Když už se člověk rozhodne, že se pokusí měsíc žít, aniž by vydával peníze, pak nejděsivější věc, která ho může potkat, je, když nejdřív zaslechne "glog, glog, glog, glog" a hned potom ženu: "Panebože, zlato, musíme zavolat instalatéra!"

 

Do té doby se náš pokus vyvíjel náramně. Dojídali jsme spokojeně, co jsme měli ve spíži, věci jsme si půjčovali, a nekupovali, byli jsme plní energie, kterou jsme v rámci akce "zkušební týden zdarma" čerpali v místním fitness. Jenže teď, pochopitelně právě o svátečním víkendu a v jedenáct hodin v noci, nám z odpadu ve sprše začala vytékat hustá hnědá kaše. To znamenalo jediné: zavolat pohotovostní instalatérskou službu. "Přemejšlej!" říkal jsem si, zatímco žena se snažila odněkud vyhrabat vizitku instalatéra. "Přemejšlej!" Byl jsem sice v neutrácení zatím nováček, nicméně filozofii života bez peněz jsem už úplně propadl. Nadechni se, člověče. Vždycky se dá něco vymyslet, než otevřeš peněženku...

 

Nápad na tento pokus jsem v hlavě převaloval docela dlouho, zlomový okamžik nastal však až při jednom z odpoledních výletů do obchodního centra. S pětiletým Sebastianem v patách jsme s Ruth naládovali vozík balíčky spodního prádla, koupelnovými předložkami, vybavením na grilování, hračkami se Spidermanem, kuchyňskými potřebami a elektrickými přístroji proti komárům. Zařadili jsme se do fronty před pokladnami - a najednou mi došlo, že vlastně vůbec nic z těch krámů nepotřebujeme. Sebastiana jsme uchlácholili zmrzlinou a nechali tam vozík stát. Ušetřili jsme tři sta dolarů. To mě přimělo zamyslet se nad všemi zbytečnými výdaji: půjčování DVD na dobírku, obědy ve městě, myčka aut, "levné" hračky, návštěvy kaváren a také téměř všechno, co jsem kupoval na eBay a Amazonu. Ve světle současné ekonomické atmosféry i při pohledu na naše odpadky mi to vše najednou přišlo jako nestřídmost.

 

Přesvědčil jsem tedy rodinu, abychom se pokusili žít skromněji, a jedním dechem jsem slíbil, že toho necháme, pokud nás to začne ničit. Stanovili jsme si pravidlo, že nebudeme třicet dní nakupovat nic kromě základních potřeb, jako je čerstvé mléko a ovoce. Hned v prvních dnech jsme ale podnikali tak časté výpravy do samoobsluhy "jen pro to základní", že jsem se výdaje do konce měsíce rozhodl snížit na sto dolarů. Samozřejmě že jsme do toho nepočítali splátky za hypotéku, pravidelné platby a Sebastianovo školkovné.

Naopak v přísně zakázané zóně se ocitly restaurace, parkování, oblečení, kosmetické přípravky, připojení na internet, hlídání Sebastiana a dokonce i benzin. A zrovna tak i předražené instalatérské práce. Když jsem odpad prorazil, rozzlobil jsem tím zřejmě božstva kanalizací. Kaše povážlivě zhoustla. Začal jsem hledat na internetu (díky sousedovi, který nemá zaheslovaný přístup ke svému wifi) a dočetl jsem se o chudácích, kteří za vyřešení podobného problému zaplatili 200, 400 a dokonce i 500 dolarů.

Pak jsem ovšem narazil na stránky o Dawnu. Na webu thriftyfun.com nabízejí tisíce uživatelů rady, jak ušetřit každý haléř. Zdálo se, že na světě neexistuje krize, kterou by nedokázala zažehnat kombinace kuchyňské sody, bílého octa, citronové šťávy, soli a jistého prostředku na mytí nádobí. Stříkl jsem tedy dávku Dawnu do konvice vroucí vody, nalil do odpadu ve sprše a tekutina se probrblala dolů odpadem. Cena použitého materiálu: 10 centů. Výraz na Ruthině obličeji, když viděla, že opravdu dokážu něco spravit: k nezaplacení.

 

Uvědomuji si, že tak přece žije velká spousta lidí. A žijí tak z nutnosti, ne proto, že by si to vybrali. Takže si spousta lidí řekne: "Achich ouvej, tak vy jste se musel vzdát svého frapučína!" Jenže pro nás to nebyla "hra na chudobu". Měsíc bez utrácení měl být prozřením, možností přehodnotit vztah k penězům v době, kdy každý, koho znám, myslí jenom na peníze.

Opravdu potřebujeme úplně všechno, co kupujeme? Hraje hromadění věcí v životě nějakou podstatnou úlohu? Nemohli bychom být stejně spokojení - nebo možná ještě spokojenější - kdybychom si vystačili s méně věcmi? Naše dobrodružství jsme zahájili se zápalem. Po prvním dnu jsem si zapsal do deníku: "Cítím se přesycený. Máme toho tolik. Co víc bychom měli ještě kupovat?"  V devět ráno měla už Ruth uvařený kompot ze starých jahod a natrhané květiny. Neměl jsem ani tušení, že nám nějaké takové na zahradě rostou. Poprvé za dlouhé roky jsem ručně umyl auto a vzadu v kredenci našel velké množství černých fazolí. Než se probudil soused, přečetl jsem si jeho noviny. Dnes jsem tedy utratil: 0 centů. Bude to bezva, moc se těším!