Milý Ježíšku

 

V knize Z hercova zápisníku jsme mezi úvahami a glosami Karla Högra našli i jeho dopis Ježíškovi, starý přes čtyřicet let. Zaujal nás tak, že jsme poprosili šest osobností, aby napsaly ten "svůj". Pro potěchu i srovnání...

píšu Ti řečó, keró sem Ti névic psával, dyž sem byl děcko. Je takovy přislovi: „Kobyla jednó hřibětem, člověk dvakrát ditětem.“ A já si je o každéch Vánocách opakuju, protože o každéch Vánocách tóžim byt obdarované. A né tak běžně a taky né nejakéma drahocenéma darama, láskyplně přitisknutelnéma k srdcu, jejichž nevšednosť bych tak nejak předem tušil, a proto ze špatně ovladatelnó zvědavosťó bych obcházel kolem stromku, pod kerym by ležely.

Nevim teda, jakó formu by měl mit a v čém by byl zabalené tento dárek: lidsky porozuměni, laskavosť, lidská slušnosť, prostě všechny atributy humanismu, kery se bohužel obnosily a bez keréch se špatně žije. Šak Ty si s tém měl za svyho života dosť obtíži a sotvas to lidim vložil do srdca, zase jim to nekudyma vypadlo.

No, a pak bych chcél v malované škatulce špetku času se schopnosťó děckyho porozuměni pro krásu přirody, obrazu, hudby, barve, gdy bych to všechno miloval a zbytečně se neptal proč. A pak v jednym baličku hodněvá lásky lidí, na keréch mně hodně záleži, i dyž je třeba neznám, i dyž se třeba ozvó jen psanim, že sem udělal něco, co promluvilo k jejich srdcám. Šlo by to?

 

Už předem Ti děkuje Tvuj

 

 

srdečně Tě zdravím před Tvými 2009. narozeninami. Někteří hvězdáři sice tvrdí, že ve skutečnosti jsi o čtyři až sedm roků starší kvůli tomu, kdy přesně se zjevila hvězda nad Betlémem, kde ses narodil v jesličkách, ale mezi námi – copak na těch pár letech po dvou tisíciletích nějak záleží? Stejně je úžasný, jak mladě pořád vypadáš.

Už je to víc než půlstoletí, kdy v naší titěrné republice přišli k moci divní lidé v kožených kabátech a jejich kápo Antonín tvrdil před Vánoci v rádiu, že už nebudeš nosit našim dětem dárky Ty, ale jakýsi dědek Mráz ze Sibiře. To mi připadalo cynické; na Sibiři tehdy byly samé gulagy, kde měl třeba Ivan Děnisovič velké starosti, jak přežít nejbližší den, a sotva by mu zbyla energie a prostředky na zhotovení dárků pro československé děti.

Naštěstí však Ty jsi na nás nezapomněl a za dárky, které jsi nosil mé sestře i mně a také později našim dětem, Ti ještě jednou moc děkuju. Pak nějakým zázrakem, na kterém máš nejspíš také podíl, protože se určitě kamarádíš se svatou Anežkou Českou, ti divní lidé právě před dvaceti lety převlíkli kabáty a všichni jsme se radovali, že teď už zase budou všechny děti i dospělí vědět, že vánoční dárky pořád nosíš právě Ty.

Chyba lávky. Najednou se před Vánoci v obchodech začaly objevovat postavy nebo kresby obézního vousatého staříka s červenou kapucou, který se tomu dědkovi ze Sibiře ve všem náramně podobá, jenže se jmenuje po nějakém Klausovi. Představa, že by Klaus nosil dárky pro má vnoučata, je legrační; ten má jinší věci v hlavě...

A tak jsem rád, že naše vnoučata se stále těší na dárky od Tebe a několik týdnů před Vánoci jsou dokonce podezřele hodná, protože vědí, že si to tak přeješ. Sám si přeju, aby byla v celé naší republice takhle hodná nejenom všechna vnoučata, ale i jejich rodiče, prarodiče a ostatní příbuzní.

 

S předvánočním pozdravem, Tvůj

 

 

právě jsem se vrátil od pana faráře. Ten vyprávěl historku o tom, jak divně jsi se ptal onoho slepce, když jsi ještě chodil po Zemi.

Slepec se válí po zemi, kničí a úpěnlivě volá: „Mistře, zachraň mě!“

A ty se ho jednoduše zeptáš, jako bys byl úplný mimoň: „Co pro tebe mohu udělat?“

Jako by asi ten chudák chtěl houpacího koně nebo Angelinu Jolie za manželku, kdyby tedy v těch temných dobách už existovala.

Pan farář je ovšem moudrý muž, a tak nám to vysvětlil: „Ježíš věděl, po čem ten chudák prahne, ale tuhle otázku si nechal pro nás ostatní. Abychom si ji pokládali. Abychom si uvědomili, co nemůžeme zařídit sami a v čem potřebujeme Jeho pomoc.“

U některých žen by to byl dosti dlouhý seznam. A začínal by třeba: „Pane, můžeš mi odstranit celulitidu, když nezabral ani anticelules a docent Měšťák dohromady?“

Ženy pomlouvám proto, že má vlastní žena je redaktorkou jednoho ženského časopisu. Nedávno do něj napsala článek o tom, jak se má manželka zachovat, když zjistí, že její manžel chodí do nevěstince. Donutili jí to přepsat tak, že to je přímo její muž, tedy já. Prý je to tak atraktivnější.

Nevím, Ježíšku, jestli tedy čteš ženské časopisy, ale když jsi vševědoucí, tak asi musíš.

Kromě podobných triků tam mají ještě jeden stejně omšelý. Začnou třeba: „Moje dcera tuhle uviděla dogu. ‚Maminko, může mít doga koťátka s křečkem?‘ zeptala se s nevinnýma očima...“ A už se rozvíjí jeden z těch omšelých článků o sexu, kterému redaktorky těch časopisů říkají „emo“ a dvojznačně se při nich hihňají.

Já ale taky začnu svou dcerou.

Tuhle vylovila ve schránce katalog jedné firmy, kde si můžete vybrat od miminka Chouchou přes sádrovou kozu do zahrady až po umělou vaginu či kompletní diskografii Třiceti případů majora Zemana.

Dcerku zajímají v sedmi letech spíš ty hračky a zaškrtla si jich tam pro Tebe rovných třicet. Což nemá nejspíš s případy magora Emana žádnou souvislost...

Říkám jí: „Já si myslím, že Ježíšek robotického dinosaura Pleo nenosí.“

Ona na to: „Proč by ho nenosil, když je právě zlevněnej z 9499 na neskutečnejch 8999? Je to přece pro Ježíška velmi výhodné.“

Já: „Ale ty si stejně s mechanickými hračkami nehraješ.“

Ona: „Co je ti do toho? Já taky nepíšu o robotického dinosaura Pleo tobě, ale Ježíškovi.“

Má úvaha, že nenosíš, milý Ježíšku, hrací konzoli nintendo, sto devatenáct plyšáků (které by sbírku plyšáků rozmnožili na solidních pět set kousků), autodráhu, piánko, hru „Polap sviště“ pro nemluvňata, mechanického svítícího červa (neplést s umělou vaginou), se nesetkala s žádným pochopením.

Dcera sice na mše chodí nerada, ale ze základů věrouky, které jí přiměřenou formou vštěpuji, si pamatuje to podstatné: „Tati, ale vždyť vždycky říkáš, že Ježíšek může všechno.“

Dcera tedy dokáže přesně odpovědět na Tvou otázku: „Co pro tebe mohu udělat?“

Krom jiných moudrých věcí říkáš, že máme být jako děti.

Proto si nebudu přát takové pitomosti, jako stažení amerických vojáků v Afghánistánu, naplnění Lisabonské smlouvy, mír na celém světě či porozumění mezi národy.

Dítě ví, co má po tobě chtít.

Milý Ježíšku, dej mi k Vánocům, ať vyhraju sedmdesát milionů ve Sportce. Ale ať je zase tak moc nepotřebuju, protože mé knihy se najednou začnou prodávat po statisících, nemluvě o scénáři, který teď píšu. Ten zfilmuje Peter Jackson s Angelinou v hlavní roli. Taky bych moc chtěl červené ferrari s pekelně nadupaným motorem. A aby mě vzali do formule jedna a abych ji vyhrál.

Taky si přeju, aby má žena byla stále krásná a inteligentní, nikdy se nehádala a vařila občas něco jiného než filé (vidíš, že píšu občas, milý Ježíšku, vím, kde jsou meze).

Jo – a to jenom pošeptám – abych mohl chodit zadarmo do nevěstince a žena na to nikdy nepřišla.

 

Ty přeci můžeš všechno...

 

 

nevěřila jsem, že se to někdy stane, totiž že Ti napíšu dopis, já bezvěrec…

Vždyť ani netuším, zda existuješ, kde bydlíš, zda vůbec umíš číst a jestli už nemáš nás lidí po krk. Ani bych se Ti nedivila.

Prosím, i když se nemodlím, do kostela nechodím, na tradice nedbám a vůbec si tak nějak rázuji v životě po svém – vyslechni mě. Už kvůli tomu, že po Tobě vlastně vůbec NIC nechci.

Z toho mála, co jsem kdy o Tobě slýchala, si Tě představuji jako docela malé dítě. Vlastně jako úplně čerstvé miminko, které se, pravda, narodilo z velké lásky, ale taky do zatraceně velké zimy a ještě větší chudoby. Vyrostl jsi jistě ve švarného a chytrého jinocha, za kterým se holky otáčely. Měl jsi poznat, že na světě dýchají stejný vzduch dobráci i pěkní křiváci – nevěřím, že by v Tvé době byli lidé jiní než teď. Už Ti neříkali Ježíšku a taky se už na Tebe všichni neusmívali, zkrátka se lidé kolem Tebe pěkně vybarvili, ale to už je jiný příběh s ne úplně veselým koncem. A tím Tě nechci trápit.

Neznám sice moc dobře Tvůj svět, ale popíšu ti alespoň ten můj. Je trochu jiný, než si možná představuješ. Je totiž hodně zvláštní.

Každým rokem zkraje zimy zneklidním, jak se kolem mě začnou rojit náhle zbožní spoluobčané: jindy jsou to ateističtí lumpové zrovna jako já.

Nevím, co to do nich vjede, ale vždy takhle před zimním slunovratem se hromadně pomátnou na rozumu a ve jménu VESELÝCH VÁNOC A BOHATÉHO JEŽÍŠKA začnou dobrovolně plundrovat obchody, peněženky, vlastní důstojnost a nervy.

V ucpaných silnicích a v pekelně nehybných frontách drtí kletby JEŽÍŠMARJÁ, PRO KRISTOVY RÁNY, PANEBOŽE, JÁ SE NA TO… Ozbrojeni mrtvými jehličnany a jen o něco málo živějšími rybami podstupují mučednickou cestu domů, jako by táhli na hřbetě kříž marnosti. VÁNOCE.

Já Ti, milý Ježíšku, nevím, co říci, když se mě všichni ptají – co jsi dostala od Ježíška?

Když už malé děti kreslí vzkazy Ježíškovi, co jim má nadělit. Když si i dospělí předávají seznamy předmětů, které od Ježíška očekávají. V obchodních domech se mezi narvanými nákupními vozíky proplétají koledy s naléhavými předvánočními slevami.

„NARODIL SE KRISTUS PÁN, VESELME SE!!!“

Říkám jim, že žádného Ježíška neznám – a koukají na mě jak na černou ovci. Říkám jim, jak můžu chtít od novorozence z Betléma, aby přitáhl nejnovější MP3, PLAYSTATION, PARFÉM OPIUM, PONOŽKY, PRAČKU, LYŽE, STARWARS, LEGO, WHISKY TALISKER, POZVÁNÍ DO SUŠI RESTAURACE, HUSTÉ HOTWHEELSKÉ AUTO, PŘEDPLATNÉ DO FITKA, EXOTICKOU DOVOLENOU, ENCYKLOPEDII O PŘÍRODĚ A JEŠTĚ LEPŠÍ MOBIL, ADRENALINOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ, HODNĚ VELKOU PLAZMOVOU TELEVIZI A NĚJAKÉ PĚKNÉ PRÁDÉLKO?

Proboha jak? Se tady už všichni dočista zbláznili.

Milý Ježíšku, jestli chceš a můžeš něco pro mě udělat, prosím, zjev se.

Ukaž se, prosím tě, všem těm zbožným, zajisté slušným lidem, kteří vědí, co se sluší a patří.

Zjev se, až jim všem v úžasu vypadnou z rukou napěchované nákupní tašky a dárkové koše a krabice, pečlivě zabalené do papíru s vánočním motivem. Aby se vzpamatovali…

Objev se na chvíli jako malý zázrak. Jako malé miminko, které se narodilo, aby spasilo svět.

 

Tvoje neznámá přítelkyně

 

 

je to už spoustu let, kdy jsem Ti psal naposledy, a tak se nediv, že mě prázdná obrazovka počítače naplňuje trémou. A protože Ti tenhle dopis píšu v letadle, přemýšlím nad tím, jestli mi pomůže, že jsem o deset kilometrů k Tobě blíž, nebo jestli moje psaní naopak nedostaneš proto, že ho píšu nad částí světa, která Tě nezná.

Dívám se kolem sebe a vidím desítky lidí, kteří se vydali na cestu, někam spěchají, na něco se těší. No a proto je mým prvním dárkem, o který Tě chci poprosit, schopnost mít vlastní sny a nestydět se za ně. V dnešní době se na nás totiž ze všech stran valí ty prefabrikované, které bychom údajně měli mít. V každodenním shonu je pak často snadnější přijmout je, než snít sny vlastní. Jenže bez vlastních snů a bez víry v budoucnost a jejich naplnění se žije strašně smutně.

Ano, vím, sny mohou být velmi vratké a někdy možná i nebezpečné. Proto Tě, milý Ježíšku, prosím ještě o druhý dárek: totiž o dostatek rozumu a sebekontroly a také o to, abychom pořád věděli, že plnění snů přece není jen o penězích a o hromadění majetku. Peníze a majetek nám samozřejmě dávají jistotu a klid, jenže – a tady se o pozornost vehementně hlásí moje profese – cesta do pekla není dlážděna pouze dobrými úmysly, ale i bezhlavým půjčováním peněz bez ohledu na to, co si mohu dovolit a co ne. Těch příběhů, co bych ti mohl vyprávět!

Jak se tak rozhlížím po letadle, napadá mě, kolik z těch lidí tady by si dokázalo spolu hezky popovídat? Jasně, umíme si psát maily i esemesky, umíme komunikovat – ale umíme spolu ještě vůbec mluvit?! Proto Tě tuze prosím, Ježíšku, vrať nám schopnost mluvit jeden s druhým, vrať nám schopnost intimity, abychom se nebáli sdílet se svými blízkými to, co nás opravdu trápí, a neplýtvali časem na banality.

Možná to bude zvláštní, ale moje poslední přání je, milý Ježíšku, vlastně pro Tebe: ať můžeš letos nadělovat především takové dárky, které jdou od srdce a potěší hlavně proto, že nad nimi někdo ze všech sil přemýšlel a pranic mu nezáleželo na tom, aby byly větší a blýskavější, než jaké budou čekat pod stromečkem na ty ostatní.

 

Předem Ti moc děkuji. Tvůj