesát a neustále přestavuje nábytek včetně těžkých kusů, jako jsou skříně a gauč. Pořád jí opakuji, že je na to moc stará, ale neposlouchá mě. Myslíte, že je blázen?

Ryze teoreticky může vaše matka trpět psychickými poruchami souvisejícími s věkem, případně úzkostmi či obsesivně kompulzivní poruchou.

Než do ní ale začnete cpát léky, vezměte v úvahu i tohle: Co jestli se prostě jen nudí?

Staří lidé mají běžně pocit, že nemají co na práci. Možná pro ni stěhování nábytku představuje jediný způsob, jak může dát průchod své tvořivosti.

Měla byste si proto s maminkou promluvit jaksi od srdce.

„Mně přijde, jako by jí ta činnost přinášela radost,“ říká Michelle Ribaová, profesorka psychiatrie na Michiganské univerzitě. „Pokud tomu tak skutečně je, můžete s tím matce pomoct, a tak se s ní vlastně podělit o něco příjemného.“

Nepřiměřeně dlouho mi trvá, než se mnou něco citově pohne. Můžu klidně poslouchat nebo koukat na naprosto příšerné věci, a přitom mě to vůbec nijak netrápí. Zasáhne mě to až o hodně později. To pak zase brečím tak, že nemůžu přestat. Je to jenom obranný mechanismus, nebo něco jiného?

„Lidé zvládají stres různým způsobem,“ Někdo prožívá své city neustále a jiní, jako jste vy, drží emoce pod pokličkou, dokud nevybuchnou. Schopnost vytěsnit je se cení například u pilotů, atletů, profesionálních řidičů a dalších profesí, upozorňuje Gene Beresin, profesor psychiatrie na Harvardově univerzitě.

Co je však v některých extrémně náročných zaměstnáních přínosem, může být v každodenním životě nevýhodou. Vaše zpožděné reakce totiž nejspíš narušují vaše vztahy.

Proto byste se raději měl naučit zvládat své city po menších soustech. V tom by vám jistě pomohl dobrý psychoterapeut. 

Při chůzi se někdy snažím vyhýbat puklinám nebo mezerám mezi dlaždicemi. Jako bych cítil tu prasklinu skrz podrážky bot... Jsem cvok, nebo ne?

Úplně vážná otázka: zlomí si snad vaše matka vaz, pokud šlápnete na puklinu? Pokud si to myslíte, jste skutečně blázen a potřebujete profesionální pomoc. Pokud ne, tak vězte, že všichni máme své rituály, kterých se držíme už od dětství.

Někteří si musí čistit zuby v určitém pořadí, jiní vykračují poránu z bytu vždycky jen pravou nohou, většina z nás klepe na dřevo.

„Mnohá z těchto nutkání pocházejí z dětství a trochu v nás zamrzla,“ usmívá se harvardská psychiatrička Jacqeline Oldsová. „Je to ale jen neškodný rituál. Vážně, nedělejte si s tím vůbec starosti.“  

Mám potíže se soustředěním. Třeba telefonuji a někdo na mě promluví, no a já přestanu vnímat oboje. Občas mám okno i při cestě autem domů – část si vůbec nevybavím. Jako bych měla hlavu pořád v oblacích. Co s tím?

Těžko říct. Máte-li takové potíže od dětství, mohla by za nimi stát takzvaná porucha pozornosti. Pokud jste si jich ale všimla teprve v poslední době, můžete trpět úzkostí nebo depresemi.

Ovšem podle doktora Beresina z Harvardu je všechno léčitelné psychoterapií a léky. I ti nejhorlivější lidé sice tu a tam vypnou, ale měla byste se ujistit, zda nejde o závažnější problém, proto se raději vydejte do psychologické poradny.

Už od dětství se necítím šťastná. I když se můj manžel snaží ze všech sil mě z toho vytrhnout, pořád jsem smutná. Nemám sebevražedné myšlenky, ale nejsem spokojená se sebou, se svými vztahy, se svými dětmi, se svou prací... prostě s ničím. Myslíte, že se jednou zblázním?

Mít čas od času pocit, že jsme nešťastní, je normální. Vaše situace se však zdá neúprosná a naznačuje, že za ní je něco závažnějšího,“ přemítá doktorka Levinová. Je skvělé, že máte rodinu, která vás miluje, ale to nestačí.

Byl by zločin, kdybyste nevyzkoušela antidepresiva. Byl by zločin, kdybyste nevyzkoušela antidepresiva. Zasloužíte si, abyste se ze všeho, co máte, radovala.